Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Víkendový koncertní trojboj jsem zakončil návštěvou Modré Vopice, abych okusil, kterak jí sluší pomalá hnusná muzika ve stylu Primitive Man. Už z kraje se přiznám, že šlo o velký skok mezi zážitky z úrovně koncertu za hranicemi a u nás. Alespoň mne atmosféra dostala nohama zpátky na zem.

Do klubu jsem přispěchal tak akorát na čas, kdy se už zevnitř začaly valit bahnité tóny české formace Black Aspirin. Do děje jsem byl vtáhnut vlastně okamžitě. Pánům muzika šla skvěle od ruky a šlapavé pasáže střídali melodičtějšími postupy. Zvuk byl v pohodě, lidi dobře naladěni, kapela usměvavá. Všechno klapalo, až jsem se sám zarazil, že se začalo přesně podle stanoveného hracího harmonogramu. Black Aspirin jsem do té chvíle ještě neužíval a první dávka těchto medikamentů na mne měla pozitivní vliv. Dokonce větší, než se u předkapely dá čekat. Zdá se, že skupina je velkým příslibem do budoucnosti, uvidíme, co z nich udělá čas. Zatím to vidím slibně.

Na King Keporkak jsem se svým způsobem těšil, protože mne před nedávnem mile potěšili v roli předskokana americkým Crowbar. Spustili hned, bez rozmýšlení a songy střídali bez delších promlk. Technicky vyspělý sludge s divokým feelingem měl své kouzlo a do jisté míry dokázal i příjemně potěšit. Tou jistou mírou míním trochu neuvážené časové rozpětí, jelikož jsem později nabyl dojmu, že kapela hraje nekonečně dlouho. Set bych zkrátil o nějaké 3 skladby, protože jinak hrozí vyčerpání a zacyklení se v jednolitém pojetí žánru. King Keporkak určitě potěšili, ale jak říkám, hráli na můj vkus až moc dlouho.

Pak konečně přišla kýžená zahraniční dvojice. Prvními zástupci amerického vnímání sludge/doom/stoner metalu bylo trio Fister. Frontman sice připomínal karikaturu s názvem Ozzák z podivného televizního seriálu, ale jinak zpíval a basoval pěkně. Jediný problém byl ve zvuku, který se až sadisticky zařezával do uší. Modrá Vopice není prostor, který by vyžadoval obzvláště hlasité nazvučení, proto vážně nechápu, proč se musela hranice decibelů pohybovat nad únosnou hranicí. Nicméně soustředil jsem se raději na muziku jako takovou než na neduhy kolem. Vliv amerického stoneru byl vcelku jasně znatelný, a to i ve chvílích, kdy to kapela valila opravdu těžkopádným stylem. V tu chvíli mi došlo, jak moc byla hudba předchozích kapel veselá a melodická. Přitom stačilo tak málo. Fister zanechali kladný dojem, to každopádně.

A k samotnému závěru se podia zhostila další trojice -Primitive Man. Už samotný pohled na kapelu je automaticky zařazoval do spojených států, díky jejich prostorovému řešení. O to hrubší muziku jsem očekával. Debutová a vlastně dosud jediná deska "Scorn" mne svého času dost chytla a vidět pak takovou prasárnu živě nikdy není od věci. Kombinace unaveného tempa sludge metalu s noiseovým vazbením a rušením měla sama o sobě dost velkou intenzitu. Když se pak do skladeb přidal hromotlucký vokál, vstávaly vlasy na hlavách. Ta ohavnost byla slyšet z každého tónu a nejvíce vynikla v již zmíněných pomalejších pasážích. Naproti tomu to dokázal primitivní muž pěkně rozbalit ve skoro až punkovém stylu, kdy pak teplota klubu ihned vylétla o pár stupňů nahoru. Bylo to celé hodně silné a hozená deka měla nepřirozeně velkou váhu, ale tak to přesně mělo být a spokojenost se dostavila.

Ani tentokrát si neodpustím několik poznámek pod čarou. Pochvaly určitě zamíří k dodržení harmonogramu, což pak vedlo k faktu, že poslední tón zazněl chviličku po jedenácté večerní. To přišlo v neděli opravdu vhod, být to hodinu delší, asi bych to už únavou a vyčerpáním nevydržel. Potěšilo mne i rozhodnutí udělat koncert nekuřácký, což někteří přítomní zjevně nepochopili. Nejen to ale byla facka a probrání se z toho, jak to vlastně chodí na koncertech u nás a venku, ale i nekonečně korzující jedinci pro nové a nové kelímky piva. Možná by stálo za zamyšlení, zda chci vidět koncert, nebo se ožrat (totéž platí i pro „jít na pivo“). O neustále diskutujících postavách s neuhasitelnou touhou se podělit o aktuální myšlenku ani nemluvím. Vítej zpátky doma, Bhute!