Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Byl to jeden z těch večerů, kdy ožívá odvrácený škleb ryzího undergroundu. Třeskuté pondělí po náročném víkendu, poloprázdné město sotva přežije den a pak napůl v bezvědomí sahá po županu a s hrnkem čaje končí před telkou. Proto vás určitě nepřekvapí,  že si cestu do klubu našlo sotva dvacet hlav. Já jsem taky po služební cestě zvažoval dezerci vstříc teplu domova s tím, že pro utlumení špatného svědomí přileju do čaje něco ostřejšího v poměru přinejmenším 1:1. Aspoň že stoupl kredit tomuto zápisu. Byla nás jen hrstka, čili čím méně svědků, tím vzácnější svědectví.

Pobyt v Kabinetu začal samozřejmě výbornou IPL od Obory a stejně samozřejmě i zjištěním, že začátek koncertu Into Coffin se posouvá na 20:45. Německé trio Into Coffin jsem dopředu nijak nelustroval, soudě dle loga jsem očekával nějakou záhrobní prašivinu. Iron Coffin se však rádi zavrtávají do hlubších vrstev než do předepsaných šesti stop, jak se ukázalo v následujících minutách. Už jen odklepání prvního songu zabralo dobrých 12 sekund, načež nenásledovalo nic, co by bylo schopno předehnat nehybné předměty. Úvodní skladba byla tak pomalá, že když se později přešlo do vláčného středního tempa, měl jsem pocit, že mi ta klepačka utrhne hlavu. Do jisté míry to bylo vysvobození, ale pořád jsem se snažil udržet na jejich vlně s vidinou toho, že něco mimořádného přijde každým okamžikem. Podobně jako např. u Wreck of the Hesperus, kde se zpravidla dočkám. Basák G. do toho pumpoval mlhu a také jako dávný lampář střídavě rozsvěcel a zhasínal efektní lampu v popředí pódia. 

Pohled do bílé díry za poslechu funerálního death metalu zabíral zhruba do půlky koncertu. Ve druhé části kapela předvedla větší variabilitu v tempech (včetně klepaček, opravdu!), čímž jsem se utvrdil v dojmu, že i přes převahu velmi pomalých temp jsou Into Coffin srdcem více obskurní death metalové těleso než typická záhrobní doom metalová jednotka. Jako podstatnější se však ukázalo, že jak běžel čas, z Into Coffin pořád nelezlo nic, co by mě vzalo dech. Když se tedy o půl desáté sálem rozhostil šum chladnoucích aparátů, bylo to právě včas. Další porce fádních riffů by si už musela vystačit s mou nepřítomností. Na zajímavé motivy to byla bezbranková remíza, a tak jediné co mi zůstalo v paměti byl zvláštní vizuál (i když Aluk Todolo jsou v tomto mnohem dál) a pocit, že by se z toho konceptu dalo vytřískat o dost víc.

Na Assumption se nečekalo dlouho, jejich show začala vzorně ve 22:00. Frontman Giorgio vyzbrojený kytarou, klávesami a soustředěným pohledem otevřel portál Assumption mocným klávesovým úvodem. Kdo má naposlouchanou alespoň novou desku Hadean Tides, jistě mi dá za pravdu, že klávesové pasáže se sunou prostorem jako proud žhavé lávy a nejinak tomu bylo i naživo. Civilnější rozsah temp, čitelný zvuk i suverénní přednes dokázaly prakticky od začátku strhnout pozornost víc, než se povedlo Into Coffin za celý jejich set. Ani mlžné stěny nebylo třeba. 

Muzika z ranku na pomezí death/doomu měla místy psychedelický charakter, při Submegred by Hadean Tides jsem dokonce spíš než lávu cítil pouštní písek mezi zuby. Zajímavými aranžemi se prezentoval hlavně kytarista Matija. Občas se s přispěním kláves hodně přibrzdilo, aby se pak stroj Assumption rozjel v celé své rytmické jednotě na vyšší rychlostní stupeň. Nejvíc mi to sedlo v pomalých a střednětempých fázích, při nichž se kvartetu dařilo proplétat a vrstvit motivy ve srozumitelných zvukových podmínkách.

Jakkoli atmosféra večera během koncertu Assumption zhoustla, bylo znát, že se v sále dýchá příliš volně. O dva dny později na křestu Hadího mordu to byl ve stejném prostoru úplně jiný výměník energie. Myslím, že s takovou návštěvou by nás ta láva sežehla na popel. No nic, poroučím se, mlýn se točí.