Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Cobra Run 2016

Cobra Run 2016

Bhut15.4.2016
Nedělní psychedelický dýchánek v rytmu Finska, aneb zpátky do sedmdesátých let.

Nedlouho poté, co doběhl Rituál II v rámci trilogie Suomi Weird Spring bylo oznámeno, že třetí akce se ruší. Tím naše publikum přišlo o zajímavě vyhlížejícího interpreta Mr. Peter Hayden. Ovšem o podivnosti z Finska, a to přímo z Tampere, jsme zas tak ochuzeni nebyli. V neděli 10. 4. se totiž na sedmičce zjevili hipíci Death Hawks, kteří měli sice do rituálu daleko, zato trip to byl jak z Woodstocku.

 

V roli předskokana se ukázala kapela z našeho tuzemského podhoubí - psychedeličtí výletníci The Madhouse Express. Ti začali svůj set pěkně stylově, aby tak od začátku bylo jasné, že se navrátíme o několik let nazpět. Jejich vzletný hard rock chvíli koketoval s Pink Floyd, jindy byl zase nasládlý sabbathovským experimentem. Ovšem stále se držel onoho žánrového mantinelu, kterým byla pestrobarevnost psychedelie. Takže hodně efektů, hodně zvláštní způsob hry na kytary a taky nějaké orgie na lap-steel kytaru. Naživo mne tahle banda vážně baví, protože oni zkrátka umí. Rozhýbou vás stejně výtečně, jako uvedou do transu. Tenhle support byl vybrán právem skvěle, za což tleskám.

 

Druhou a hlavní kapelou pro nepříliš zaplněný klub byli finští Death Hawks. Ti zamrzli v čase přelomu šedesátých a sedmdesátých let. LSD z nich vyloženě zářilo a to nejen z hudby, ale i ze stylizace, kdy zejména zpěvák působil opravdu reinkarnovaně. Jeho hlas byl podobný Eddiemu z Pearl Jam v tklivějších polohách, vizáží však byl hluboko ve zmiňovaných letech. Pánové nastoupili svižně, aby pak dalšími skladbami podmalovávali atmosféru do vln relaxačních. Občas to na mě bylo až příliš dlouhé a spíše bych si potřeboval sednout, zavřít oči a nechat se nést. Na druhou stranu byla radost sledovat, jak si pánové užívají vlastní hudbu a noří se do její spleti. Třeba klávesák, který byl zavalený hradbou svých nástrojů a efektovacích pultíků, uměl kouzlit opravdu zvláštní nálady. Nejvíce však, když vytáhl saxofon a některé pasáže patřičně ozdobil. Ke konci setu Death Hawks nasadili uhrančivou Black Acid, kterou svůj čas příjemně završili. Dokonce i pár minut po desáté, což je na striktní dodržování harmonogramu na Sedmičce až s podivem. Tuhle situaci lze odůvodnit tím, že nešlo o žádnou divočinu, na kterou jsme v těchto prostorách jindy zvyklí. Bylo to takové slunné zakončení nedělního dne. 



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

David Kasík / 12.3.13 20:42

Hmm... hodně nesourodá trojice. Audrey Horne bych si doma nepustil, ale naživo s trochou nadsázky... jo, proč ne? Hoši jeli nadoraz, šklebili se, klopili kytáry, běhali sem a tam. Prostě taková estráda bez hlubší myšlenky. Jako atrakce na uvítanou ovšem splnili svou úlohu na 120% :-) Sólstafir byli jednoznačně hvězdou večera... přirození, naprosto odzbrojující. Jejich set mě totálně dostal, ale 40 minut?? Bůůůů... setsakramentsky málo na takovou parádičku. To LDC jsem očekával s podstatně větší dávkou nervozity, poslední deska mi stále nějak nejde pod čumák. Přijde mi jako velké, nafouklé, prázdné... NIC. A vcelku podobně na mě působil celý jejich set... tedy s výjimkou starších songů, které sem tam dokázali rozčeřit jinak stojaté vody bez zjevných známek života. Katastrofální zvuk pohybující se výrazem někde mezi dunící koulí a opatlanou stěnou na nádraží v Horní Dolní taky dvakrát nepomohl... Zvláštní cenu zaslouží Pivní rozmanitost a triko s beránkem, které jsem na rozdíl od někoho:-))) dovezl až domů...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky