Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Youff - Heydays

YouffHeydays

Symptom28.2.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Adam Audio A7V / Marshall Minor
VERDIKT: Věrozvěsti nepříčetnosti servírují zhudebněné stavy nejvyšší naléhavosti.

Pojďme si hned v úvodu na rovinu říct, že adresátem alba typu Heydays není obecná veřejnost, ale spíše skupina zasvěcených fajnšmekrů a náhodných kolemjdoucích s náladou objevovat a nechat se strhnout vírem vášní. Právě akutní emoce jsou specialitou pětičlenné belgické formace Youff. Hrají něco mezi post-hardcorem nebo noise-rockem a energií nešetří ve studiu ani na pódiu.

 

Devět skladeb se stopáží lehce přes půl hodiny se vyznačuje neklidnými stavy kontrolovaného šílenství v ryzí formě, co prověří ochotu posluchače přijmout vyšinutost jako základní faktor hudebního vyjádření. Nebavíme se o experimentálním vršení not na jednu hromadu, skladby jsou strukturované, mají pevnou formu, jen jsou tak trochu hnuté.

 

Nejvýraznějším prvkem je postava za mikrofonem. Michiel De Naegel využívá celý hlasový rozsah v mnoha různých polohách a svým přístupem k práci s hlasem mi tak trochu připomíná Niklase Kvarfortha ze švédských Shining, který se také nenechává omezovat imaginárními standardy žánru. Hned v závěsu trčí duo skučících kytar, co hrají soundtrack k exkurzi někam do sklepení psychiatrické léčebny. Na mysl přicházejí Korn a jejich nekytarový způsob využití tohoto klasického nástroje.

 

Je trochu strašidelné, jak nepříliš povedený zvuk dokáže podrazit nohy dobré hudební myšlence (studiové album) a naopak, jaký punch a detail skladbám nadělí optimální nazvučení, co celou show vystřelí vysoko ke hvězdám (viz live session níže). Nedá se říct, že by studiová nahrávka hrála přímo blbě, její dramatický efekt však dost trpí jednolitým ostrým zvukem, který postrádá váhu v nižších frekvencích, což okrádá kompozice o kontrast. Propady z vyšších do nižších poloh skvěle reflektují proměny nálad nemocné mysli a můžete se z nich těšit v níže připojeném záznamu živáku z kulturního prostoru 019 v belgickém Ghentu. Je to jako dívat se, jak Leonardo maluje...

 

Disharmonie budiž hlavním ukazatelem hudebního DNA kapely a koho při poslechu neruší, bude nadšen. Bubny a baskytara jsou solidní, víceméně podpůrné elementy, které akcentují hru již zmíněných hlavních protagonistů.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky