Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdo má v notýsku červenou vlnovkou podtržený datum koncertu Tool, Rage Against the Machine či Sigur Rós, mně již dva měsíce okupoval okénko s datem 18. března obří nápis Do Shaska! Zasloužila si to nejen svojí bezvýhradnou opakovanou rotací v mém přehrávači, ale i svým podařeným setem na loňském ročníku festivalu Hradby samoty (něco jako report zde)  a také jinak poměrně úsporným živým vystupováním. V Den D jsem tak na sebe vzal nejlepší oblečení, nakoupil lístky do kupé první třídy a zarezervoval pokoj v brněnském Grandhotelu. Koncert se totiž odehrával právě v Brně, v klubu Bajkazyl.

O tomhle městě se poslední dobou spíše doslýchávám v kontextech, které nějakému bujení alternativní kultury příliš nepřejí a je faktem, že při zběžné procházce centrem trochu nostalgicky vzpomínám na všechny ty starý zachcaný díry, kam jsme před lety chodili pro ránu pěstí, zatímco dnes sleduji jak vybarbrovaný markeťáci s tričkem Gant vycházejí ze všech těch Costa Coffee, Lokálů a Barů, co neexistujou. Bajkazyl se udržel na nohou i přes dříve celkem usilovné snahy ze strany města smést ho z povrchu zemského a lze říct, že tenhle boj ho viditelně zocelil. Jde to poznat nejen ze svébytného interiéru složeného z polepených zdí, nanošeného nábytku či netradičních prostorových řešení, ale i celkové aury, přesvědčení a večerní švitořivosti příchozích, kteří jsou očividně zvyklí si sem zajít na pár kousků nehledě na program a pocházejí třeba i z úplně odlišných kulturních či sociálních prostředí. Koneckonců oni tomu jdou naproti i skutečně lidové ceny na baru (minimálně z pražských měřítek), které mě nutily několikrát se ohradit, že mi bylo asi vráceno více peněz než mělo. Inu Pražák.

Za večírkem této alternativní elektroniky stál organizačně starý rachota Willhelm Grasslich, který si pečlivě hlídal v průběhu akce, aby se lid poslušně přesouval do místnosti s pódiem, když se začínalo hrát. Kolem osmé mě tak vyhnal z cigarety s tím, že "pane učiteli, už je čas", tak jsem raději ukončil historku v půlce věty (jejich chyba, byla dobrá) a vydal se na první interprety - kolaborující (vzájemně a hudebně, aby nedošlo k mýlce) entity nazývající se Säkkikangas a VJ JV. Säkkikangasovi pod rukama vznikal ten večer veeelmi agresivní noise s takovými kmitočty, že to rozeštěkalo nejednoho psa z okolí. VJ JV je zase umělecký úkryt pro vizuálního umělce Jiřího Volejníka. Ten stál za abstraktní projekcí na zeď snímanou z přítomné kamery, která doprovázela tuto zvukovou kakofonii. Nebojte, nebylo z ní poznat prakticky nic konkrétního. Sám za sebe nejsem u harsh noisu tím, kdo se obvykle dere do první řady, ale nějakou záhadou mi v daný moment tato kombinace sedla. I když jsem se během představení bavil tím, že to často zní, jako když se ráno snažím nenápadně v cizím bytě přepojit zvukový kabel, abych nikoho nevzbudil a zapomenu, že není vypnutý subwoofer. Obecně jsem si z toho odnesl zejména pocit, že umění tohoto žánru je zejména v tom tvářit se soustředěně a cílevědomě i v případě, že se dějí věci na pultu naprosto náhodně a já to plně respektuji.

Následné pískání v uchu jsem zkusil propláchnout ukrajinskou vodkou (moji zálibě v ruských vodkách bohužel nepřeje doba, ale ukrajinský Nemiroff je překvapivě velmi slušná alternativa), než jsem to vzdal a rovnou se vydal na milost dalšímu bodu večerního programu, dvoučlenné ruchařině Magadan. Oproti předchozím interpretům již bylo tohle dobrodružství podstatně atmosféričtější. Porozumění se vzpírající zastřenost vokálu na praskajích zvukových plochách mohla vytvářet v představivosti pozorného posluchače slušné náměty. Zejména pak kolem momentu, který jsem si překřtil na "reklamní pauzu", kdy do celého cca půhodinového setu vstoupila stará německá nahrávka nějaké šansonové písně, po níž se vyměnila u mikrofónu dosavadní vokalistka za vokalistu, který v té tmě v kombinaci se všemi dalšími faktory kolem prostě připomínal Mikka Aspu. Za což se mu omlouvám.

No a jako třetí bod programu nastoupila Do Shaska! Kterou jsem málem nestihl, protože jsem si myslel, že hraje až jako poslední. Naštěstí však povědomé hučení a purpurová záře valící se z koncertního pokojíku mě přilakali jako můru ke světlu. Tam jsem již spatřil povědomé projekce a tak se pohodlně usadil, protože jsem věděl, že jsem tu správně. Heretický martial-industrial v doprovodu buzeranta (jak tehdy přeložil automatický facebookový překladač skutečnost, že v kapele se hraje na fagot) měl tušímže stejnou strukturu a podobu jako jejich set právě na Hradbách samoty, což mě na jednu stranu potěšilo, protože tam prostě není neořezané tužky v celém penále, na stranu druhou mě mrzí, že zase tak nedošlo na temnotemnou pecku Schwarzwaldklinik, kterou mám z jejich palety nejradši. Nicméně zase nebyl opomenut veselý dance macabre na konec, ze kterého srdéčko jen poskočilo.

Bohužel jsem trestuhodně minul závěrečný set Uncle Grashy, protože jsem se zakecal s brněnskou sekcí známých a následně včas zmizel pokořený ukrajinskou vodkou. Určitě mu to ale jindy vynahradím. Však Baladu mám od sebe pár zastávek tramvají. A vy, kdo někdy půjdete kolem, zaskočte do Bajkazylu na pár, má to tam duši.

PS: Na závěr vím, že dříve se řešilo, z jakých filmů jsou úryvky na projekci Do shasky! Takže ať se kdyžtak nemusíte doptávat, tentokrát to byly Devils od Ken Russella, VVitch od Rogera Eggerse, Suspiria od Luci Guadagnina, Satánico Pandemónium od Gilberta Martíneze Solarese a The Greasy Strangler od Jima Hoskinga. Děkujeme a na shledanou.