Recenze: Zaum - Oracles

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

ZaumOracles

Victimer23.10.2014

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: JVC UX-H330, PC

VERDIKT: Medituj v odlesku Rudého moře a v myšlenkách na starou říši Parthskou.

ZAUM je dvojice mimořádně rostlých pánů, kteří hrají jakýsi druh léčivého doom metalu. Léčivým je myšleno hypnotický, nebo chcete-li meditativní způsob, a pokud je přání jít ještě blíž, tak ZAUM jsou velmi blízko takovým Om. Jakkoli jsou ovšem Om namočení do svého poslání a jejich poslední práce "Advaitic Songs" byla dokonalost sama, jejich kanadští následovníci jsou naprostí začátečníci a do svého světa písku a kamení nás teprve vítají. Vypravme tedy velbloudy a hlavně vodu s sebou.

Čtveřice dlouhých kompozic nás vítá na asijském kontinentu, na břehu Rudého moře a se vzpomínkou na zaniklou Parthskou říši. Kde spočíval její význam a jak to celé dopadlo si najděte na příslušných místech. Způsob promluvy ZAUM formou (plus mínus) doom metalového jazyka je držen ve spojení zaříkávání a modliteb s velmi primitivním zvukovým doprovodem. Ten je veden od basujícího metalového spodku, přes obohacující prvky dalších nástrojů, což ve finále ze ZAUM činí komorně znějící těleso s orientálními motivy. Díky rozmáchlé délce písní mají dost prostoru a vlastního umu na to, jak kompozice proměňovat a nenechat je pouze stát venku na slunku. Kyle v jedné chvíli (skladba "The Red Sea") prožene hlas výhružnou mašinkou, aby se trochu přitvrdilo, ale hlavní doména kapely je ve fascinaci východní kulturou a tohle se snaží předvést za každou cenu. Jsme nadále v přítomnosti různých nápěvů, veršů a manter. Pokora a čistá duše především.

Om jsou první kapelou, co vás ve spojení se ZAUM napadne a je to naprosto normální. ZAUM ovšem na svých zasloužilejších sousedech hloupě neparazitují, jako spíš rozvíjejí podobný hudební odkaz jiným směrem. Styčné body, jako je téměř identický způsob zaříkávání, lze ale zachytit velmi snadno. Stejně tak se ale můžeme bavit o doomových črtech v tvorbě ZAUM, ty jsou totiž místy velmi živé. Jako příklad může sloužit skladba "Peasant of Parthia", nejmetalovější a nejodvázanější věc alba. Tím, že ZAUM nejsou zase takovým zjevením, je stravitelnost materiálu docela standardní a můžeme mluvit dokonce o pocitu nepřekvapivosti. Provázání jednotlivých motivů a zanícení ZAUM, nepatřící do kategorie pouhých učedníků, ovšem dostává úroveň desky nad běžný rámec a já dnes vím, že jsem si našel velkého oblíbence. Není to sice nic světoborného, něco, co by se mnou mělo zamést a nechat v transu, ale účinky tam jsou. A jsou cítit.

Nakonec je "Oracles" velmi příjemnou exkurzí na východ od nás, do míst, kam se (nejen) českému člověku příliš nechce. Přenesme se ale přes smutný reál dnešního světa o pěkných pár let do minulosti, ZAUM umí být zdatnými průvodci. Mýty skrz ně povstávají, pojďme jim naproti.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

opište kontrolní kód

Jirka D. / 23.10.14 7:40odpovědět

Zkoušel jsem to a inspirace u OM mi přišla příliš okatá, i když deska se poslouchá celkem dobře, to je fakt. Ta obálka je ale hrozná, Walt Disney do růžova...