Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
XIII. Století - Werewolf

XIII. StoletíWerewolf

Bhut15.6.2010
Zdroj: CD (# 7243 8 75226 2 6)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Logický a vydařený nástupce desky předchozí. Jeden z klenotů temné gotické scény. Nikterak divoká, nikterak utahaná. Mile rozvržená a vyvážená deska. Dílo umě pojaté a detailně propracované. Melodie zaviňující běhání mrazu po zádech a zároveň naplňující pohodou. Vskutku vydařený kousek.

V roce 1996 přichází nástupce velmi povedené desky Nosferatu. Tentokrát se dílo jmenuje Werewolf. Skupina tentokrát nastolila ještě temnější a záhadnější atmosféru. Deska vskutku odnáší do hor Transylvánských, kde seznamuje s tamějšími obyvateli. Nejedná se ovšem o obyčejné lidi, nýbrž o záhadné tvory vymykající se lidskému chápání. Ano je to tak, upíři a vlkodlaci vévodí tomuto kraji. Tato deska je jako soundtrack k tajemnému ne však zlému zážitku z této země. Chcete-li si udělat večerní dýchánek pojednávající o mystice a záhadách nejen těchto tvorů, pusťte si právě tento počin. Jistě vám zajistí potřebnou náladu a vhodné prostředí. Ve své skráni skýtá nepřeberné množství temných melodií. Od hymnické úvodní písně se přenáší přes řeku temnoty, po boku vám bude jistě stát samotný Cháron. Není divu, vždyť deska upadá do stále většího žalu a smutku, ovšem nutné je upozornit, že se nejedná o žádné depresivní ani nijak obdobně působící melodie. Po překlenutí této chmurné mlhavé části alba se začíná rozjasňovat Slunce. Veselejší rockovější vyhrávky pak nastolí příjemný úsměv na rtech. Mnohé rty se jistě budou špulit a zároveň budou vyhvizdovat onu energickou melodii. Závěrem se pak vrátíme opět do vod gotiky, která si pohrává až s expresionismem. Velice výborný kousek na závěr. V mnohých možná rozpálí oheň vášně a temné erotiky, která se nevinně dere na povrch z útrob této skladby. 

 

Začátek desky vytváří stejně jako u desky minulé intro. Tentokrát se jmenuje Royale Carpathia. Plynule na něj navazuje výborná věc se jménem Transilvanian Werewolf. Temná téměř hororová atmosféra. Středně rychlé tempo s rockovými postupy. Vše ale zdobí a zkrášluje zvuk kláves, které vytvářejí výbornou gotickou náladu. Za zmínku stojí zvuk basové kytary, která tu vrní vskutku mrazivě. Melodický refrén jest jakýmsi pilířem písně. Závěrem se pak rozezní flétna, která mile zakončuje píseň. Daleko tajemnější skladbou je následující Bratrstvo vlkodlaka. S chmurným a záhadným závojem obestírá posluchačovi sluchovody. V útrobách postupně odkrývá taje a kouzla svých melodií a zejména mystiku refrénu, která se díky své struktuře zdá jakoby magickou invokací. Pokud se vám tato píseň jevila jako magická, tak s následující Vampire Woodoo se dostáváme do stavu až hypnotického. Nejen tato píseň pluje na vlnách klávesových vyhrávek a tajemných melodií. Leč se jedná o rockovou muziku, tak zde její rockové srdce zní velmi velmi tvrdě a spolehlivě strká do kapsy kdejaké doom metalové songy. Aby temnoty a smutku stále nebylo málo přichází Julie. Julie umírá každou noc. Melancholická skladba v doprovodu violoncella, které dodává hudbě správnou mystickou atmosféru. Ze snové nálady následně vynáší Mistr Psycho. Tato píseň svou kompozicí mezi ostatní příliš nezapadá a spíše z alba vyčnívá, ale nejedná se o žádnou špatnou, či nepovedenou skladbu. Jen svou strukturou neodpovídá zbytku desky. Po něm následuje song, který má veselejší charakter. Jedná se o Třinácté znamení. Tato věc nese veškeré prvky rockové hudby, není divu, že si je mnozí po dohrání alba budou jistě notovat. Zejména její výborný melodický refrén. Zpět do říše vlkodlaků a upírů nás zpět odnese skladba Stigmata Vampire. Její truchlivě potemnělá atmosféra se téměř vymyká gotickým stylům, spíše bych ji zařadil kamsi do expresionismu. Na závěr tak utváří strach nahánějící pocity kloubící se s vášnivě až eroticky zabarvenou chutí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky