Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dobrý den, vážení diváci, posluchači i vy, kteří jste napojeni na náš program přímo skrze nervovou soustavu. Konečně přišel čas na slíbený rozhovor, který se bude týkat vzpomínkám na kulturní prostředí bývalého Československa. Bývalého pochopitelně jak z dnešního hlediska, kdy jsou tyto územní celky již začleněny do Baskické federace, tak i z pohledu tehdejšího, kdy byly oba státy již nějakou dobu rozděleny. Se mnou je tu jako host pamětník oněch časů a to zejména z určitého kulturního hlediska, pan Karr. Dobrý den, pane Karre.

Dobrý den vám i vašim divákům.

Náš program se tento týden věnuje někdejšímu fenoménu letních hudebních festivalů. Měli jsme k tomuto tématu zde již několik historiků i subkulturních archeologů, ale přesto ještě žádného skutečného pamětníka. Proč si myslíte, že je tak náročné bývalé festivalové návštěvníky zpětně dohledat?

Inu ti, kteří se tehdy věnovali určitému typu festivalů, se pravděpodobně nemohli dožít vyššího věku. A ti, kteří se věnovali těm festivalům ostatním, se za sebe nyní pravděpodobně stydí. Tehdy to nemusel být pouze hudební, potažmo kulturní svátek, existovali všemožné Otvíráky, Malý Skály, LétoFesty...

Ano, zajisté, nicméně s festivalem Hradby samoty, o kterém se budeme bavit,  vlastně zastupujete velmi úzce žánrově zaměřený festivalový zážitek...

...přičemž toto je první věc, kterou je podle mě nutné uvést na pravou míru. Prvně je asi nutné se zastavit u toho, že tento festival se odehrál ve svém desátém ročníku onoho roku 2021, a to za dosti nezáviděníhodných podmínek, tedy mezi epidemickými vlnami.

Divákům a posluchačům zde připomeneme, že v oněch letech probíhala víceméně marginální pandemie nemoci COVID-19, což je polozapomenutá informace ve stínu o pět let později vypuknuvší pandemie RCT-182, která pronikla z pod roztátého ledovce a vyhladila severovýchodní polokouli.

Ano, ale (severovýchodní polokouli?) dovolte mi se vrátit k původnímu tématu, a to té údajné úzké žánrové zaměřenosti.Pro mě to tehdy byla první návštěva tohoto festivalu a tedy jsem byl spíše připravený na minimalistický a introspektivní hudební zážitek. To, že se na programu objevila například rocková kapela Olaf Olafsonn & The Big Bad Trip jsem bral jako takovou anomálii do jinak dle mého očekávání homogenní dramaturgie...

Divákům a posluchačům bychom na tomto místě měli říct, že...

Držte už kurva hubu, Lindo. Co jsem chtěl říct bylo, že jsem byl překvapený hudebním rozptylem celého festivalu. Vlastně doteď si dokážu vybavit tu rozsáhlou škálu emocí, kterou jsem v průběhu celé akce, a často třeba i v rámci jednoho interpreta, prožíval. Některé čistě ambientní projekty typu Phragment či Jób pracovaly s úplně jinými náladovými plochami než třeba řekněme hudebníci typu L'ahká Múza, Paregorik či IAMNØT. Přesto jejich sdílení stejného festivalu dávalo na určité podvědomé úrovni smysl. Jakoby všichni zastupovali v zásadě stejnou mezisféru, ale každý svým způsobem.

Festivalu se ovšem nevyhnuli určité organizační potíže. Na poslední chvíli ze zdravotních důvodů odpadl praktický headliner celé akce, člen tehdy velmi úspěšné novojugoslávské...

V té době ještě slovinské.

Pardon, slovinské kapely Laibach, vystupující pod jménem 300 000 VK.

Ano a v průběhu festivalu se k němu ještě přidalo další výrazné jméno, totiž Noire Antidote, z čehož, jak si pamatuji, byla nejedna dušička špatná. Na plakátu byli najednou přeškrtnutí s výhružnou poznámkou 'COVID'. V tu dobu neuděláte prostě nic, na to se nedá zlobit. Naopak si uvědomíte, jak celá tehdejší snaha zorganizovat festival v nejistých pandemických podmínkách visela na vlásku a byli jste zatraceně rádi za to, co máte. Navíc, a to jistě nebylo kvůli tomu, že odpadla z programu ta 'nejsilnější' jména, udržel ten festival po celé dva dny pocit, že nikdo zde není "vyšší" a "nižší" interpret. Návštěvníci nečekali pod pódiem s foťáky a nestavěli se na zadní jenom proto, že hraje něco, co by neměli minout. Pokud na daném interpretovi byli, tak proto, že jim přišel zajímavý a pokud je zasáhl, tak proto, že mu skutečně uvěřili, nikoli proto, že věděli, že je musí zasáhnout.

Teď si všímám, že se dostáváte do podobné ráže, jako v jednom ze starších rozhovorů, kam jste byl pozván, abyste mluvil o hudebních festivalech obecně a vy jste se o nich vyjádřil doslova, a teď budu citovat: "Zkurvená sámoška na muziku. Ekvivalent barového happy hour, kdy je veškerá kvalita interpretů redukována na třídenní nákup sjíždějící na nákupním páse v Kauflandu přímo do košíku, aby si ho posluchač mohl odvézt domů a tam roztřídit na to, co je pro něj a co je pro psa."

