Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Možná se zde na Echoes bude tento report cítit lehce nesvůj, slušňák s křiklavým sakem, ruce nedbale v kapsách a na očích sluneční brýle. Z kalhot čouhají bosé nohy, na bradě ovšem letitý, zvlněný vous. A orientální pach dálav s příchutí slunce, až kam dosáhne jeho pronikavý pohled, který neuhne. Nesvůj mezi metalovou řežbou, přesto s otevřenou náručí.

Na Barvách jsem byl popáté, jsem ještě pamětníkem starého areálu a zelených palouků. Ovšem nesrovnávat prosím, tohle už se odehrálo kdysi dávno. Vítkovice jsou skutečně areálem natolik fantaskním a neskutečným, že i jenom procházet se jím a neposlouchat zhola nic by vystačilo na dny plné zážitků. Cáry koster kdysi hlučícího komplexu působí neskutečným dojmem, který tentokrát jeden slavnější novinář popsal jako odér Blade Runnera. No jasně, však proč taky ne. Cítím to stejně. A všechno se rok co rok úspěšně zpřístupňuje, protože Ostrava už dávno pochopila, že tady je příležitost být unikátní. Paradoxně těžit z té mastné špíny zážitky a z monster stavit věže do nebes. Rok co rok tady potom přes 40 000 lidí slaví hudbou, tancem a zpěvem. A abych obhájil to, proč to ani tentokrát nebude report ze 4 dní (a nebude obsahovat polovinu interpretů), ale ze tří – vyjádřím se stručně. Colours se pro mne staly velkou oslavou kombinace všech barev a chutí, které se tady nabízejí. A v mém případě nejde o to se nasytit co největším počtem vjemů, jde o to užívat si. A to je prioritou číslo jedna.

Pěkně popořadě, přátelé…

V současném stavu se dá areál projít tak za hodinu a dostanete do sebe přesto jen letmou představu o tom, co kde je. Vítkovice obléhané piknikem Colours nejsou paloukem s jedním komínem, okolo kterého poskakuje parta křiklounů, ale funící / dunící tobogán vjemů. To není spontánní chválení hlava nehlava, pouze prosté konstatování. Pro začátek jsem si v tom 35-stupňovém rozpáleném peklu dal čaj v Čajovém baru u pana Boháče, kam chodívám rok co rok (tradice by se měly dodržovat). Nakopnutý zeleným perlíkem jsem zkoumal novinky v areálu (minulý rok jsem díky přírůstku v rodině nebyl) a byl velice příjemně překvapen. Barevnější, prostornější, otevřenější areál. A větší – opravdu silně přibývá přestupových chodníků a lávek / přemostění uprostřed industriální zóny, je vidět ukázkový vývoj a kreativní práce s materiály, která se zjevně celý rok nezastaví. Tento rok bylo 17 pódií, na kterých probíhal program s větší či menší intenzitou. Uznejme fakt, že to je pro jakéhokoli požitkáře opravdu sousto.

Ponechme stranou hudební pódia, která chrlila neustálý příval rytmů, to je základem. Druhou stranou mince je zbytek pódií, kde můžete téměř 4 dny diskutovat, pozorovat cirkusová vystoupení, koukat na vybrané filmy nebo třeba prožít divadelní vystoupení. Pódia se víceméně nijak neruší, problém tančícího stanu už není tak velký (možná je tišší, možná o kus dál, každopádně už mi nelezl na nervy neustálým duněním – ačkoli smysl těchto atrakcí chápu), opravdu hodně velké zlepšení vidím ve stravování a v celkovém zpříjemnění pro nás, kteří přicházejí do areálu už na první skupiny. Pípa s kohoutkovou vodou je pecka, téměř úplně vyhlazení přesmažených hnusů a přepalovaných rychlokvašek vzorové. Tento rok jsem se poprvé od roku 2010 stravoval po celou dobu pouze v areálu a došel k závěru, že 1) nemusím vybírat nejmenší stravovací zlo, naopak řeším dilema co vynechat, když to všechno chci nutně ochutnat, a 2) nestojí mě to zdaleka tolik, co kdysi, protože většina nabízených jídel byla jídly skutečnými. A to rozhodně není jenom malé, zanedbatelné plus, ale velká paráda.

