Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zmarchrob - Black Metal Forever!

ZmarchrobBlack Metal Forever!

Bhut17.7.2020
Zdroj: CD //promo od kapely
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Black Metal Forever!? Tak určitě...

Není to tak to dlouho, co jsem se vcelku příjemně rozpovídal u desky kapely Černý kov na téma black metalu. To album mě zasáhlo silně a dokázalo vtáhnout do té správné nálady. Ono to zní dost klišovitě a možná i trochu kostrbatě, ale zkrátka jsem to tak cítil. Ale každá mince má dvě strany.

 

Může se zdát, že pro Zmarchrob nebudu mít tolik nadšených souvětí, což může znamenat i jednoduché odsouzení takové nahrávky. Ono je to ale trochu složitější. Na první dobrou, dle prvotních dojmů, se vynášejí rozsudky až příliš snadno. Ačkoliv i ty dokážou být klíčové. Tak si to album zkusme projít z několika úhlů pohledu.

 

Bhut faktický

 

Nejprve fakta a jasně dané, či jasně hovořící záležitosti. Zmarchrob je black metal v té nejklasičtější a zároveň nejobyčejnější podobě. Ale aby se trochu odlišil, využívá doplňujících prvků, které jednak zpestřují poslech jednotlivých skladeb, a jednak vyhraňují vlastní styl. Jednoduchý digipak na krásném nahnědlém papíře odkazuje k syrovosti. Však si přivoňte a ucítíte klasickou krabici - ve své syrové podobě. Průvodní dopis se stává důležitým nositelem základních informací, které takřka vysvětlují charakter alba. Přímé oslovení jménem v takovém dopise je vskutku milým bonusem. Nicméně Zmarchrob zde vysvětluje, že tato nahrávka nemá ambice v trhání rekordů prodejů, či jednoznačné vítězství v bilancích o to nej. Skromně se zde píše, že jde o amatérskou nahrávku a že něco podobného dokáže vyplodit vlastně každý, kdo má trochu možnosti domácího studia. To je holý fakt. Takže když amatérismus přiznává i samotný autor, můžeme jej brát na milost.

 

Bhut kámoš

 

Pokud budu hledat pozitiva, určitě je najdu a můžu začít třeba hned tím, že deska je vcelku upřímná. Je to dáno už celkovým vyzněním, které je prostě jednoduché a jak se říká "v rámci možností". Proto zní tak, jak zní, a proto jsou do hudby nasoukány samply v podobě kvokání drůbeže, houkání nočních dravců a podobných vylomenin, aby snad posluchač nenabyl dojmu, že jde o smrtelně vážně se tvářící hudbu. Nadsázka je tam prostě znát. Nejvíce však sálá z textů, které se musí pochválit po stránce básnické. Pojednávají o mnohdy vtipných okamžicích a především jsou mistrně seskládány za pomoci jistých archaismů, lidových slůvek a netradičních zvratů. Prakticky všechny jsou vsazeny do dob před víc jak sto lety, čemuž odpovídá jistý až středověký charakter příběhů.

 

Bhut svině

 

Zachovám pořadí hodnocených faktorů z předchozího odstavce. Zvuk je fakt špatný. Záměrné zahuhlání kytar bohužel nezakryje jejich vskutku jednoduché riffy, které mnohdy ani nedokážou přijít se zajímavým motivem, což je u black metalu na pováženou. Bicí mají plastový odér a zvuk rytmičáku není z těch, které shledávám jako stravitelný. Některé vsuvky zejména cizích dechových nástrojů jsou žalostně jalové a vyloženě překáží. Texty jsou sice vtipné a příjemné (a beze studu dodávám, že jde o nejsilnější položku nahrávky), ale chybí jim trochu vlastní ráz. Tyhle veselosti totiž už nějakých deset let píše Franta Štorm pro novodobé Master's Hammer. Stejné je to vlastně i se způsobem frázování a téměř i barvou vokálu. Inspirace u tuzemské ikony žánru je více než okatá a nechce se mi věřit, že čistě náhodná. Pusťte si Mantras a Black Metal Forever! a zaměřte se na texty a zpěv. A když už jsem zmínil i název desky, tak snad nemusím dodávat, že ten je vážně slabý. Pevně věřím, že jde o nadsázku, jelikož takto titulovat album v roce 2020… to nemá omluvu. Ještě je tu poměrně značná délka alba, která se při pečlivém poslechu brzy vykreslí jako neúnosná.

 

Co z toho všeho plyne? Že jde o velmi obyčejnou nahrávku, která postrádá vážnější péči. Zvuk by jí určitě trochu nadnesl, ale zároveň to bez dobrých melodií a kytarových vichřic rovněž nepůjde. Texty jsou sice skvělé, ale to mistrovo kladivo v jejich pozadí zkrátka tluče. Bohužel nadšení, které jsem získal z poslechu v úvodu zmíněném díle, nyní nenalézám, ani v malých částech. Jasně, tady jde trochu o nadsázku a vyloženě jiný pohled na věc. Prostě není black jako black.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David / 17.7.20 20:48odpovědět

Chceš se mít jako prase v žitě...? Buď svině!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky