Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 16. 4. Bosco Sacro + Goddess Limax Black v Punctum

Byla neděle a Punctum bylo tehdy prostě jasný. Pomineme-li onen divoký večírek na křtu desky Bibione (viz zde), dalo by se říct, že tenhle prostor je pro mě vždy taková dovolená mezi koncerty. Teplá polévka, pivo z lahve, domácí pálenka, měkké sedačky a takoví ti lehce zhuleně vyklidnění lidé kolem. No a v závěru týdne to ještě vynásobme. Každopádně na menu večera byly tehdy dvě kapely - rakouští Goddess Limax Black a italští Bosco Sacro (to je mimochodem ta zahrada, jejíž proslulou sochu má na přebalu desky All Thoughts Fly Anna von Hausswolff). Vzhledem k výše zmíněným aspektům to zpočátku vypadalo na celkem liduprostou akci a také první interpret ještě chvíli připraveně čekal, zdali je to dneska z návštěvnosti již všechno a může začít. Ale tak nějak v dobrém. Když se rozhodnete hrát jistý typ hudby, nemůžete si stěžovat na jistý typ atendace.

Goddess Limax Black je tříčlenné těleso postavené na instrumentálních, dlouhých, rostoucích tracích, kulminujících až do noisové bolesti. Že má kapela v tomto směru k temné straně Síly blízko, koneckonců naznačovala už kytara protagonisty, která byla otřískaná jak Bachmut a tuším, že na ní zbyly jenom tři struny, na které se hrálo. Obecně na tyhle kapely postavené na zintenzivňujících se motivech dost dám, takže jsem byl příjemně satisfakován.

U Bosco Sagro jsem slyšel, že to je již kapela s nějakým renomé a její členové nejsou žádní zobáci. Vznikla někdy těsně před covidem a v tomto rámci se dá říct, že vlastně existuje pouze nějaký rok, kdy mohla být aktivní. Její projev byl sice konvenčnější, čímž je myšleno, že dodržoval klasickou písňovou strukturu, ale zároveň v něm byla stále přítomna ta tichá melancholická nenaplněnost a nástrojová rezervovanost, která zamezovala, aby písně vyrostly do nějakých čitelných motivů. Velmi mi to připomnělo aktuální tvorbu (Dolch) a musím říct, že mě až překvapilo, jak sebevědomě a cílevědomě takto čerstvá kapela zní. Snad jen se mi k tomu koncertu nehodilo to sedící publikum, protože podle mě to prostě nebyl ten typ koncertu, ale resideo populi, resideo dei holt.

// 23. 4. Poison Ruïn + Island of Love + Vole + Bibione + Dunkelbot v Underdogs

Tyvolééé to už je zase neděle? Hele já vím, že důvod, proč ten lístek stojí 4 kila, je ten, že ty dvě hlavní jména jsou dost výrazný položky inventáře současnýho punku, kvůli kterým bylo na nedělní akci jenom na Facebooku přihlášených skoro 900 lidí (pro srovnání na té předchozí v Punctu bylo přihlášených 19), ale já je neznám, chci na Bibione, rozbít se na Vole, poklepávat na Dunkelbotovi a připomenout si, že z nějakýho důvodu se na koncertech pořádaných Kreas Production prostě dobře chlastá. Ale bylo fakt fajn vidět takovou dardu lidí před klubem v závěru týdne

Kdo dělal dramaturgii večera, musel mít podle mě docela v píči, protože to fakt bylo s každým interpretem někde docela jinde. Třeba hned ten Dunkelbot na začátku, to je prostě parádní dungeon synth, kdy týpek přehozenej hejkalem dumcá ty svoje tonální reference na hrady, zámky a tvrze království Českého, do kterých se tak člověk zanoří a po svém si v nich cestuje. Oproti tomu, kdy jsem jej viděl naposledy (což bylo zde), mi přišel jeho set výrazně melodičtější a méně ambientnější a příště už se na něj budu regulérně těšit.

Pokud jsem se s Dunkelbotem poflakoval za soumraku po zříceninách, tak ten skok na santamonické pláže do volnejch plavek se surfovacím prknem a sixpackem na břiše byl celkem markantní. Přeřadil jsem tedy na surfrockový zvuk kytary kapely Bibione, abych si uvědomil, že já je mám prostě čím dál víc rád. Riot grrl vokál s naprosto jasně vymezeným zvukem nástrojů, o kterém moc nevím, že by tady dělal někdo jinej. Maximálně dvouminutový tracky, jasnej tah na bránu, čau, zbožňuju to. Poslouchejte Bibione, příjdu zas.

