Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zun - Burial Sunrise

ZunBurial Sunrise

David20.10.2016
Zdroj: 1 x modrá transparentní 12" gramodeska (#SS-156LP)
Posloucháno na: Audio Technica AT-13 EA, Technics SL-Q2, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Nechtějte progres, pokazíte si karmu. Nechtějte kulisu do auta, usnete a nabouráte. Nechtějte zaujmout na prvním rande, budete divní. Neberte Zun do páternostera, nevystoupíte. Zastavte a poslouchejte…

Gary Arce, stavební kámen, duše včetně těla Yawning Man. Legendární pouštní kapela, svými kořeny sahající až do hloubi dnes již dávných osmdesátých, jejíž status legendárnosti, troufám si nesměle tvrdit, je bez větších potíží a snah o hledání vhodného sebekrytí, zřejmě běžnému konzumentovi podladěných tónů, včetně mě, velmi dobře utajen. Přiznávám, jsem vinen. Ovšem, jak anály praví, byli to právě oni, kteří stáli u zrodu scény a právě oni, kteří svým počínáním ovlivnili formování třeba takových Kyuss.

O Garyho bedra, jakožto téměř výhradního autora, opírá prakticky veškerou svou tíhu i projekt Zun. Robby Krieger (ano, ten Robby Krieger!) vypadá hezky napsaný na obálce, nicméně jeho hostování na elektrickou sitaru, jakožto podkres první skladby, myslím, bez nápovědy nerozpozná ani ten největší fanatik The Doors. Na druhou stranu Sera Timms, jejíž civilnější, a chcete-li milejší, projev mi sedí mnohem víc, než kupříkladu v domovských Ides Of Gemini, na pravidelné střídačce s Johnem Garciou u mikrofonu jednoznačně táhnou. Jak Garyho pískem a prachem zaprášenou káru, tak posluchačovu pozornost. Symbióza s vyklidněným rozjímáním na pomezí pouštní pevniny a temné noční oblohy plné hvězd funguje naprosto přirozeně a bez sebemenších zádrhelů. Nějaké ošklivé násilnosti, křížení koček, psů, labutí… nic podobného. 

 

Od prvních tónů z desky sálá všudypřítomná pohoda a uvolněnost, bezstarostné putování s občasným decentním poskočením, kvůli zvedajícímu se větru uprostřed rozlehlé pustiny, avšak cesta ani na okamžik neztrácí svou linii. Veskrze příjemné trajdání od nikud nikam s myslí taženou kdesi na obláčku v balonku prosvětleném slunečním odrazem v úplňku. Avšak upřímně, geniální dílo, o němž si budou i za dvacet let špitat vrabci na střeše pražské lumpenkavárny, se nekoná ani při zapojení všech zjevných i skrytých center představivosti, nicméně do hloubi šedých stínů průměrnosti Zun vysedávat nechodí… na podobné kratochvíle není kdy. Tentokrát nemá smysl hledat detaily v detailech. Zun fungují jako celek, ne poslepovaná mozaika jeho fragmentů. Příjemné pocity převládají a pouť do neznáma nepostrádá smysl…

Nechtějte progres, pokazíte si karmu. Nechtějte kulisu do auta, usnete a nabouráte. Nechtějte zaujmout na prvním rande, budete divní. Neberte Zun do páternostera, nevystoupíte. Zastavte a poslouchejte…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky