Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přiznám se, že jsem v rámci death metalu a grind coru milovník pouze staré školy a to z prostého důvodu, vyrostl jsem na ní. Ze soudobých kapel a projektů tohoto žánru se příliš nevyznám a ani je nevyhledávám. Většinou buď rozepisují dané, nebo se naopak odkloní směrem, který mi v ranku smrti nevoní. Proto jsem při prvním shledání se ZOMBIFIED přistupoval k nahrávce velice opatrně a hlavním důvodem mého zájmu bylo pouze jméno zpěváka Robana Karlssona, který se k ZOMBIFIED přidal v roce 2010. ZOMBIFIED totiž začal svojí pouť jako projekt dvou kytaristů Pär Franssona a Patrika Halvarssona (ex-Blodsrit, ex-Paganizer, ex-Sinners Burn, atd.) Na postu bicích byla malá změna, ale doufám, že současný řezník Jacob Johansson, který poslední řadovku namlátil způsobem vskutku zvířecím a zároveň rytmicky barevným, zůstane co nejdéle. Proč mě zaujalo jméno R. Karlssona? Já jsem jeho hlas doslova žral, už když zvracel v obskurní hnusotě PAN.THY.MONIUM. Pamětníci vědí, a ostatním vřele doporučuju. Seznam všeho, čeho se svým uměním dotkl, je obšírný, ale v srdci mi zůstal jako ten, kdo nahradil nenahraditelného Dana Sväno. Díky jeho hlasu se „Cryptic“ dá i poslouchat, anebo když nastoupil do dříve velezajímavé skupiny SCAR SYMMETRY po všestranně šikovném Christianu Älvestamovi.

Album „Carnage Slaughter and Death“ mě ale dokázalo, přes moje velké sympatie k zpěvákovi, přesvědčit, že naštěstí nestojí jenom na něm. Aniž bych byl příznivcem grindu, core témat plné zombií, ZOMBIFIED mě svým talentem psát chytlavé a zároveň zuřivé a nekompromisní songy utáhli na vařené fusekle. Nejedná se o grindové legrácky, spíš si zavzpomínáte na doby, kdy se death s grindem kamarádili, kapely jako Dawn of Decay, ranní Septic Flesh, Grave nebo Gorefest a Suffocation apod. řádily na scéně ve vší mladistvé krutosti.

ZOMBIFIED jsou Švédi jak poleno a typický chrastící zvuk jim velice sluší. Zároveň jedním dechem dodávám, že „Carnage Slaughter and Death“ nezní nikterak zastarale. Naopak, zápal a dobré nápady z nich jenom srší. Bicí mašinérie drtí ucho nebohého posluchače rychlou palbou, provětráváno crustovými výboji. Kytary se navzájem podporují a občas zazní i nečekané harmonie. Basa je zabijácká a pořádně nahlas. Roban umí na basu a taky ji nám pěkně servíruje, co hrdlo ráčí. Nejlepší je ale jeho hlas. Nikdy, opakuju, nikdy nebyl v takové kondici. Hluboký murmur, prokládáný blackově surovým řevem je vpravdě famózní. Tady se ukázalo, jak mu prospívá účinkování v brutální smečce a jeho fantastický hlas dostal možnost si pořádně zablít.

Album drží pěkně pohromadě a nedá se říct, že by jedna píseň vyčnívala a nějaká se vezla s nadprůměrným zbytkem. Tedy jedna vyčnívá. „The Last Stand“ je celkově standartní zabijácká řezba a lehce evokuje i zámořské brutální smečky. Ovšem jen do refrénu, který v závěru skladby vygraduje do nesmírných výšin. Je mi sympatické, že se s nádhernou melodií šetří, tím víc pak vyzní. Devizou alba je i fakt, aniž by bylo primitivní, není ani přetechnizované a předimenzované. Jednoduché nápady s technickou suverénností jsou jasným důkazem, že s nimi máme počítat. 46 minut uteče jak voda a vám nezbude, než desku otočit ještě jednou.