Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jelikož počet mnou navštívených živých vystoupení domácích formací za uplynulý rok se ani zdaleka nepřibližuje délce seznamu nepřátel kouzelníka Žita 44, nezbývá mi, než poníženě uchopit zaplněný popelník a jeho obsah důkladně rozprostřít po svém hladkém, provinilém temeni. Nicméně Dark Under The Lamp jest akcí, kvůli níž vždy ochotně a rád přeruším přípravy na blahodárný zimní spánek a vyrazím vstříc tepajícímu srdci potemnělého maloměsta.

Letošní line-up navíc sliboval kromě domácích Llyr a nadějně se rozjíždějících stylově spřízněných Somnus Aeternus i jednu velkou neznámou v podobě pražské sebranky Nocturnal Pestilence, jejichž tvorba mi prozatím velmi úspěšně prokluzovala mezi prsty. Jelikož se však považuji za redaktora zodpovědného, dle pokynů naší vnitrozinové směrnice č. 145/b jsem piloval teoretickou přípravu alespoň z bendzouních ukázek jejich čerstvé dlouhohrající desky.  Na rovinu musím přiznat, že pod stále ještě doznívajícím vlivem ochutnávek z Evangelium Aeternum šlo mé očekávání setu Nocturnal Pestilence ruku v ruce s jistými obavami. Samotný nápad, ozvláštnit blackové běsnění nasupeným ženským skřehotáním prokládaným melodickými vsuvkami postavenými na éterických klávesách a čistém vokálu, má jistě něco do sebe, ovšem bez podpory opravdu kvalitních nápadů, které by dokázaly rozmělnit jinak monotónní blackové plochy, mě celkem brzy dostihl nepříjemný pocit všeprostupující nudy.

Okamžik pravdy nadešel chvilku před devátou, kdy Nocturnal Pestilence nastoupili před ještě poměrně vláčný a nepočetný hlouček nesmělých posluchačů. Musím uznat, že zápal ani energie jim tedy rozhodně nechyběla. Zejména pěnice Alena chvílemi působila opravdu velmi nebezpečně, potkat její zlý výraz v temném podchodu bych nepřál nikomu z vás, ovšem prvotní šok celkem rychle opadal a s ním přímo úměrně i naděje, jež jsem zpočátku do Nocturnal Peslilence vkládal. Jejich prezentace mi připadala chvílemi až přehnaně vážná, postrádající nadhled a uvolněnost. Křečovitý dojem navíc nevylepšily ani krákoravé průpovídky mezi jednotlivými skladbami, které působily spíše úsměvně, než hustě bubákovsky. I přes zmíněné výhrady, však právě přítomnost ženského elementu za mikrofonem jakž takž zachraňovala výsledný nepřesvědčivý dojem z průměrného blacku, který by jinak mohl jen stěží nabídnout cokoliv zajímavého a dříve neslyšného.

To na Somnus Aeternus, propagující svou novinku On The Shores Of Oblivion, jsem se po loňském vydařeném představení těšil o poznání víc. Jejich čerstvou placku sice nepovažuji za veledílo hodné mistrů, nicméně poměrně vysoký standard Somnus Aeternus chvílemi velmi sympaticky překračují a vyhladovělému posluchači servírují tu a tam i nějakou laskominu exkluzivní kvality. Velmi slušná startovací pozice a příslib do budoucna. Logicky se tedy hrálo především z nové placky a musím říci, že už po doznění první skladby byl na výrazu kapely, v porovnání s rok starým vystoupením, znát citelný posun kupředu. Z jejich přednesu sálala mnohem větší jistota, vyhranost a uvolněnost, i když jinak velmi dobrý dojem zpočátku hyzdil poněkud nevyrovnaný zvuk, kdy z bicích zbyl akorát bodavě pulzující kopák a v kytarovo-klávesové stěně nebylo zrovna jednoduché postřehnout Insomnicův vokál. Počáteční nedostatky ale s přehledem zastínila interpretace, v porovnání s prvním vystoupením večera, o třídu zajímavějšího materiálu, který mně osobně sedl náramně. Zejména Wohmova sóla jsou kapitola sama pro sebe, stejně tak až fieldyovsky povolená basa působila především v tišších pasážích a předělech jako velmi netradiční a zpestřující prvek. Somnus Aeternus tedy rozhodně nezklamali a s přihlédnutím k rostoucí křivce kvality jejich materiálu se v budoucnu možná dočkáme ještě velmi zajímavých věcí.

Závěr večera v podání domácích Llyr velmi plynule navázal na pohodovou, uvolněnou atmosféru, kterou okolní prostory stihly nasát během vystoupení brněnské šestice. Od prvních tónů bylo znát, že Llyr mají své songy zaryté hluboko pod kůží a z mého pohledu se jednalo po všech stránkách o velmi dobře zvládnutý setík. Titul šoumen první kategorie tentokrát bez větších problémů obhájil hevíkář lapený v těle doomové bestie, věčně vytlemený a dobře naložený Kaťas, alias Eric Adams, který si spletl ranní šálek teplého mléka s lahvinkou kyseliny sírové. Stejně tak musím vyseknout pochvalu stále se lepšícímu Mártymu, jehož pestrá a nápaditá hra posouvá hudbu Llyr do mnohem vyšších sfér.  Krom věcí z debutové nahrávky zazněly i novější záležitosti, Ashyard a Melancholy Of My House, které v živém podání působily o mnoho poutavěji, důrazněji a přesvědčivěji, než jejich nástřelné verze dostupné z Bandzone. Nejvyšší čas pořídit těmto dvěma osiřelým nebožátkům pořádnou zavinovačku a ještě lépe pár podobně vyvedených sourozenců, nicméně než litovat nějaké pokřivené nedochůdče, raději svou zvědavost budu ještě chvíli opíjet rohlíkem.

Takže závěrečné resumé? I přes pár nedostatků se jednalo o veskrze příjemně strávený večer ve společnosti dobré hudby a pohodových lidí, kteří neváhali tento sobotní večer dorazit, obětovat pár kaček, zaposlouchat se a pobavit. Za rok tedy opět Pod lampou!

Velký DÍK patří Báře Vlkové za vstřícnost, ochotu a především poskytnutý fotoreport, který si můžete celý prohlédnout na tomto odkazu, nebo po rozkliknutí libovolného obrázku výše.