Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Klub otvíral o půl osmé a jeho útroby se plnily hodně zvolna. První úder do strun přišel půl hodinu nato a naznačil, že tento večer nebude o čisté smrti. Ta byla jen jedním aspektem v namíchaném koktejlu kapel, které víc než co jiného upřednostňovaly úderný, rytmicky výrazný a v současnosti tolik populární groovemetal.

V ústech mi doznívala chuť výborného piva, které jsem do sebe nalil ještě před příchodem do klubu a tak první dvě kapely jsem hudebně moc neprožil. Otvírákem byli Grimaze z Bulharska, kteří ve své půlhodince rozehřáli klub a předvedli sice ne nijak velkolepou, ale slušnou a energickou show. Za zmínku stojí jejich kytaristka Melina, která má hoblování pražců v krvi. Druzí byli ruští kavalíři Dehydrated, kterým vládla moc milá chrlička Irina. I tady se přes hlavy posluchačů přelila vlna nadupaného randálu, který tlačila vpřed neskutečná bicí artilerie. Nazvat by to šlo jako deathcore s hlubokým growlem, ve kterém se střídal hudební cval se vsuvkami valivého utrpení. Irina předváděla vokální potrat, řvala a chrlila jako zkušební etalon společnosti Phillip Morris a nebála se potěšit posluchače grindovým chroptíkem. V okolí mého stolu zněla azbuka a bylo to jak tenkrát.

I když jsem si dal rum, tak mě Thy Disease neopili rohlíkem a zůstali pro mě asi tím nejslabším zážitkem večera. Lehce protahovanej start by nebyl problém, ale můj zájem záhy opadl jako život jepice. Kapela nabídla poměrně tupou mlátičku, při které se členové tvářili jako na nevyžádané návštěvě. Jakési rozpačité to bylo.

Až u Hatesphere to s kulturou začalo jít zase trošku nahoru. Přibyla komunikace s publikem, zpěvák byl samej úsměv, házel xichty do publika a bylo vidět, že je to hodně baví. Novému albu Reduced To Flesh udělali slušnou reklamu, i když hudebně to oproti ostatním kdovíjak razantní posun nebyl. Večírek byl zkrátka laděn do jedné linie, ale našel jsem tam mnohem víc živin pro svoji duši. Trošku jsem se červenal při obligátních, ale asi nezbytných hláškách o slávě českého piva (to Češi fakt neslyší na nic jinýho?), ale což, k deathu jako takovému už bylo blízko. Kdo hledal, dostal svůj díl melodií, které rytmická masáž nezazdila, takže docela dobrý.

Decapitated s hřeby v rukou na pozadí byla liga od samého začátku. Sebevědomí, se silným albem v zádech, to snad nešlo pokazit. Celá kapela byla jako v rauši, ale nepřehlédnutelný byl samozřejmě hlavně frontman Rafal Piotrowski, který do kapely přinesl skočnější a univerzálnější program, než tomu bylo před ním. Ať už si o tom myslí každý co chce, naživo je to hovado, které dokáže rozpumpovat kotel pod pódiem, a to se mi líbí. Dredy jako chapadla medúzy se zmítaly v barevném světle pódia a řev oponoval neskutečné mlátičce, která tepala prostor. Anticult je výborná deska a naživo jí to jen prospívá. Zvuk to dával, slyšet bylo vše podstatné a ani stání kousek stranou neznamenalo hendikep. Ve skladbách už jsem v pokročilou noční hodinu měl mišmaš, to zásadní z posledního alba však zaznělo a vneslo na Melodku vrchol divokosti. Škoda, že mě tlačil čas a půlnoční rozjezd byl nutností. Dobrých dvacet minut mi tak uniklo, odcházel jsem však nasycen. Večer od svého začátku postupně gradoval k nirváně a návštěvy nemohu litovat.