Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Toho večera byl Exit-us obzvláště chmurný, lépe řečeno vyměněný. Všudypřítomný chlad a prázdnota s neúprosně dlouhým čekáním, byly aspekty ne zrovna hřejivé. Ovšem zpětný dojem z osobního zážitku jesilný dostatečně.

Pro začátek snad jen drobností k provozu klubu. Podle všech dostupných informací má totiž nového provozního a ruku v ruce došlo k několika proměnám. Tu lehčí prodělalo grafické zpracování loga klubu, tu výraznější zase jisté posty personálu (šatna, zvuk). Změnou pro mne zároveň bylo placení vstupu hned za dveřmi u šatny. Kdo znáte prostory klubu, víte, že se hraje zcela jinde, než je prostor nálevny, takže pokud si budete chtít zajít jen tak na pivko a koncert vám zůstane ukradený – máte nejspíš smůlu. Paradoxně působí fakt, že o pár schůdků níže jsou další dveře, kudy se dá do klubu proniknout, aniž byste byli ze šatny spatřeni. Obsluha za barem zůstala stejná, stejně jako čepované nápoje. Další personální rošádou byl zvukař. Možná šlo jen o jednorázovou akci, ale tohohle hocha jsem tu ještě neviděl. Hned zkraje se nezapsal vůbec pozitivně, celý koncert byl notně překřičený, což nejvíc odnesla první kapela, ale o tom už v samostatné stati reportu.

Avizovaný začátek ve 20.00 se opět minul s účinkem. Už ani nevím proč vkládám takovou důvěru v pořadatele a do klubu dorazím vždycky na čas, abych pak hodinu i déle proseděl u piva a civěl do zdi. Naštěstí se mnou tentokrát šla i paní Bhutová, přičemž se proces čekání stal o poznání záživnějším, než kdyby tomu tak bylo při mé obvyklé samotě. Jak nad tím tak přemýšlím, tak se vlastně ještě ani jednou nestalo, aby koncert v Exit-u skončil do půlnoci, což by mnozí jistě přivítali.

Z delší dobu neznámého supportu se nakonec vylíhli neratovičtí noAR+IS+ (shluk znaků znamená  NoArtist), schovávající se podle plakátu za žánrovou škatuli mikro-metal. Těžko říct, co si pod tím představit, zvláště, když se kapela na svém bandzone profilu prezentuje jako hráč blues-noise. Jsem rád, že během prvních chvil mne kapela sama přesvědčila, co hraje a hlavně jak to hraje. Na první pohled jednoduchá a přímočará muzika dosahovala velké přesnosti a složitosti v hraní. Kytarista i basák zvuk svých nástrojů všelijak rozvíjeli za pomocí pedálů a krabiček, čímž atmosféru koncertu pozvedali do netradičních sfér. Během jejich velice hrubé a syrové hudby jsem si vzpomněl na uskupení Or, Zkouška sirén, a nebo třeba V rukou osudu. Škoda jen, že vokály utrpěly nejvíc škod, za což nemohl nikdo jiný než zvukař, který testoval výdrž našich ušních bubínků. Neotřelý výraz kapely byl do začátku vkusným vpravením do experimentátorského dění celého večera. Zkusím to ještě někdy jindy, možná jinde a za jiných podmínek, jelikož mne muzika bavila.

Přiznávám, že hlavní motivací k navštívení této akce byl Sweeps04, kterého jsem si před časem do sytosti užíval před Dragged Into Sunlight v malostranském Kokpitu. Jisté je, že intenzivněji by jeho set působil při spořejším osvětlení. Droneové vlny na návštěvníky působily od pohledu kolébavě a hladivě. Jak jinak si vysvětlit moment, že všichni přítomní po celou dobu seděli rozeseti před podiem. Nejeden z nich pak zavíral oči a nechal se unášet vrstvící se hudbou jedné kytary, jejíž hlas jako by její ani nebyl. Nabalování a rozvíjení linek bylo v pravé podstatě pohlcující a zavdávající k melancholickému snění. Sweeps04 opět dokázal, že to umí nejen se svým nástrojem, ale i s lidmi, kteří se přišli podívat na jeho osobitou performanci.

Někdy kolem jedenácté konečně na podium vlezlo šestihlavé těleso Crib45 z Finska. Pro mne do této chvíle zcela neznámá a utajená kapela. O to více jsem byl napjat a v konečném výsledku i příjemně překvapen. Chytře uchopený post-metal, který netěží jen ze své soudobé trendovosti, ale má i hloubku a patřičný cit. Trojice kytar kouzlila neskutečné party, které umocnily razantní hrou tvrdých pasáží. Vokalisté vzájemně se doplňující s barvitým rejstříkem sami o sobě působili dost sebevědomě. Nejenergičtěji působil perkusista, zároveň obsluhující i syntezátor, který hudbu prožíval opravdu velmi silně. Zbylí hráči s ohledem na velikost podia kolem sebe neměli takový prostor, který by možná chtěli (na bubeníka jsem ani neviděl). To ovšem neshledávám závadným, naopak ve mne vystoupení zanechalo velice pozitivní dojmy i přes velmi komorní atmosféru (jestli hranice platících přesáhla číslo 10, tak ne o mnoho). Příjemně napumpován zdravou energií jsem se svou přítelkyní odcházel chviličku před definitivním ukončením koncertu. I tak je zážitek hluboce zakořeněn v paměti.