Pozastavení první: nenápadný vítr od ledovců // Björk

Užil jsem si tuto událost vlastně ještě při zvukové zkoušce, kdy to bez přítomnosti jejího hlasu ždímal orchestr a perkuse mlátily do bodavých paprsků slunce. V tu dobu jsem pochopil, že tohle bude možná disharmoničtější a agresivnější, než by člověk čekal. A světe div se, bylo. Že Björk měla masku je kupodivu věcí, která se ihned po skončení (nebo možná ještě dříve) vystoupení proprala jako špinavé prádlo. Nojo, ona si dovolila neukázat tvář po celou dobu vystoupení. Skandál? Ale no tak, celý ten mnohačetný dav nechápajících kritiků lehce pozapomněl, že tohle je dáma, která určuje pravidla. A která je vždy stylizovaná, koneckonců, sama si svou garderobu navrhuje. Celý koncert byl agresivní a plný velmi ostrých ploch elektroniky, perkuse probíjely prostor a mnoho diváků čekajících na osvědčené hity nechápalo, o co tu jde. Björk není Lady Gaga, není ani nikdy nebyla naprogramovanou figurkou chrlící očekávané hity pro natěšené davy. Všechny své věci propojovala vizualizací, která se promítala na obří obrazovce za zády hudebníků, a skutečně bylo na co se dívat. Starší věci překvapily nejen agresivnějším pojetím (opět více temné a syrové elektroniky), hodně toho na sebe strhla především videoprojekce – sledování proplétajících se těl hadů nebo útok sršňů na včelí roj, kdy v detailu létaly kusy uhryzaných tělíček vzduchem, to bylo velice působivé. Žádná hravá animace, jen se pokochejte. A jak to začalo, tak to skončilo, jako mávnutím proutkem se hluk vytratil a zůstal pocit velkého niterného zážitku.

Letošní cidery nahradily záplavu ovocných piv a jejich dřevěné hrady se rozvalovaly jako líné figurky po celém areálu. Dal jsem si kus švédska na ledu a zauvažoval o letící porci špaget kus opodál. Cider byl lepší, na rameno ale už klepala půl desátá a bylo zapotřebí shlédnout záhadné Bokka, kterým se jejich marketingem smrdící pověst povedla o dost více než samotný projev.

Pozastavení druhé: budeme si dopisovat // Bokka

Polští Bokka, objev který zahaluje tajemství neznámých podivínů, kteří odkudsi přišli a nedávají rozhovory. Inu, proč ne. Sestava, co se týká nástrojového parku, dávala tušit elektronikou říznutý pop, od čehož nebyli nijak daleko. Lehce synth-popové vyznění, docela retro, skladby postupně ztrácely na intenzitě a podobaly se možná až příliš jedna druhé. Přesto svým způsobem kouzelné. Originální kapela si žádá originální přístup ke všemu, takže s diváky se nekomunikovalo mikrofonem ale písmem. Tedy přes klávesnici, kterou se psaly vzkazy na obří projekci za zády hudebníků, což bylo vychytralé a vtipné. Srovnám-li ale tyhle čáry s Gangpol and Mit v roce 2012, bylo tohle teprve na začátku velkých věcí.

A že se tady nechci pozastavovat nad vším, uletím do dalšího dne, který vedle pekelného vedra nabídl nejedno příjemné překvapení.

Už okolo čtvrté hodiny se rozehrál band, který netřeba podceňovat. Jak jsem si už zvykl, na Colours dokáží i ti nejlepší hrát ještě za bílého dne. Warsaw Village Band toho byli zářným důkazem.

Pozastavení třetí: roztančená náves // Warsaw Village Band

Opravdu luxusní folklórní soubor, který šlapal jako hodinky a svou smyčcovou jízdou vítal příchozí, nutil je k tanci i v teplotě blízké bodu varu. Neznalec by srovnával s Värttinä, znalec ví, že tohle je o kus jinde. Trochu dechovka, hodně šlapavý rytmus, všechno s kořeny více k jihu. Je fakt, že tohle byl až šamanismus spojený s hrubými ženskými hlasy, více výzva než tlachání babských pověr. Další polská krev, co to umí roztočit.

V té době jsem už lehce tušil, že vrchol mého festivalového degustátorství může klidně přijít. Poddal jsem se čemusi, co vypadalo slibně a jak to tak někdy bývá, bylo to daleko víc, než jen chvilkové rozptýlení. Byla to nálož. Vlastně jsem nebyl až tak překvapen, protože když se ohlédnu zpět, pak většina zásadních zážitků na všech minulých ročnících Colours byla s kořeny v Africe. Tady snad ani nelze minout.

