Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tři z pěti včerejších kapel byly poměrně mladé party, dvě úvodní byly zelenáči největší. Celý večer odstartovala v dohodnutý čas jedna z nich – šestičlenná formace Shadow Area ze Strážnice, která si píše svůj rodokmen někdy od roku 2009. Odsloužených let to není mnoho, počet vydaných alb čítá se počtem jedné, ale energie a elánu měli včera na rozdávání. Dnes všeobsáhlá a dost oblíbená škatule core-všechno šla bezpečně napasovat i na hudbu této kapely, což jsem věděl dopředu a skutečnost tato naplňovala mě skepsí a omšelostí tématu. Shadow Area tuto vizi naplnili jen z části, protože vedle tradičních a mnohým opakováním oposlouchaných pasáží se svoji produkci snažili oživit dalšími vlivy. Byla to vlastně jediná kapela večera, u které mě napadlo slovo „melodie“, se kterým si chlapci zahrávali v odlehčenějších pasážích, které dočista vkusně zapasovaly do hutných žánrových skákaček. Vůbec kompoziční práce se mi líbila, byl v ní cítit určitý vklad a práce, což bych viděl jako možnou a schůdnou cestu do budoucna. Slabou stránkou vystoupení byl čistý vokál jednoho ze zpěváků (vlastně frontmana, trochu nervózního, ale jinak sympatického), jehož užití vítám, ale z provedení už tak unešen nejsem (čistý zpěv byl vůbec slabou stránkou i dalších dvou kapel, které se o něj během večera snažily). Celkový dojem byl ovšem dobrý, zvláště bubeník se v tom vanilkovém smradu musel nadřít.

Jestli první kapela nestrčila hlavu do corové oprátky tak úplně a docela, v pořadí druhá parta Drama Queen z Bratislavy žádný odpor nekladla. Tato kapela hraje zhruba stejně dlouho, nechybí jí elán, energie, patřičná dávka agresivity projevu, nadšení pro svou hudbu a jedno EPko, zato zoufale postrádá originalitu a vlastní otisk. Ani se mi nechce počítat, kolik podobných (a to jak hudebně, tak oblečením, vystupováním a vizáží celkově) mladých kapel jsem slyšel / viděl za poslední rok dva, jejichž jména se mi následně vytratila z hlavy někam do nenávratna. Možná je to prostě hudba pro mladší, což by potvrzoval dostatečný binec před pódiem a množství rozjařených v něm, ale i kamarád  a můj stářník Jirka „Slovan“, který se tu najednou zjevil, byl z jejich alba, které vyhrál v tombole uprostřed setu, poměrně nadšen. Tak nevím. Posouzení asi nechám jiným, nejlépe času, který za nás nevědomé bezpečně pozná pšenici mezi koukolem.

Ani nevím, jestli znám delší název kapely, než je Mincing Fury And Guttural Clamour Of Queer Decay. Asi ne. Tahle formace byla na včerejším večírku takovým scestným zjevením, škodolibou hříčkou pořadatelů, ale k mému velkému překvapení tahle hříčka vyšla. Jestli by se mě před koncertem někdo zeptal, jestli poslouchám grind a cokoliv podobného, odpověď by po skromných zkušenostech z touto hudbou byla „ne“. A pokud by mi po koncertě někdo položil otázku, kdože se mi ten večer líbil nejvíc, byli by to Mincing Fury. Že bych tak rychle konvertoval od mého oblíbeného doomu a zařadil rychlost nejvyšší? Ale kdež! Koncert téhle party mi mé předsudky nezboural, jen mi dovolil si jejich set užít a na těch 40 minut si připustit jejich (comedy) grind k tělu. Z celého večera byla tohle jediná parta, která se svou hudbou a svým vystoupením bavila, bez drsných póz (ať už uvěřitelných a upřímných či nikoliv) a zvládla svůj úděl s nadhledem a jak jsem pozoroval, tak i ke spokojenosti přihlížejících. Pod pódiem opět bordel, jeden bonus navíc, tombola o jedno CD, druhé letělo vzduchem bez losování (nějakým podivným řízením padlo k nohám Slovana, nechápu) a s mírným skluzem jsme se chystali na poslední dvě kapely Defacingu.

Jako další se s novým kytaristou ve svých řadách představili Smashed Face, které už jsem neviděl ... no asi víc jak rok. Tahle kapela funguje už nějaký ten pátek, v poslední době o sobě dala vědět poměrně slušně přijatým CD Misanthropocentric a kdo znal její muziku, překvapen nijak nebyl. Jejich pojetí death metalu (a nebo death coru, chcete-li) lze jen těžko přeslechnout, před něčím takovým se není na Melodce kam schovat. Ještě dnes si vzpomínám, když mi Lukáš, tehdy zapálený doomař, kdysi dávno podstrkoval přehranou kazetu Like gods of the sun od My Dying Bride, a hele ho, s jakou rychlostí teď mlátí do škopků v kapele zcela jiného střihu. Vystoupení Smashed Face mělo jednu chybu a to, že bylo dost krátké, vlastně nejkratší za celý večer. Smazal se tím časový schodek, který se postupně nasbíral, ale ten, kdo se na smažky těšil, se mohl cítit poněkud ochuzen.

Finále patřilo hostům z Petrohradu, opět poměrně mladé formaci My Autumn, kterou jste možná někteří již zaregistrovali ve starším vydání Defacingu či spřízněného Schizofónu. Jejich vystoupení vynikalo v souladu s duchem večera hustotou, ničivou razancí a pevnými žánrovými kolejemi. Žádné výlety mimo, oddechové pasáže nebo melodické vsuvky. Jen houšť. Abych byl upřímný, velký dojem na mě tahle parta neudělala, jakési porady mezi skladbami, které připomínaly time-out v basketbalovém utkání, působily dost amatérky, a na zvolání z publika „hobluj, vole“ v té chvíli nikdo nereagoval. Jejich hudební projev byl ovšem dost suverénní, to jim upřít nelze a odezva dole pod pódiem tomu odpovídala. Chvílemi tam bylo fakt nebezpečno.

Tak snad už jen pár poznámek závěrem. Kulatý desátý Defacing fest se skončil nějakých dvacet minut po jedencácté, od těch půl sedmé to byl docela náročný kvapík. Návštěva nebyla zrovna valná (tipnul bych to tak kolem 80 až 100 lidí), což není mnoho a zdaleka se to nerovná číslu facebookových slibovatelů; smutné. Zvuk na Melodce byl opět docela v pohodě a opět docela nahlas, vanilkový smrad snad nikoho neporazil. Pokud jste včera nestihli a rádi byste napravili svoje zaváhání, můžete Smashed Face a My Autumn viděl ještě dnes. Zvedněte prdel, sedněte do něčeho rychlého a nasměrujte se na Velké Meziříčí, kde v Rock Depu proběhne Schizofón.