Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 14. 2. Year of No Light + No Spill Blood v 007

Trend rvát početně a nástrojově opulentní kapely do malých prostor pokračoval i v tomto případě. Když člověk vidí, jak se šestičlenné těleso se dvěmi bicími a jídelním stolem se synťáky snaží nahňácat do prostoru o velikosti varaní klece, vzpomene si na teorii o tom, jak bující undergroundová kultura je známkou upadající společnosti. Zrovna včera jsem četl vtipný poznatek o tom, že nechvalně proslulý normalizační dokument Atentát na kulturu posloužil zejména k tomu, že se jednotlivé odtržené projekty československého androše o sobě dozvěděly a propojily se. To jen taková mumlavá odbočka nesoustředěného koncertního starce. Pardon.

Když jsme u starců, tak první kapela večera No Spill Blood se skládala ze dvou celkem letitých řízků, z nichž jeden byl úplně nesmyslně vysokej (výška obecně byla taková červená nit linoucí se koncertem, protože půlku z něj jsem stál vedle holky, která byla vyšší než já (189 cm) a před pódiem se z nějakého důvodu shromáždila čísi malá děcka, která tam zmateně postávala se sluchátkama a chipsama v rukách). Účel kapely byl prostý - basovka, krabičky (většinu času simulující kytaru), bicí a nahlas! Prostě dřevní poctivej sludge. Což je za mě takovej hit & miss prostě podle toho, jak mi příjde riff. Nejvíce to tam asi vystihl týpek s tričkem The Body, mně osobně vyhovovalo, jak to bylo špinavý, k čemuž tak trochu patřilo i to, že jsem měl občas pocit, jakoby oba protagonisté kapely hráli místy trochu jiný song.

Následné Year of No Light jsem dle složení obecenstva podezříval, že mají po vzoru Perturbatora či 69daysofstatic prsty v nějakém videoherním soundtracku či cosi. Rozptyl návštěvníků totiž pokrýval jak zmíněná děcka, tak různé fotříky a od pohledu ajťáky. Ale během pátrání jsem nenašel důkazy, že by se do něčeho takového pustili. Je ale fakt, že během vystoupení jsem si několikrát vybavil australské We Lost the Sea, na jejichž listopadovém koncertě také podupávali bankéři vedle architektů, takže je možné, že kancelářské prostory v poslední době duní pod tóny instrumentálních post-rocků. Uvidíme, jak se to projeví na vývoji společnosti, ekonomiky, veřejném prostoru a vůbec.

Samotný koncert pak měl úroveň. Jsem rád, že pořádající Obscure se nezaleklo prostorových limitů a namísto jejich oblíbené Modré Vopice si zvolili prostor s vyhlášeně dobrým zvukem. To je věc, která je u šestičlenných projektů celkem zásadní, a proto jsem si už od prvních sekund užíval naplno tu muzikantskou vizi. Year of No Light naplňují moji potřebu po instrumentální kytarové muzice, jejíž jednotlivé písně neustále gradují v rámci jedné hudební myšlenky, aniž by ujížděly do nějakých progových exhibicí. V tomto případě pak bylo skvělé, že když se v osmou minutu tracku měl přidat další prvek či nástroj, byl na to zvuk připravený a došlo tak k potřebnému impaktu. Vyložení nástrojů až do prostorů hlediště pak navíc stálo za správně kontaktním zážitkem, kdy do synťáků padaly lupy nad nimi se kývajících posluchačů a v těch nejvygradovanějších pasážích se tak dostavil příjemný konjunktivní trans, za který děkuju.

// 15. 2. Girls in Synthesis + Debvrav v Underdogs

Hned jak pořadatelé Silver Rocket oznámili, že v Praze pod jejich záštitou vystoupí britská post-punková kapela Girls in Synthesis, bylo mi to jedno, protože jsem je neznal. Stačilo ale poslechnout si dvě jejich písně a už jsem si čistil program na středeční večer. Já prostě jak slyším ty povědomě chmurné údery do basové kytary, tak je ze dvou třetin vyhráno. Jsem prostý člověk. Původně před nimi měli vystoupit dva zástupci tuzemské scény, ale Kiss Me Kojak (jinak často skloňovaná a mnou zatím opomíjená kapela) zasmrkala, takže to celé bylo na čerstvém projektu Debvrav. A to byl slušně našláplej riot grrrl s několika zabijáckejma riffama a nasranou vokalistkou, které nechyběla správná angažovanost, která k týhle hudbě patří. Takže mezi kytarovým vazbením se četla poezie zkoncentrákovaných žen či se přála kastrace Dominiku Ferimu, a to je všechno v pořádku.

Hvězdy večera, Girls in Synthesis, minimálně v jednom splnily moje očekávání od britský punkový kapely a to, že jsou všichni fakt strašně vošklivý. Ale hrozně. Až na hranici nějaký deformovanosti. Takže hned na úvod spokojenost. A jakmile začli třískat (vyloženě třískat, jinej pohyb vůči nim skoro nevytvářejí) do nástrojů a kontrolovat ty zmrvený ksichty pod sebou svejma přísnejma pohledama, nebyl čas to dále hodnotit, protože se tam skákalo z nohy na nohu jak u dementů. I když se před vás právě vecpal nějakej nepřítomnej valibuk, i když se vás už podruhý dotknul ten vožralej dement vlevo, za což by normálně už dostal loketním kloubem. Jako vůbec, před pódiem udával rytmus parádně zdiktovanej zvuk s velkým důrazem na basovku a zbytek už byl na lidech. Takhle rychle koupenou desku jsem neměl od... včerejška dobře, ale jinak by to byla docela dlouhá doba. Dáme ale nějaký zápory? Jojo dáme, tři: 1) Po předchozím koncertě v klubu 007, kde stála dvojka vína 46 Kč už koukáte daleko křivěji na nápoják prostoru, co se snaží tvářit jak kontrakulturní klub pro kdejakou špínu z ulice, ale ceny tam mají jak v hotelový lobby. Vole jasně, že jdu na Girls in Synthesis za gurmánským zážitkem a chci platit kilo za víno. Se trochu uklidněte. 2) Týpek z merche, co bere jen karty, je úlet, ze kterym můžete jít třeba do zadku. Zrovna na těchto akcích mi přijde směšný, že nákup kapelního hardwaru je omezen pro lidi s bankovním účtem 3) Proč pořadatel změnil původní kreslený plakát na standardní fotku s kapelou? Vždyť byl výbornej.