Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zatokrev - ...Bring Mirrors to the Surface

Zatokrev...Bring Mirrors to the Surface

Jirka D.12.1.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps) // bandcamp
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Dlouhá, nelogická a nekonzistentní deska, se kterou si starý recenzent neví rady.

Dlouho tomu jest, co vyšla předchozí řadovka této švýcarské party, kterou jsem od té doby po pravdě spíš zapomněl a mnoho neposlouchal, takže jsem si ji musel ještě cvičně připomenout. Deset let tomu je. O něco mladší čtení nabízí Victimerova úvaha na téma split alba Zatokrev a Minsk, která v roce 2018 dostala jméno Bigod, čímž se na dlouhou dobu jméno Zatokrev přestalo skloňovat nejen u nás na Echoes. Zmíněná deska Silk Spiders Underwater… (2015) ve mně zanechala docela rozporuplné pocity, které jsem se snažil nějak popsat ve svém tehdejším textu, který když si teď připomínám stejně jako ten poslech, docházím v podstatě k podobným závěrům.

 

Nová deska nazvaná …Bring Mirrors to the Surface mě doslova pronásleduje už od konce léta loňského roku, kdy jsem ji začal okusovat, s čímž postupně pokračuju dodnes. Nedá mi to ji jen tak uložit k ledu, ale současně v tom není ani zamák nadšení. Jde spíš o takové to příslovečné přežvykování, kdy v jeden moment máte dojem, že vám to chutná, že jste na to kápli a máte to v kapse, a pak se to zase nějak otočí, převrátí naruby a vy koukáte, co z toho zase vylezlo. Zatokrev nikdy nebyli vyloženě jednoduchou kapelou a trocha toho přežvykování k nim určitě patří, ale nesmí se to přehánět. Bolí z toho huba.

 

Za sebe musím upřímně přiznat, že nové desce pořád nerozumím.

 

Nerozumím tomu, proč má tolik odboček, tolik z mého pohledu hluchých míst, jejichž smyslu nedokážu dohlédnout, když kapela má jednoznačně schopnosti dát dohromady … nechci říct ani tak snadno poslouchatelnou nebo vstřebatelnou desku, to v tomhle žánru není podmínkou, ale aspoň desku, u které by člověk neměl pocit, že v některých momentech vypíná a muzikanti někde spí. Stačí první skladba Red Storm, která se svými skoro deseti minutami může představovat přesně to, co od sludge žánru očekáváme a chceme, ale tyjo, ta prázdná místa jsou jakože co? Umělecká licence? Místo pro vaši reklamu?

 

Když už jsem zmínil délku jedné skladby, doplním, že právě délka desky jako celku je pro mě problém číslo dvě. Hodina by nemusela být nutně moc, ale v kontextu obsahu je to moc. Jsou skladby, které tohle nahlodávají, a i když jsou to přesně ty momenty, u nichž nejvíc vzpomínám na Neurosis (první polovina Blood nebo Faint za všechny), jsou to momenty, které mě baví. Které si dokážu užít. Které mají svou váhu, svou emoci, svůj pro mě pochopitelný smysl. A pak je tam hromada míst, které se točí v kruhu jakéhosi ambientu, snění, rozjímání, já nevím čeho, a tam jsem zmaten jak Síkela. Nevím, neznám, nerozumím, nechte mě na pokoji.

 

Je to v důsledku důvod, proč uteklo září, utekl říjen, pak listopad, prosinec a je leden, a teprve dávám myšlenky na papír. Přišlo by mi snadné utéct z boje a nechat desku plavat, navíc třeba bych tím nemusel naštvat Frederyka, se kterým jsme kdysi taky ztratili pár slov, ale asi by mi to přišlo příliš snadné.

 

 

Bring Mirrors to the Surface pro mě zůstává do značné míry nevyřešená otázka. The Only Voice se svým post-hardcorovým duchem, to je ono, takhle to chci. Třeba takhle. Třeba jinak, ale sakra, musí to dávat smysl, musí to mít spád a logickou strukturu. Druhá půlka té samé skladby je co? Moderní umění? Metalový minimalismus? A takových druhých půlek nebo prvních půlek, co mi nedávají smysl, je na tomhle albu moc. Strašně moc. Z celku se mi líbí jenom drobnosti. Jenom pasáže. Občasná disharmonická sestupka, vrzající akordy hrané pozpátku, ale jsou to jen fragmenty. Světlá místa nápadů v jinak chaoticky neučesaném celku. Zkoušel jsem jej mockrát, poslouchal jsem opakovaně, ale tu mozaiku jsem dohromady nedal. Vzdávám to.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky