Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Yes - Mirror to the Sky

YesMirror to the Sky

-krusty-1.7.2024
Zdroj: CD
Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70 + sluchátka KOSS UR-40
VERDIKT: Starého psa neumlčíš a úplně novým, nedejbože revolučním kouskům nenaučíš. A možná je to dobře!

Noví Yes! Opět je tu nové album nezdolných pionýrů art rocku. Anebo: pozor! Jsou to TI Yes nebo jenom nějaký slušně zpromovaný revival? No, ono jak se to vezme. Otevřme si lahev a nalejme si víno. Z původních členů v současné sestavě není naprosto nikdo a tím nejpovolanějším, kdo může hrdě mávat praporem s deanovským logem Yes, je kytarista Steve Howe. A to nepovažuji za výhru, ač mám jeho hru rád. Víte, on kapelní duch a kolektivní souhra a vzájemné ovlivňování má velký smysl. Pokud nahlédneme do historie a vezmeme v potaz sólové projekty jednotlivých členů – ať už Jona Andersona, Chrise Squirea, Ricka Wakemana nebo zmiňovaného Howea – tak jejich sólovky (ač často vydařené) nikdy nedosahovaly kvalit a hvězdných výšek produkce jejich tehdy domovské kapely. V kolektivu se totiž všichni omezovali navzájem, byli sami sobě cenzurou a z debat vyplynuly vždy ty (pravděpodobně) nejlepší verze. Teď vládne pod značkou Yes neochvějnou rukou Steve Howe, což není ideální stav. Naznačily to bonusy na minulém albu The Quest (2021), které byly dle vyznění plně v jeho režii a stály za starou belu.

 

yes mirror

 

Co se změnilo nebo nezměnilo? Za prvé to, že jsem se již dopředu vyvaroval koupě verze s bonusy. K dispozici mám základní verzi alba, která čítá šest regulerních skladeb (jejich stopáže se rozpínají od necelých pěti minut po téměř čtrnáct). Yes, nebo kapela, která se dnes takto nazývá, není tou kapelou jako v minulosti. Mám dojem, že lehce změnili zvuk. Nesmějte se, ale Yes v mých očích skoro až zmoderněli a nedrží se otrocky předem napsaných pravidel, kterých se zuby nehty nechtěli nikdy pustit. Ano, souhlasím, že Sherwood si stále hraje na Squirea – ale už ne tolik. Downes také doluje zbytky svého progresívního umění, ale ne za každou cenu. Nový bubeník Jay Schellen (podílel se svého času na Squireově a Sherwoodově projektu Conspiracy) je schopný ranař a hudba díky němu lehce ožila. A vokál Jona Davisona? Co k němu dodat? Je andersonovštější než svého času sám Anderson a proto je v kapele, žeano. Je to ale sympatický chlapík, který se snaží, aby se bárka nepotopila a jeho jméno najdeme v kreditech (společně se Sherwoodem) u drtivé většiny skladeb.

 

yes nosič cd

 

Hudba Yes je stále krásná, byť neobsahuje tolik dechberoucích momentů jako kdysi třeba album Close To The Edge (1972) nebo Going For The One (1977) nebo Drama (1980) nebo The Ladder (1999) nebo… Yes dnešních dnů žijí (nejen koncertně) především z minulosti (kdo takovou minulost má?), ale jeden nebo dva kousky z novinky se nebudou muset stydět zařadit do playlistu, jinak plného starých a osvědčených klasik.

 

 

 

Dynamický je především úvod alba a kousky jako Cut From The Stars (Davison, Sherwood) nebo All Connected (Davison, Howe, Sherwood) , ale něco do sebe má třeba i howe/downesovská Living Out Their Dream (byť i přes nevýrazný vokál na začátku skladby). Každopádně pokud albu věnujete čas, doplujete neznudění až do přístavu Davisonovy Circles Of Time, což je taková tradiční yesovská romanťárna na konec.

 

 

 

Navzdory tomu, že jejich tvorba se výrazně zklidnila a nejvhodnější poslech je vsedě se sklenkou něčeho dobrého, stojím si za tím, že přestože může spousta lidí shledávat současné Yes za unavenou a přežitou kapelu, mají Howeovci nezpochybnitelné právo na existenci a poslech novinky posluchače obohatí. Minimálně se zastaví a vychutná si dlouhé stopáže, které ač klidnější, nezavání trapností, jak se stalo v nedávné minulosti. Dominantním bude vždy Davisonův „Anderson“, který stojí na stráži a nedovolí kapele neznít yesovsky. Jeho věrným druhem je Sherwoodova basa, která tentokrát už slepě nekopíruje Squireův styl, ale přidává už i něco ze sebe samého. Downesovy klávesy jsou skoro nepostřehnutelné a sedmasedmdesátiletý Howe se svojí kytarou nevytváří takové nonsensy jako v minulosti. Výsledkem je příjemně plynoucí album staré a zasloužilé legendy, které nenásilně přinutí posluchače přivřít oči a nechat se unášet zbytky fantazie do dnes již trochu generických, byť stále infantilně krásných obalů Rogera Deana a snít a přemýšlet, kolik skvělé hudby vlastně lze vytvořit za jeden lidský život.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky