Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Řeč je o Sadist, italské progresivní bandě, která nahrává silná alba, ovšem o nějaké světové proslulosti si mohou nechat zdát. Na jednu stranu jsem rád, že nechodí na trh s davem, na druhou stranu bych jim víc pozornosti přál. Ale třeba aspoň na domácím kolbišti patří k silným jistotám. My se můžeme těšit, že vždy za několik let přijdou s novou deskou, která má dnes už typické znaky a drží Sadist na pozici výjimečné kapely. Není lehké je zaškatulkovat, jejich hudba je uzel několika pramenů vedoucích z různých směrů, což jejich příznivci ví a oceňují. Když jsem si pustil aktuální Spellbound, i zcela bez informací jsem byl ihned u nich doma, v kryptě a pokorně leštil galoše.

Album pracuje s atmosférou stejně bravurně jako jeho předchůdci. Lehká naivita už tak nějak patří k věci, nízkonákladový zvuk kláves a samplů je tradiční součástí šerého divadla, ve kterém se střídají kulisy konzervatoře a neškodné, dětské lidovky. Melodie a strašidelný opar alba evokují dětské noční můry, což je aspekt vlastní i předchozím deskám. Skoro každý dospělý rád zavzpomíná na stinné kouty sklepů a komor, ve kterých se skrýval před šikanujícím výrostkem a zároveň se bál něčeho mnohem horšího. Brr, tohle je jako Erben, ta jeho Kytice skrápěná středomořským lijákem. Ve mně tyto silné a ne vždy vítané pocity podporuje duchařský obal desky, který jakoby vypadl z diskografie Kinga Daimonda. Převládající fialová barva je magická a násobí efekt tajemné krajiny.

Z duchařské nálady nás vytrhávají nadprůměrné hráčské výkony ostatních muzikantů. Za vším stojí technika, o kterou jde především, a to se vracíme zpět do reality plné fištróna a moderních vymožeností. Pominout nejde skvělé nápady rašící z lásky k tvrdým riffům. Sadist jsou pevně připoutáni ke kořenům metalu a ještě se nestalo, aby přepadli za hranu zdravého rozumu. Proto se i na Spellbound dočkáme krásně hoblovaných pasáží jadrného death metalu, který se u Sadist slušně rozvětvil a přestal být striktním představitelem žánru. Evidentně mu chybí hloubka, dunivý efekt nízce laděných nástrojů bychom hledali marně a brumendo má na bedrech jen baskytara, která se tváří všelijak, jen ne metalově. Z Marchiniho hry přirozeně zní láska k intelektuální produkci, kterou podtrhuje volným, neuspěchaným krokem. S vědomím jedinečnosti si kráčí okolním hlukem a na ohradu metalového stadionu přitlouká jazzové plakáty. Je o to výraznější, čím menším dojmem na první poslech zapůsobí kytary. Tím, že postrádají hloubku a váhu, se zdánlivě stahují do pozadí. Proto je potřeba objevit kouzlo jejich originálních struktur, které škrábavým zvukem slepují do nejednoznačného leporela motivů a nálad. Dokonalost je pak ve spojení všeho - kláves, strun a nakřáplého vokálu valibuka Trevora, který je pořád na pohled tím milým strýčkem, co vám vzápětí stáhne gatě. Zase brrr.

S klidem lze prohlásit, že Sadist mě s novinkou nezklamali. I když hrají podle stejných not už řadu let, stále se jim daří zaujmout a složit  zajímavé kusy. Jejich skvostné logo zůstává puncem originality a i když minulou Hyaenu stavím o dost výš, Spellbound se hrdě dotýká jejích prsou.