Pozastavení čtvrté: parta za všechny drobný // Abavuki

Zjevení z Womexu, tak nějak to na mě působilo (zdaleka ne poprvé u africké kapely). Parta osmi mladých černochů z Kapského města to rozjela snad už v zákulisí, protože vyrazili na pódium jako nažhavená parta divochů. Jejich muzika je baví, mají na kontě svůj autorský materiál a jsou v plné síle. Takže potom, co to rozbalil bubeník na marimbu (mají k dispozici ještě další dvě), jsem vyplivl led a jal se dovádět jako správný domorodec. Jízda to byla neskutečná, kdo tam byl, chápe, o čem mluvím. Především perkusní jízda v závratně rychlém rytmu střídajícím intenzitu, sborové zpěvy (typické pro jakýkoli africký stát), dechy jako podpůrná melodická sekce. Mockrát se mi v životě nestalo, abych viděl lidi tančit všude. A když říkám všude, pak myslím všude - i na nejvyšších patrech tribun. To jsem naposledy viděl před sedmi osmi lety na vládkyni severu Mari Boine. A to je sakra dlouho. Popravdě nejsilnější zážitek Colours, který zůstal už nepřekonán.

Krásný pocit z toho, že Afrika pokračuje, zůstal i nadále, hlavní stage už se připravovala na tranzovní divochy z Konga. Okusil jsem hamburger od Jacka Danielse a musím uznat, že kooperace s Bejzment je věc, na kterou se dá spolehnout. Výborně propečené maso a švestková omáčka (už jsem psal, že se tu dalo dobře najíst?). No jasně, stojí to, ale efekt plného žaludku na další dvě-tři hodiny nepodceňovat. Design zóna jedním šmahem, zaujaly brašny z recyklovaných autoplachet a zubní kartáčky ze dřeva, které bych si –upřímně- radši vystavil, než je dal do pusy.

Pozastavení páté: lekce tranzovních rytmů // Kasai Allstars

Kongo na svět vypustilo band, který je už jen tím, jak vypadá, poměrně fatální. Miluji tu africkou propojenost s jejími kořeny. Břišní tance až do úplného zpomalení a sedu, tady dokonce v synchronizaci matka-dcera. Kasai opravdu občas připomínají zkroucené zombies, které drnkají zvlášní rachotivý rytmus, trvající desítky minut. Bylo to vlastně něco podstatně jiného než ti rozjaření Abavuki. Skladby založené na tranzovních rytmech, neměnících se po celou dobu. Přitom to okolo pulzuje. Kapela objevená na ulici v Kongu, dobré tři generace hrající v jednom bandu, domorodé tance, šamanské mumlání, nejroztodivnější nástroje prolezlé zesilovači a vydávající prapodivné zvuky. Domorodá salva roztodivných věcí, na které se „nějak“ hraje. Nejeden posluchač to nemusel pobrat, nejednoho to roztančilo. Kapela absolutně svérázná, dýchající čímsi, co moderní svět ještě nestačil změnit.

Před velkou kapelou, která k nám přijela z jednoho nejmenovaného království, jsem si prohlédl tekoucí čísla pod vysokou pecí (další z experimentálních výstav, které doprovázejí každý ročník). Vítám celý dětský areál, který má vlastní workshopy, pískohřiště, velký cirkusový stan i stage. A hlídání dětí, skoro neomezeně. Napadlo mě, jak festival opravdu roste – jen dětská zóna zabírala prostor, na kterém by se běžně mohl odehrát některý menší festival úplně kompletní. Jednoroční i ti starší, někdy i ti mladší, se tu proháněli s velkými sluchátky na uších a kouleli očima na všechny kolemjdoucí. Je to takový místní folklór. Zjevně to baví obě dvě strany.

Pozastavení šesté: jsme fantastická živá kapela // Kasabian

Nic to se mnou nedělalo, kluci.

Pronásledován přehlučeným spojeným královstvím, jsem utekl na výstavu Reflexu a díval se, jak mizí místní koloběžky. Ty není od věci si půjčit, protože areál této velikosti zvládnete rychleji.

Pozastavení sedmé: odpalme rytmy // HVOB

Anna s Paulem to rozjeli přesně tak, jak jsem si po cca měsíčním poslechu jejich studiovky Trialog myslel. Maximálně na pohodu, v zasněném deep houseu v lehce progresivním hávu a především s Annou za mikrofonem. Rakušané HVOB navíc nejsou suchaři schovaní jen za pultíkem se svítícím jablkem – vystupují se živým bubeníkem, který tomu dává velkou šťávu. Užil jsem si soustředěnou kapelu, která své hudbě rozumí a jejich inteligentně složená elektronika poměrně roztančila několik stovek lidí okolo…

Při přesunu zaujal karavan plný v čokoládě utopeného ovoce a domácí těstoviny, které jsem si nakonec nedal (zvítězila provařená ale výborná Govinda). Už zase žeru, hanba mi.

Pozastavení osmé: pozvánka do kina // The Cinematic Orchestra

Velká očekávání a poměrně průměrný zážitek, ze kterého jsem odešel opět lehce zklamán (podobně jako na předminulém ročníku z mé srdcovky Bonobo). Tento orchestr kope první ligu za Ninja Tune, což je samo o sobě volbou lákavou (jako téměř cokoli pod tímto vydavatelstvím). V tomto případě se jejich atmosféra rozprostřela lákavě, přesto mě lehce minula. První skladba uvedená samotným Jayem byla nová a byla postavená na výborné basové lince, která po celou stopáž tvořila základ, od kterého se vše odvíjelo. Rozjeté bicí mi evokovaly skladbu Flite ze třináct let staré desky Everyday. I přes kvalitní výkony všech zůčastněných jsem se ale nedokázal ponořit do pro mne jinak zbožňované tvorby této kapely, kterou bych si - myslím - lépe užil v tichém koncertním sále. Přesto jsem byl víceméně spokojen, hostující pěvkyně měla výborný projev, což se snad ani nedalo neočekávat…

Sobotní den nebyl - překvapivě - nijak teplotně odlišný, takže mi opět plála hlava pod kloboukem a pařily se mi nohy v sandálech. Centrum Ostravy hučelo pod náporem lidí ocejchovaných festivalovými náramky, trochu jsem zalitoval, že už festival neprobíhá současně i v ulicích (koná se, ale už ne současně s velkým festivalem). Lidé popíjeli nebo se mačkali v tramvajích, které je opět požraly, jednoho po druhém. Romantika jak z bijáku.

Pozastavení deváté: jen do nás // Palenke Soultribe

Latinskoamerické rytmy, Afrika, poměrně agresivní nasazení a vedro k padnutí. Kapela, která by zjevně utáhla publikum i v osm večer jako hlavní věc, uprostřed dne ale zoufale nezabírala. Přesto byla příjemným doprovodem v dalším začátku festivalového dne a proti jejich rytmům (hodně tanečně pojatým) se nedalo nic namítat.

Pozastavení desáté: plnou parou // Augustines

Hned po rozjezdu této stadiónovky jsem si řekl, že Bono právě dorazil a asi jsem nebyl daleko od pravdy. U2 v období Joshua Tree jako vyšití a se vší tou parádou. Augustines se nedalo upřít obrovské nasazení a na rozdíl od současných U2 jsem jim to nadšení z muziky uvěřil. McCarthy se lámal v kolenou i v pase, zpíval o lásce i pláči a o životě, prostě tak nějak o všem, co k této hudbě asi patří. A já to - překvapivě - vydržel sledovat se zaujetím až do konce, protože proč ne? Na pohodu, a o to šlo především.

Dub Inc to rozjížděli jak mohli, v tomto stylu toho ale moc nevydržím (sotva tři skladby / reggae opravdu pouze v malých dávkách a nejlépe méně agresivní). Voda z kohoutku tekla proudem, electronic stage duněla dusotem pářících se slonů a já se těšil na hvězdu večera. Což jsem asi neměl.

Pozastavení jedenácté a poslední: mnoho povyku pro nic // Rudimental

Jejich Waiting All Night mě, pravda, prostě dostalo. Nemohu si pomoci, ale ten klip s jeho životním příběhem je něco, co člověk z hlavy už nedostane. Otázkou je, zda by mi to v hlavě zůstalo nebýt toho, čím tu věc podpořili. A nebýt vlezlého „árenbí“ refrénu, který se opakuje tolikrát, kolikrát mu už chtějí dát lišky dobrou noc (a on se stále vrací). Bylo jich na pódiu jako psů, celá pěvecká sekce, dechy, zpěváci a nakonec to jediné – bubeník. Ten byl vlastně jediným důvodem, proč jsem zvládl vidět i další dvě tři skladby. Fantastický důkaz toho, že drum and bass si dokáže dávat i živý bubeník, když se naučí špičkově zvládat činely a matematicky přesné, energické údery. Páčo z dreadů mu létalo ze strany na stranu a chvílemi to snad odehrával i vlasovým porostem. A Rudimental celkově? Árenbíčková popina zespodu načechrávaná basovým spodkem. Nic víc než nafouknutá bublinka, která dobře zní a líbí se generaci do dvaceti let. Dejte na mě, že za pět let po nich ani pes neštěkne. Další The Prodigy nebo Pendulum to nikdy nebudou.

A co dál? Dál už je jen konec, přátelé. Utřít slzu a zase za rok. Možná cosi v textu mohlo působit dojmem, že mě toho moc nebavilo, ale není tomu tak. Celá tahle monstr akce má své obrovské kouzlo, dá se to užívat způsobem, že když vám něco nesedne, pak za rohem najdete jiné sousto. A nebo se prostě člověk natáhne a jen si užívá pohody. A ta je tady nějakým způsobem rozprostřená naprosto všude.

Takže na závěr velká gratulace k dosažení takhle nabušeného ročníku, poklona k zorganizování festivalu pro více než 40 000 lidí, kde drtivá většina věcí dokonale funguje.