Místo zmínky o tom, jak hráli Vole, jsem sem chtěl prostě jen naskenovat svůj rentgenový snímek s podžeberním hematomem, který mi zůstal po tom, co proti mě nějaký bourák v kotli spustil kombo brachiálního násilí, ale ještě mi ho neposlali. Takže bych se akorát rád zmínil, že ty vole. Ta kapela je čistá nenávist, totální agrese, ty se tak s ničim neserou. Já si Vole vždycky trochu pletl s Kurvy Češi, což dává smysl, protože obě jsou kapely, ze kterých odcházím s rozbitou držkou, moc nevím, co vlastně hrály a když si to pak pustím doma, tak mě to zase tak moc nebere. Ale naživo mě až překvapuje, kolik mám v sobě nahromaděné agrese, kterou ta kapela tak dobře oslovuje. Akorát bych chtěl, aby mi Tomáš vysvětlil, proč se ostříhal. Doma mi to nevěřili, dokud jsem jim neukázal fotku.

Nastal problém v tom, co jako dělat po těch Vole. To seš už prostě úplně na sračky. A do toho začíná headliner večera. Hele jako šel jsem si to slušně odskákat, ale už mi ti Poison Ruïn přišli vlastně až moc konvenčně punkový se zbytečně čitelnýma melodiema. To je možná právě o tý dramaturgii - začni po tříhodinový opilý souloži dělat předehru žejo. Ale proti gustu langustu. Naopak u závěrečných Island of Love mi vyloženě přišlo, že jim to nějak nejde a nějak se nemůžou dohodnout, co chtěj hrát. Je ale spíš pravděpodobný, že já už moc nevěděl, co se sebou, protože jsem byl nahluchlý. Ale jinak kalba jak debil, která bude definitivně uzavřená až po 16. květnu, kdy jdu na chirurgii na kontrolu. 

// 27. 4. King Dude + Aran Epochal v Kasárnách Karlín

Ty jo. S King Dudem jsem byl seznámený teprve někdy v roce 2018 a od té doby jsem ho v Praze viděl již počtvrté. A pokaždé někde jinde. Premiéru jsme si odbyli ve Futuru, na následném mýtickém ožralém koncertě ve Vopici jsem také nechyběl, velmi jsem si užil takové až rodinné vystoupení na Sedmičce (viz zde) a teď, údajně v rámci svého posledního turné, mu byl přidělen prostor největší - Karlínské kasárny. Budiž mu přáno.

Předskokan Aran Epochal bylo jméno, které mi nic neříkalo, nicméně ihned poté, co jsem vstoupil do sálu a zaslechl jsem povědomé (odsud) vydechované frázování a projev z nějakého důvodu připomínající Tomáše Pacovského ze seriálu Comeback, tak... inu řekněme, že obrázek vydá za tisíc slov.

Hurá tedy raději rovnou na King Duda, či jak se u nás familiérně říká Krále Týpka. Ten ohlásil poslední tour a asi buďme rádi alespoň za něj, protože ještě za covidu, kdy byl snad na rok nečekaně oddělen od své australské milované, prohlásil, že než absolvovat podobné riziko znovu, tak raději ukončí kariéru. Samozřejmě, že po tom kolikrát a v jakých různých stavech jsem ho za ty poslední léta potkal, tak na mě padá trochu splín, protože to je jak přijít o cool strejdu, co občas přijede, celej večer s váma dělá vtipy a pak zase na rok odjede dřív, než vás začne srát.

Jeho koncert byl protentokrát akustický, takže jen on, kytara a nějaký divný nesympatický týpek v rohu, co občas do něčeho uhodil, tamburínou praštil a očividně byla jeho práce spíše na úrovni placené stáže. Koncert samotný měl velmi pohodovou atmosféru doplňovanou všemožnými spontánními promluvami interpreta na celé škále vtipnosti. Trochu mu to chrchlalo, protože, jak se nám svěřil, maličko se v Berlíně den předtím vrátil k cigaretám, ačkoli je již sám nekuřák a tady to máme. Dle toho, co se mu s hlasem prý dělo na následujích zastávkách jeho turné, se dá říct, že jsme to ale ještě vyhráli. Byla to s ním skutečně hezky strávená a strašně krátká hodina, u které se těžko připouštělo, že je asi teda poslední. Kór když ho vidíte, jak se nežinýruje, vezme zavděk každou flaškou nebo panákem, co mu někdo nabídne a stále si zachovává tu svojí lehce arogantní eleganci. Stejně si myslím, že mu ten konec kariéry nevydrží, jde pořád vidět, že ho to baví a patří spíš k barovému stolu s tou cigaretou a kytarou položenou vedle než ke kolíbce a sunaru v misce. Nechť mám pravdu.