Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

… kam jsem samozřejmě vyrazil rád. Člověk si v takovém ledovém království zchladí žáhu a vyhne se dluhům za koniny. Byla to pro mě vlastně ta nejchladnější návštěva tohoto svébytného místa, dosud jsem tam generoval páru od pusy nejhůř v listopadu. Bylo krátce po sedmé, když jsem vstoupil dovnitř. Informaci o tom, že na dvoře hoří barel jsem na zlomek vteřiny pochopil jako pobídku k požárnímu zásahu. Možná jsem po tom bolestivém bankrotu chtěl být hned nějak užitečný pro společnost, zachraňte koně křičel jsem tisíckrát. Díky bohu jen v hlavě. Po krátkém zaostření na kamarády a pípu jsem se vydal onen regulovaný ohníček prozkoumat a využít jeho emise pro vlastní komfort, ale jenom na chvilku, protože první kapela Anurrn se pustila do díla kolem půl osmé.

Bez špetky znalosti byť jen názvu kapely, natož nějaké přípravy na její vystoupení jsem si mimoděk zajistil opravdu silný zážitek. Když se řekne sludge, tak se obvykle všechno podladí a zkreslí a za řinčení pětikilových činelů a zoufalého křiku zpěváka nebo zpěvačky zahučíte do bahna, dokud vás z něj někdo nevytáhne. Že to tak není vždy, je zárukou zachování druhu. Anurrn si slůvky jako sludge nebo doom pomáhají k přiblížení svého způsobu vyjadřování, ale v jejich víně toho plave mnohem víc. Především drone, všelijaké zvuky a hluky, rituální hudba.

V sestavě Anurrn se přestavili bubeník, basák, zpěvák a náruživý dispečer telefonní ústředny. Byl to takový ten typ syntezátorového pultu a způsob obsluhy, kdy nevíte, jestli na něj hudebník hraje, nebo zrovna řeší nějaký vážný technický problém. Zvuky, které z toho vycházely ven nasvědčovaly spíše druhé situaci, ale nebudu vás napínat, vyznělo to skvěle. Velká část koncertu Anurrn neměla klasickou rytmiku, nebyly to skladby jako takové. Vnímal jsem je spíš jako zvláštní konstrukce, které se i díky abstraktní projekci zhmotňovaly jako hrozby už už připravené se naplnit. Divošský vokál vzýval les, aby všechno pohltil a údery šamanských bubnů udávaly neurčité tempo procesu našeho tuhnutí v led. Basa dostala příležitostně pořádný elektrický elixír do svých tlustých žil a všechny pazvuky, ruchy a šumy vzbuzovaly respekt už jen tím, v jakém mlhavém a chladném prostředí jsme jim čelili. Až v závěru se objevilo něco jako skladba, popravdě se sypačkou to bylo asi to nejméně zajímavé, ale můj dojem to nezkazilo ani trochu. Jakobych znovu listoval těmi nejlepšími pasážemi románu o oblasti Tribeč, která si na dezorientaci postavila svou kariéru.

Po setu Anurrn jsem se naštěstí rychle vrátil nohama na zem a do dobře známého rozměru bytí. Realita, kdy je na baru k dostání dobré pití, zatímco venku na dvorku hoří palety, aby prohřály ztuhlou dřeň v kostech sibiřských osadníků, je za určitých okolností to nejlepší, co vás může v sobotu v Brně potkat. A to jsme nebyli ani v polovině večera. Kolem 20:45 se k ponku postavili domácí Futile Mourning. Viděl jsem je poměrně nedávno na Melodce a může to vyvolávat dojem, že je snad nějak pronásleduju nebo co. Takové nepodložené dohady musím okamžitě uvést na pravou míru. Ano, je to tak, jdu po nich! Když se s doom metalem pracuje konstruktivně, jsem ochoten vzdát se i poslední stáje.

Futile Mourning mě na podzim na Melodce příjemně oslovili doomem, kterým místy probublávaly podzemní noisové plyny a zhoubné páry funerálních pramenů. Jaké tedy bylo moje překvapení, když jsem v chladné mlze Sibiře dostával syrovou doom metalovou lekci. Všechno bylo na svém místě; neopatrný chasník zase zahučel do studny, z níž se marně domáhal záchrany, syčivé a praskavé zvuky deformovaných signálů opět obkreslovaly hutné riffy, čímž vyvolávaly neklid. Pokojné pasáže s vévodící basou rozechvívaly rampouchy u stropu a byl to boží pohled, když jsem kolem sebe sledoval totálně navlečené lidi, jak hrdinně bojují se zástavou času linoucí se z pódia. Jsem přesvědčen, že to byly především dozvuky předchozích Anurrn, co nasvítilo Futile Mourning civilnějším světlem, ale ten večer nebylo nic, co by jim mohlo uškodit. V čitelném zvuku vynikla jejich melodická stránka a když se občas vynořilo na povrch něco špinavého, byla to připomínka ošklivého zvířete, které se může probudit k zuřivosti každým okamžikem. Třeba hned s první deskou.

Večer se slušným tempem blížil k cílové pásce a to je obzvlášť v Sibiři záludná mince o dvou stranách. Když pro poslední kapelu Desolat zbývala do 22. hodiny sotva půlhodinka, dalo se říct, že kapka shonu by byla na místě. Ne však pro nezaujatého pozorovatele, v něhož jsem se s každým dalším drinkem měnil čím dál víc. Do sálu jsem se vrátil až poté, co rakouští Desolat odehráli přinejmenším jeden song, aniž bych se cítil jakkoli provinile. Nejdřív mě jejich vystoupení vlastně ani moc nebralo. Stoner s výrazným HC/punkovým odpichem není šálek, z něhož bych běžně pil plnými doušky a přísahal bych, že přihlížejících se sešlo za celý večer rozhodně nejmíň. Obojí se mělo změnit v několika minutách. Nejdřív se do sálu vrátili i ti, kteří se předtím zapomněli u baru, potom se kdosi z kapely pokoutně sháněl po pivu (ale stejně to slyšeli všichni) a pak mě to začalo konečně bavit. Něco na těch Desolat bylo. Obyčejné riffy byli schopni obohatit o kdejakou rytmickou vychytávku, tu něco natáhli, jinde přistřihli a furt to mělo koule. Párkrát jsem si při tom vzpomněl na Prong, ale neberte mě za slovo, přece jenom už jsem měl trochu v hlavě. Nakonec mně v ní dunělo celou noc a byl to ten správný dusot kopyt, jaký se dostaví jedině po dobrý akci.

Fotky laskavě poskytl Dáda, díky moc!