Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začátek března s sebou v Praze přinesl mnohé. Po Žižkově v klubech vládla taktovka jménem Žižkovská noc, ale uto akci jsem si po zkušenosti s Warm Up verzí nechal s úsměvem ujít, ačkoliv FDK a Záviš určité lákadlo byli. Mé anti-církevní srdce mě táhlo do Exit-Usu, kde se počalo blýskat na válečné zítřky. Dawn Of Heathen Warriors, tak zněl název akce.

Dorazit k osmnácté hodině večerní nebyl velký problém, stejně jako u vstupu koštnout panáka medoviny (mimochodem velmi výborné kvality, mám pro ni slabost), zakoupit pivo a slídit mezi lidmi. Nemalý skluz v otevření šatny (40 minut) nakonec všichni přítomní překousli a už zaujímali pozice před podiem, kde už to smrdělo barbarstvím.

Celý večer zahájila pětice pohanských běsů z trollích hvozdů, říkající si Odraedir. Pravý nefalšovaný pagan metal skočného rytmu a divokého tempa. Téměř okamžitě zafungovala i odezva publika a začalo se báječně blbnout. Nebudu dlouho napínat a přiznám, že hudbu mají hoši zmáknutou velice dobře. Čistokrevné pohanství a keltský duch je přesně to, co jsem tento večer očekával. Nadšení, verva, svědomitost – to jsou vlastnosti, které kapele nechybí. Moje výtka ale míří za zvukem. Basová kytara byla obecně potlačená a místo jejího přednesu se z reproduktorů linulo jen podivně nelibé dunění. Tento efekt nás bohužel doprovázel celý večer. Újmu utrpěly i samply, které pro jistotu nebyly slyšet téměř vůbec. Přítomným to patrně bylo jedno a pařilo se o sto šest. Nemohu nepochválit vynikající komunikaci kapela vs. fans a ještě doplním, že během setu kapela pokřtila své nové EP Troll’s Cave. Kmotru má placka hezkou, tak věřím, že si zle nepovede.

Na místo původně slíbených Ancestral Volkhves dorazila opět mladá kapela Desire For Sorrow. Už dle vizáže členů šlo soudit, že barbarství půjde na chvíli stranou. Žánr, který kapela představila, lze charakterizovat jako klávesový black metal, což lze chápat jako tuctovou záležitost. Během jejich setu jsem nabyl dojmu, že kapela kráčí ve stopách Cradle Of Filth, ale to nemyslím vůbec zle! Desire For Sorrow pokračují tam, kde Cradle Of Filth v roce 1999 skončili. Divoké střelby živelného blacku krmeného atmosférickou hrou kláves a charakteristicky zabarveným vokálem zpěváka a kytaristy v jedné osobě. Ačkoliv mohlo toto uskupení působit všedně, na mne udělali výrazný dojem. Víc by jim slušela ponuřejší atmosféra a méně blikavých světel (ta vůbec stála za starou papuči). Během setu obdrželi lahvinku medoviny, které si však příliš nevšímali. Logicky vzato by chlemtání medoviny narušilo temnou auru jejich hudebního výrazu.

Následná kapela Knaat zaujala opět místo pohanů a divokých válečníků. Do půl těla vyslečená banda s bojovnicky pomalovanými tvářemi mi ponejprv připomínala taktéž německou smečku Varg. A nakonec to ani nebylo příliš od věci. Ryze pohanské vystoupení v rytmu skotačivém a hravém. Nebylo člověka, který alespoň nekýval hlavou. Dravost a nezničitelná energie, hudba, která neurazí, ale hlubších stop taktéž nezanechá. Klasická dávka pagan metalu, během níž se vypilo asi největší množství medoviny. Nutno podotknout, že ji obdržela každá kapela během hraní a samotní fanoušci měli rovněž možnost tuto laskominu zakoupit a hrdlem prolévat.

Když utrhli své emoce ze řetězu Tisíc Let Od Ráje, zůstal jsem zakecaný o patro výš. Únik začátku setu jsem vynahradil prodráním se do předních řad. Tady musím poznamenat, že zvuk byl lepší a konečně jsem rozuměl i baskytaře, nebo jsem ji slyšel z odposlechu, či komba? Neřešit… Pro tuhle kapelu mám určitou slabost, takže se nedivte, když tuto hudbu budu jenom chválit. Ono to ani jinak nejde. Převelice živelná a nespoutaná muzika vymykající se žánrovým škatulím (snad black je nejblíže). Tolik divoká jako vystupování obou vokalistů. Zejména projev Křečka byl tradičně šíleného střihu a obscénnosti, kteří oba vokalisté předváděli, byli uhrančivého rázu. Zpěvák si občas skočil zablbnout pod podium a v té chvíli mu bylo zcela jedno, že mu z piercu na bradě notně tekla krev (spíš chcala) a potřísnil tak své okolí. Pro mne vrchol večera.

A jako zcela poslední zde vystoupili hrdinové Tulsadoom. Jejich zvučení se zdálo být nekonečné…Teprve když začalo intro jsem si oddychl a duchu řekl "konečně". Po grandiozním úvodu spustili první song a divoký mosh mohl opět začít. Hudba kapely s sebou nese veškeré atributy, které k barbarskému metalu patří - rokenrolovou energii, silné melodie a honosnou atmosféru. Vydržel jsem v popředí několik písní, ale pak se lehce vzdálil. K mému překvapení byl sál už minimálně z poloviny prázdný. Nicméně zbytek přeživších nenechal nic náhodě a kapelu patřičně podporoval. Celé se mi to zdálo stejné jako loni na Phantoms Of Pilsen a tak jsem jen vyčkával coververze One By One, abych mohl zmizet dočista. Předělávka Immortal dohrála (mimochodem byla snad ještě rychlejší než originál) a já se skutečně odebral. Ozvala se únava a vědomí, že je třeba šetřit sílu na řecký sobotní večer. Tulsadoom předvedli přesně to, co dav toužil vidět i slyšet. Určitě nikdo nemůže říct, že by byl zklamaný.

Závěrem chci shrnout celou akci do několika slov, kde převyšují klady nad zápory. Veškeré negace se podařilo z hlavy vytěsnit a já tak mohu konstatovat, že se vše povedlo náramně. Vyzdvihuji panáky lahodné medoviny u vstupu, drobné distro z dílny Drakkaria, snad všechny druhy koncertních šlamastik (klasický mosh-pit, circle pit, wall of death i jen bezduché třepání). Zkrátka nádhera.