Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Year of No Light - Consolamentum

Year of No LightConsolamentum

Jirka D.24.8.2021
Zdroj: WAV (16 bit, 44.1 kHz) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Návrat kapely po dlouhých letech, který dopadl tak napůl. Znáte to - neurazí, nenadchne, časem zapadá prachem.

Jedna dva tři čtyři pět. Přesně tolik řadových desek mají aktuálně na svém kontě francouzští Year of No Light, když letos na začátku července prolomili téměř osm let trvající mlčení a na Pelagic Records vydali album Consolamentum. Metaforu o prolomeném mlčení používám s plným vědomím toho, že tahle kapela hraje už nějaký čas čistě instrumentálně, byť ve svých úplných počátcích po sobě pár textů zanechala. Vývoj této party vůbec stojí za povšimnutí, protože srovnáme-li poměrně ostrou a v mnohých momentech (post)hardcorově přímočarou desku Nord z roku 2006 s ještě nedávno posledním albem Tocsin (2013), dojdeme jednoznačně k závěru, že umělecké puzení uvnitř souboru muselo jet na plné obrátky.

 

Nicméně pokud bych měl za sebe doporučit, kde začít s poslechem v případě, že Year of No Light zatím nemáte v uších, jednoznačně to bude právě deska Tocsin, která představuje asi vrchol jejich post-metalových snah a s trochou snahy i jednu z velmi silných nahrávek žánru jako takového (více čtěte ZDE). Celkem paradoxně ve stejném roce vychází album Vampyr, které naopak doposlouchat znamená popřít veškerá svá předsevzetí o smysluplném trávení času, byť jeho účel coby doprovod k němému filmu Upír Carla Theodora Dreyera (1932, info ZDE) může přinést i trochu té tolerance. A pokud byste chtěli začít s poslechem pěkně zeširoka, nelze nezmínit aktuálně vydaný box všech řadových desek na vinylech v rámci edice Mnemophobia, která představuje neskutečně zvrhlé barevné šílenství - posuďte sami ZDE.

 

Year of No Light band

 

Album Tocsin nezmiňuju už potřetí jen tak pro nic za nic, protože při posuzování novinky jej chtě nechtě musím brát jako etalon a jako výchozí bod svých dalších úvah a závěrů. Na jednoduchou otázku, zda je Consolamentum lepší než jeho předchůdce, existuje podle mě jednoduchá odpověď - není. Nabízí se celkem snadná cesta argumentace, že doba pokročila a instrumentální post-metal je o dost jinde (pokud byste chtěli vědět, kde je podle mě, soukromě vám to napíšu) a že naskočit do jednou ujetého vlaku není samozřejmost. Jenže tak snadné to není, pořád si totiž myslím, že i kdyby Year of No Light natočili cosi jako Tocsin 2, pořád by se jednalo o supr desku, byť zatíženou pocitem výluhu z už jednou vyluhovaného listí. Consolamentum ale není výluh ze supr desky, je to prostě jen slabší žánrová nahrávka, která i přes pár chvil slávy a povedených momentů nepřináší víc než standardní postupy a průměrné pohledy na věc.

 

Přitom nelze bez pocitu studu říct, že by album bylo vysloveně špatné a že by jeho poslech opět podrýval nějaká osobní předsevzetí. Hrubozrnný post-metalový úvod notně nadupaný klávesami a elektronikou vytváří rozlehlý epický dojem čehosi velkého až velkolepého a nebýt toho, že něco podobného mnohem lépe už několik dlouhých let vytváří Cult of Luna, člověk by mohl propuknout v jásot. Vedle závanů nepůvodnosti pak zamrzí i skladatelská impotence, která se naplno ukazuje v druhé polovině víc než dvanáctiminutové skladby, která se jaksi líně převaluje a zajímavý hudební moment aby jeden hledal se zvětšovacím sklem. Vedle toho navazující skladba Alètheia je z úplně jiného těsta a její dramatičnost dokáže notně zahýbat s emocemi posluchače. Jedná se o nejkratší věc na desce (slabých osm minut) a i když se chvílemi tváří jak instrumentální verze famózní desky Give Me Rest od Hands (připomeňte si ZDE), i beze slov dokáže skvěle chytnout za límec. Krátkým skladbám budiž provolána sláva!

 

Troufám si tvrdit, že s ubývajícím poslechem se nic silnějšího než druhá skladba neobjeví a že z následujících tří rozlehlých kompozic balancujících mezi jedenácti a třinácti minutami budete spíš vyzobávat strhující motivy v jinak průměrném žánrovém rámci. Baví mě elektronická aura, která je místy skutečně silná, a naopak nebaví zpomalené sludgeové pasáže, v nichž marně hledám nosnou myšlenku. Ostatně tu nemůžu najít ani v titulním obrázku nahrávky, byť přiznávám, že s námahou jsem docela šetřil a hledal poměrně ledabyle. Docela zajímavé zjištění pak pro mě vyplynulo při cíleném poslechu na sluchátka, v němž mi strašně brzo začal vadit zvuk činelů a jejich podivná suchost a roztříštěnost, která mi už během druhé skladby lezla neskutečně na nervy. Nechci vypadat jako starý morous, protože zvuk desky jako celku není úplný průšvih (byť ani žádná velká sláva), ale konkrétně činely mi jdou těžce proti srsti a strávit s nimi téměř celou hodinu atakuje hranici osobního obětování. Předpokládám, že asi nikoho nepřekvapí, že desku po této recenzi odkládám, a to i přes nesporný fakt, že viděno optikou standardů žánru se o žádný propadák určitě nejedná.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky