Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 5. 3. Coltaine + Kariti + VooDoo Garden v Balada baru

Od té doby, co se pražský Balada bar sestěhoval z adresy bývalého alkáčského sport baru do prostoru po starém klubu XT3 na Invalidovně, jsem jej ještě nestíhal navštívit. Trpím totiž takovou dětinskou provinilostí, když objevím nový prostor, ve kterém by se mi mohlo líbit, a pak nemám čas do něj chodit častěji. Samozřejmě tato obava byla na místě, protože nová Balada je bar přesně podle mých představ. Vysoká místnost rozdělená v patro, různé rohové zašívárny a povědomé pochybné existence. To je moje. Když jsem si před koncertem sednul nahoru bokem s knížkou, trochu mě až mrzelo, že budu muset tenhle příjemný večer přerušit kulturní akcí.

Ten den byla neděle, což bylo na spoustě přítomných, včetně mě, už trochu vidět. Jakkoli mi přišla kapacita podniku celkem akurátně vytížená, když jsem platil za vstup, slyšel jsem povzdechnutí o tom, že zatím je jenom třináct platících. Údajně totiž ještě odsávala potenciální návštěvníky souběžně se odehrávající metalová akce ve Smíchovském Hells Bells. O jejím charakteru jsem zpoza rameno zaslechl něco jako "Sorry, ale co to je jako za píčovinu - nová vlna old school trash metalu?! Slyšel jsi někdy větší debilitu?!" Každopádně asi tím pádem díky za ní, protože mě nějak nenapadá, co by ten prostor dělal s větším množstvím publika. Již na první kapele, tuzemských VooDoo Garden jsme se k sobě s ostatními přítomnými příjemně měli, protože kapacita před pódiem je tak zhruba 30 lidí. Možná 34, kdyby si všichni sundali bundy. Na druhou stranu, tyhle prostorové limity zase přinášejí do koncertu sympatickou semknutost a takovou familiérní atmosféru, kde prostě ať uděláte jakýkoli posun, o někoho se chca nechca otřete.

Bohužel Voodoo Garden mi nesedli i přes mojí opile otevřenou náladu. Hodně za to mohl hodně utlumený zvuk nástrojů ve prospěch zpěvu, přičemž ten zpěv jak byl výrazný, tak nebyl dobrý a vokalistka se celkem srdnatě držela mantry, že co se nedaří vyzpívat čistě, tam se dá přidat na hlasitosti. Zdálo se mi, že je před nimi ještě dost práce, takže jsem to asi ve dvou třetinách vzdal. Němečtí Coltaine (donedávna se ještě objevující pod jménem Witchfucker) zato již působí naprosto sebevědomě. Jejich kombinace doom metalu a zhoubované psychedeliky dokáže perfektně emulovat tu správnou fúzi nebezpečí a uzavřené melancholie. A ten malý prostor nahňácaný lidmi s přivřenýma očima tomu nakrásně sednul. A nebudu kolem toho chodit, dost ze zážitku bude také v režii toho, že kytarista poslal mezi lidi kolovat joint a já ačkoli nehulím, tak jsou mikráky, co se prostě neodmítaj. Jenomže kombinace mého drogového začátečnictví, devět hodin udržované opilosti a brka od lidí, kteří se patrně vyznaj v brkách, začala dělat celkem věci. Už v půlce koncertu jsem byl v příjemném rauši, během kterého jsem musel působit jako špatný herec ze školních protidrogových videí. Každopádně čakry si příkladně sedly, mně se do hutného zvuku kapely podařilo proniknout naplno a dostal jsem se tam, kde jsem celou dobu měl být. Bohužel jakmile koncert skončil, začaly se projevovat jisté kontraindikační svízele, takže jsem se rozhodl jít na chvíli před další kapelou jen na chvíli na vzduch, abych se probudil o deset hodin později doma, kde to vypadalo jako místo činu. Mno.

// 16. 3. Bibione + Kurvy Češi v Punctu

Dětská traumata z vyhlášené české kolonie na apeninském ostrově jsou zjevně sdílená napříč věkem a společenským postavením. A pokud pro někoho slovo Bibione působí tak nějak roztomile, přívětivě, naducaně, tak já jakmile slyším tuhle specifickou kombinaci písmen u sebe, vyplavuje to ze mě stejnou chemickou reakci jako libovolný deathmetalový název aplikovaný na katolickou nukleární rodinu. Každopádně tyhle Bibione křtily tentokrát na druhý pokus svojí eponymku (v původní datum zakuckaly), v poměrně překvapivém prostoru, s osvědčenýma Kurvama na supportu a příslibem toho, že naživo odpálí i pecku Kafe je kyselý, skrze kterou jsem je poznal.

Punctum mám zajetý jako prostor pro ambientní elektroniku a decentní poslechové večírky s umírněným, zdrženlivým publikem. Poslat sem nařvaný kytary dost skákavých a zavedených kapel byla podle mě celkem odvážná volba, kterou ale cením, protože ten pódia prostý prostor, kde se ani nedalo moc respektovat odposlechama vykolíkované jeviště, vytvářel hned od začátku příjemnou konjunkci mezi kapelami a publikem. Obzvláště když například Kurvy Češi se vyznačují pravidelně tím, že uměle vytvořené hranice pro to, kde má hrát kapela a kde má stát publikum, zkrátka nehodlají dodržovat, což splnili i zde. Tahle kapela je mi mimochodem mimořádně sympatická, aniž bych nějak předtím propadl výrazně jejich tvorbě z poslechu. Zato mě ale strašně baví jejich nasazení, témata a texty. Za všechny mluví píseň Zbytečnej debil v hadrech, jejíž název je tak kouzelně výstižnej. Musím každopádně říct, že živý projev týhle kapele prostě sedí nejvíc, i ty kytary mi přišly naživo nějaký lepší. Samozřejmě zpěvák permanentně mizel do publika s mikrofónem a občas se i vrátil zpátky, zkrátka hned od začátku to byl sympatický rachot a nemělo prostě cenu tam jen staticky stát, když už se toho rovnou dělo tolik. Navíc ten vokalista prostě vypadá jak naprostý gulag, totální Solženicyn vibes, to se musí vidět.

Bibione oproti Kurvám působily zpočátku až zvláštně akademicky a skromně. Ona i ta jejich hudba má ten charakter postavený trochu jinak, takže možná v tom hrál roli ten kontrast. Každopádně ono i instrumentálně je to zkrátka trochu ambicioznější, takže proto mě možná trochu překvapilo, že to nebyl takový odpal hned od začátku, ale jak se to postupně chytalo, tak se nakonec ukázalo, že to bylo ku prospěchu věci, protože jak jsem byl už napumpovaný z předešlých interpretů, tak teď jsem se alespoň mohl zase pozvolně vrátit trochu do takového toho klasičtějšího poslechově-tanečního módu a užívat si ten, v našich končinách celkem vzácný surf-rockový zvuk kytar, který mi místy připomněl Julie Ruin (také díky neselhávajícímu ječáku zpěvačky), místy takový ty blackmetalový písničky, z nichž se odebere reverb (asi takhle). Každopádně ve výsledku se to příjemně rozjelo, set byl i dost poslechový, jeviště s hledištěm se nakonec taky propojilo a deska byla prochcaná bublinkama ke spokojenosti všech. Vrcholem večera pak samozřejmě bylo to, když Bibione spojily síly s Kurvama a odpálili takhle dohromady to moje kyselý kafe milovaný v řádně narachocený verzi.

Tim ale prdel teprve započala, protože když si interpreti obou kapel vzali posléze do ruky mikrofóny, před ně poklekl jakýsi minion s blokem ručně psaného textu a spustila se teenagerovská klasika Teenage Scumbag od Wheatus (neznáte-li, vaše puberta stála za píču) v podání všech zúčastněných (který ještě očividně nejen že neznali moc text, ale ani moc tu písničku), byl to jen takový předvoj následujících dvou hodin, kdy se hodily mikráky mezi lidi, na plátně se rozjelo karaoke devadesátkových pecek a jelo se až do prvního nasranýho souseda. Vedle repráků přibývaly prázdný lahváče, všichni byli rudý v obličejích, na zdi běžel text k Toxicity a já věděl, že zítra toho definitivně nikomu příliš nepovím.

// 23. 3. Irena a Vojtěch Havlovi v kavárně Potrvá

Irenu a Vojtěcha Havlovic můžete znát jako autory doprovodné hudby k takovým těm obskurním zapomenutým porevolučním art filmům jako Hranice stínu, Lesní chodci či Křižáček. Já se s nimi poprvé setkal před dvěma roky skrze soundtrack k usnažené šmíře Zpráva o záchraně mrtvého. To je film, ve kterém chodí Vojtěch Dyk se srandovně oduševnělým výrazem po nemocničních chodbách, které jsou nasnímané jako z devadesátkové počítačové adventury. Jedna věc na něm ale byla dobrá, celkem málo se tam mluvilo, a tak bylo více prostoru poslouchat dramatické cellové plochy, které jej doprovázely. A za těmi právě stála tato manželská dvojice.

Byl to jeden z těch intimních večerů v Potrvá, kdy byly před pódiem seřazeny vedle sebe židličky, lidí bylo tak akorát, aby se naplnily, při začátku vystoupení se zhasla všechna světla i jiné přístroje a jediné, co semtam koncert vyrušilo, byla kouzelná zatoulaná kočka, které v jeho průběhu oběhla celý interiér, od každého si násilně vyžádala pohlazení, aby pak začala vřískat u dveří, že jí to už nebaví a chce ven. Havlovi odehráli vlastně jednolitý set, ačkoli bylo jasné, že je poskládaný z více písní, kdy v několika z nich Irena i zpívala. Vzhledem k tomu, že se během něj střídali oba interpreti u dvou violoncell a klavíru (kde dobrou polovinu koncertu hráli společně čtyřruč), mezi kterými přecházeli s rozevlátým klidem, mělo vystoupení zvláštní, ale velmi vtahující dynamiku. Irena s Vojtěchem vytvářejí spíše hudební plochy než silné melodie, díky čemuž, když se do nich propadnete, obdržíte za odměnu velmi evokativní a překvapivě dramatický hudební zážitek, který není postavený na flexení interpretů u nástrojů, nýbrž na vytváření nějakého časoprostoru. Trochu mi bylo líto Ireny na konci, kdy se jí očividně vydal hlas s ranečkem do světa, ale přesto se oba rozhodli dokončit i tu poslední přidanou píseň. Ale to byla jen taková malá tříska v jinak velmi příjemném večeru.