Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pár zmínek o Yawning Man u nás najdete, ale vždycky je to zmínka toho typu, že tenhle kytarista u nich hrál, tenhle tam pořád ještě hraje, ale podílel se na téhle desce, tahle kapela se u nich inspirovala, tahle předělala jejich song, tenhle basák má od nich trenky. K odkazu Yawning Man se hlásí hodně kapel, odvolává se na ně něco, co se začalo nazývat pouštní scénou, Kyuss a Queens of the Stone Age o nich mluvili, první zmínění předělali jejich song. Yawning Man tady, Yawning Man tamhle, Yawning Man jinde.

Jejich status legendy se začal tvořit už v druhé polovině osmdesátých let a troufám si tvrdit, že víc než samotná hudba, která je svým způsobem hodně jednoduchoučká, v tom byl způsob jejich vystupování, stylizace koncertů, pouštní performance a z toho tvořená atmosféra a zážitek. Je zajímavé, že i když už v úplných počátcích měli v zásobě pěknou hromadu skladeb, první oficiálně vydaná studiová deska Rock Formations vyšla až v roce 2005, čímž se odstartovala doposud nepřerušená šňůra nahrávek, kterých už byste napočítali … řekněme víc než pár. Pokud snad muziku Yawning Man nemáte úplně v uších, tak doporučuju začít právě tou první deskou, která (bandcamp buď požehnán) je k poslechu ZDE. A pak můžete plynule pokračovat…

Celkem jasně z toho vyplývá pár základních znaků tvorby téhle kapely:

1. instrumentální a až psychedelický rock

2. dlouhé, spíše volné a až improvizované pasáže

3. oproti hutnému zvuku desert rocku, který se na Yawning Man odvolává, je jejich zvuk vzdušný, lehký a má mnohem blíž k space rocku

No a z toho pak samozřejmě vyplývají veškeré posluchačské radosti a nesnáze, s nimiž se určitě potkáte a které budou ve finále určovat to, jak si poslech jejich muziky užijete. Nebudu zastírat, že jejich styl je právě maximálně vhodný pro živé hraní, pro náležitě připravenou scénu až řekněme scenérii, pro stav mysli ideálně ovlivněný a posunutý podpůrnými látkami, a že když k nim přistoupíte za rutinních denních podmínek a ve střízlivém stavu, budete se nejspíš škrábat za uchem a dumat nad tím, kdeže se ten jejich legendární status vykřesal.

Pavement Ends navazuje ve všech ohledech na minulost, ať už jde o spolupráci s Heavy Psych Sounds Records, výše zmíněné atributy jejich tvorby i posluchačovo dilema, co si s tím vším počít. Zakládající dvojice Gary Arce a Mario Lalli, kterou už před mnoha lety opustil třetí do mariáše, bubeník Alfredo Hernández, jehož nahradil Bill Stinson, dala dohromady šestici skladeb a desku přiměřeně krátkou, na níž mi úplně nejvíc zajímavé přijdou názvy skladeb. Gestapo pop nebo Bomba Negra mi imponují. Hudba už tolik ne. Oproti vyloženě vzdušnému zvuku úplných počátků – srovnejte třeba s Nomadic Pursuits (2010) – je kytara plnější a svým způsobem a do určité míry je mnohem blíž k tvorbě takových Earth. Kdyby se v první skladbě Burrito Power rozezněl hlas Marka Lanegana, byl by dojem Primitive and Deadly (2014) naprosto dokonalý – nejen v hlubším vyznění kytary, ale i v táhlejším tempu a důrazu na repetici.

Jinak jde ale o typickou desku Yawning Man, která má svá krásná, vzletná a snová místa pro mě reprezentovaná skladbou Gestapo Pop, a pak hromadu prostě muziky, kterou lze použít jako formu utišujícího prostředku nebo prostě jako uspávadlo. Asi nedokážu věrohodně předstírat, že poslech celé desky pro mě představuje nějakou vyloženě nirvánu, protože jednoduše nepředstavuje. Pospávám a vždycky se jen lehce probírám, když z kytarové plochy úžasným způsobem promluví baskytara, hladce a konejšivě, ale přitom důrazně. Jsou to lehké záblesky v jinak monotónním přednesu, který mi sám o sobě nestačí, protože mě ničím neinspiruje. Víte které desky od Earth mám nejradši? Ty, na kterých se zpívá. Aspoň trochu.

Yawning Man jsou malíři nálad, impresionisti hudby a jako takové je třeba je přijímat. Chtít víc znamená být zklamán. Přistoupit k nim z nesprávné strany znamená je nepochopit. Nahlížet na ně ze střízlivé, rozumové perspektivy předurčuje chladnou, rezervovanou odezvu. Chtít sám sebe přesvědčit o opaku by byla přetvářka.