Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Epesní padesátileté narozeniny strahovské Sedmičky jsem před dvěma lety zuřivě slavil a druhou rukou ještě zuřivěji reportoval. Následná double-lockdownová sabatika od klubové činnosti byla nicméně dárkem tak říkajíc na hovno a stejně jako jiné podniky, i tahle kolejní zemljanka se potýkala s rizikem ohrožení samotné své existence. Ze všech podniků se s ní však prala nejdůstojněji a se zaníceností přesvědčeného kmeta. V jejím případě jsem nejvíce cítil tu sílu a schopnost hudební komunity udržet na nohách něco, na co se všichni jiní vykvákli. Aukce, benefice či jakákoli legální možnost cokoli uspořádat zde byla vytěžena do úplna. Jak se mohla položit ruka na strunu, v klubu se již zapojovaly kabely. Hrálo se venku, hrálo se vsedě, hrálo se bez výdělku, ale vole hrálo se. Tenhle zuřivý boj o zachování vlastní podoby a existence v dobách nejhorších mi potvrdil pověstnou houževnatost a svébytnost tohoto legendárního prostoru i lidí kolem něj a já uctivě skloním hlavu, kdykoli procházím jeho vchodem. Mimo jiné i proto, že bych se jinak fláknul hlavou o ta nízká futra.

Podobnými přívlastky můžeme odměnit i německou kapelu (Dolch), která navzdory tradičně se zhoršující covidové situaci, ve které nějaké výletění stornují i otrlejší kapely, se rozhodla podívat do světa. Minimálně do doby, kdy to alespoň trochu půjde. Kdyžtak vlakem jste ze Strahova v Berlíně za 4 hodiny. V období koncertního sucha, mluvíme-li o zahraničních interpretech, to potěší a o to více, když se jedná o takového zásadního zástupce post-metalového křídla Ván Records, na který přísahají zastánci kdejakých hudebních žánrů.

S (Dolch) jsme kolem sebe chodili léta jak stydliví milenci. Na seznamu kapel k prozkoumání je mám již dlouho, leč k delšímu poslechu stále nedošlo a když jsem alespoň měl možnost se s nimi před třemi lety seznámit osobně během jejich zvláštně poskládaného turné, na kterém hráli společně s King Dudem a Ruins of Beverast, tak na poslední chvíli si přehodili pořadí hraní a já je propásl. Do Sedmičky jsem tak přišel nezatížený jakoukoli myšlenkou či názorem, třeba na jejich aktuální stylovou proměnu, o které jsem někde četl.

Skladba i rozložení audience klubu nemohlo za mě být ideálnější. Těch pár desítek lidí se příjemně rozprostřelo i do tak skromného prostoru, jaký se v útrobách strahovského podzemí nabízí. Množství známých tváří, kdy jste se mohli potkat třeba s Olafem Olafsonnem či Lamií Fox, pak z akce dělalo bezmála něco jako třídní sraz. Bylo to mé první navštívení Sedmičky po druhém lockdownu a naštěstí jsem musel spokojeně konstatovat, že narozdíl od jiných podniků, které delší uzavření svých bran využily k různým úpravám a modifikacím, tak tady přibyla tak leda pípa s točeným pivem. Věc, která se nás, zkušených lahváčistů, sice netýká, ale třeba na Bhuta by před barem již nemusely jít mdloby.

Mé první kroky klapaly po sálu do rytmu úvodního interpreta večera, českého dungeon-synthového vojína Dunkelbota. Obskurní hudební žánr, kterým se zabývá, nabývá v poslední době na popularitě, jakkoli mu jeho charakter znemožňuje dostat se za hranici vybrané hudební sféry. Což je vlastně ideální kombinace. Alespoň z mého hlediska – milovníka klasických RPG her, zastydlého fantazáka i vyznavače hudební prostoty. Právě v Dunkelbotovi se na první dobrou tyto elementy příjemně prolnuly. Vtělen do role živého křoví (respektive byl obléknut do sniperské kamufláže) vyťukával na svým malých kláveskách jednoduché, místy až dětinsky naivní melodie s prostou misí budování atmosféry. Osobně sympatický projekt, kterému přeji do budoucna prostor v nějakém zakouřeném řopíku na ilegálním festivalu, kde mu to bude beze všeho slušet nejlépe a já se tam s ním třeba potkám.

Druhý štěk večera pak patřil komusi, kdo s (Dolch) sdílel celé turné a nestydí se označovat jako Human Larvae. Tím se zařazuje do mého obludária interpretů prolínajících chladnokrevnou faunu s lidskou podstatou, které založil nevědomky kdysi zpěvák Plešaté zpěvačky svým uměleckým jménem Human Pangasius. V tomto případě se mohli milovníci uchopitelných hudebních tvarů jít rovnou oběsit, protože jsme stanuli na poli industriálního noisu se značně nepohodlným vokálním projevem. Na tyhle věci ve správném prostoru já docela dám, takže jsem se během setu většinou spokojeně ušklíbal, jakkoli mi v tomto případě prostě chyběly haldy kouře, případně nějaká nechutná projekce, protože u takovýchto hudebních akcí mám tu multimediálnost rád. Takhle jsem se bavil především sledováním vyřízeného pohledu rezidentního zvukaře v průběhu setu. Ale dobrý.

Na (Dolch) jsem pak skromně stál zezačátku trocha stranou, abych uvolnil pozice nadšenějším fanouškům, leč již během prvního songu jsem se mezi ně mohl bezpečně zařadit. Jejich hudební prezentace mi hodně připomněla první album kapely King Woman, akorát s bohatším vokálním rozsahem a dynamičtější rytmikou. V důsledku toho měl celý koncert sice krásně melancholický gotický nádech a písně se do sebe hladce přelévaly, nicméně stále si udržoval příjemný drajv. A třeba mnou očekávaný statický projev kapely byl nakonec celkem v konfliktu s šanzonovými pohyby zpěvačky. Ta mimochodem čelila zdatně i několika slušným vokálním výzvám a nezaznamenal jsem jediný výkyv. Mám rád její typ prezentace. Neokázalý, dospělý, ale přitom naprosto přesvědčený a nestagnující. Samozřejmě bych pak se ještě mohl zmínit o perfektním zvuku i v postranních lóžích, ale to by mi u Sedmičky přišlo vyloženě jako nošení blech do Václava Klause. Nejvíc mě pak překvapilo, nakolik nepřekážela blízkost kapely hledišti, který by nemusel svědčit typu hudby, která pracuje s echy a jistou hudební „vzdáleností“. Přesto ani dva metry od pódia stále působila zvláště snivě a odlidštěně.

Již dlouho jsem neměl na koncertě takovou touhu v tom, aby set trval déle, ale nedá se svítit, u (Dolch) mi bylo strašně dobře. Koneckonců během povinného plenění merche jsme pak alespoň mohli s kapelou prohodit pár dobrých slov a dělat nějaký ten humor na aktuální výše koncertních honorářů a podobný věci. Protože další z fajn vlastností Sedmičky je, že mimo svůj set moc nemá kapela možnost jak se skrýt před mými třeskutými poznámkami od baru. King Dude nebo Inter Arma by mohli vyprávět.