No jó no. To všechno jsem řekl, no.

Neprotiřečíte si pak tou dosavadní adorací Hradeb samoty?

Poslyšte, možná jsem se v rámci dramatičnosti unáhlil s tou generalizací, ale měl jsem na mysli tehdy ty velké festivaly, postavené na slavných jménech, kde hrálo za den 80 kapel, z nichž minimálně 50 bylo zajímavých, nedalo se to nikdy všechno stihnout, první řady vždycky zabírali troubové s foťáky, všichni jeli na stopky a více než cokoli jiného to bylo vyčerpávající jak cesta kolem světa nízkonákladovými spoji. Já v tu dobu jezdíval ještě každoročně na festival Obscene Extreme, což byla akce, kde jsem znal s trochou štěstí 4 kapely a z nich jedna mi přišla dobrá. Ale jezdil jsem tam pro tu náladu. A stejné to bylo toho roku s Hradbami. Vyhledávat to těžko vysvětlitelné kujónství. Pocit, že téměř s každým, koho potkáte, můžete v něčem nalést společné téma, krátká přátelství, nonsensové dialogy, předávání hudebních či třeba filmových tipů, poťukání na baru, zkrátka takové ty věci, které tehdy byly jakoby znovu vynalezené po těch dlouhých měsících izolace.

Pane Karre, tady se nesmí kouřit. Řekl byste tedy, že této atmosféry se dosáhlo typem muziky, o které tento festival byl či třeba jeho organizací?

Organizace je vlastně docela dobrým příkladem nálady té akce. Krom úvodní kontroly lístků jsem totiž úplně ztratil dojem, že se ve skutečnosti jedná o organizovanou akci. A to tím, jak všechno probíhalo přirozeně. Žádná ochranka, žádný stres s časy, žádné napomenutí, že stojíte nebo děláte něco, co by se dít nemělo. Kupříkladu tehdy byl takový trend na festivalech, že jste si vyměnili hotovost za papírové ústřižky a ty jste využívali jako platidlo ve stáncích s jídlem a pitím. Vzhledem k tomu, že jsem uznával jenom platbu na dřevo penězi a všelijaké náhražky a alternativy placení jsem odmítal respektovat...

To asi dnes zažíváte krušné chvilky.

To si nedokážete představit. A držte hubu když mluvim, Lindo. Už jsem vám to jednou řekl. Zkrátka pokud jste odmítali hrát Monopoly s lístečkama, tak dole jste si klidně mohli koupit jídlo i pití za hotové v místňáckém krámku. Nebylo žádné rozdělení na festivalový areál a stanový tábor, stan si šlo přímo postavit v zámecké zahradě, třeba jen kousek od pódia. Zkrátka nevídaná důvěra v návštěvníky, respektive v komunitu motající se kolem prezentovaného typu muziky.

O tu muziku jsme se zatím vlastně jen tak otřeli. Zkuste nám třeba přiblížit nějaké hudební vrcholy onoho festivalu.

Já jsem chtěl jít původně trochu po příkladu toho konceptu festivalu a nevypichovat jednotlivé aktéry, ale vlastně pokud alespoň jednoho z diváků mohu ponouknout k pátrání po archivech, tak rozhodně nemohu vynechat zmínku o setu Do Shaska! Ti pro mě byli tehdy tím závažím, které rozhodlo, že sednu na drezínu a povláčím se až na Slovensko, protože čirou náhodou jsem ten rok v zimě objevil jejich album Androgyne Haarem z roku 2002 a dost mě vyrazilo z bot. Jejich koncert byl pak nad očekávání temnější, nepostrádal rekvizity jako masky, pláště či projekce sestřihů obskurních hororů. Navíc byl konstatně doplňovaný distortovanými deklamacemi jednoho ze čtveřice účinkujících. Na úplný závěr koncertu, který se zvrhl v rozjásaný dance macabre v předzvěsti apokalypsy, nezapomenu do zpopelnění. Dalším velkým překvapením pro mě byl i koncert Entrópia Architektúra, který mě na festival v zásadě uvedl. Nejen, že se dostával už na jakousi sludgovou hranici, což já velmi kvituji, ale měl až děsivě sebejistý vokální projev a rytmické zlomy, co perfektně lámaly v pase. Snad jen škoda, že vystupovali ještě za světla. Semknutí tmou by jim slušelo více. No a samozřejmě nemohu opomenout již klasiku slovenské gotiky L'ahká múza, s níž jsem se živě poznal poprvé a byl jsem naprosto uchvácený jejich nasazením, přesvědčivostí a vizuálním projevem. Ten by dneska byl asi považovaný za konzervativnější, zejména poté, co na sobě měla naposledy oficiálně olympijská družina Krakowské anarchistické federace, ale tehdy jsem se jimi nechal naprosto nadchnout, a to mimo jiné i tím, s jakou přesvědčivostí se prezentovali na pódiu. Ale teď jak se poslouchám, tak dělám to, co jsem nechtěl, totiž blahořečím konkrétní interprety a mohlo by se tak zdát, že ti, kteří zmíněni nejsou, jsou ve skutečnosti méněcennější.

Z toho popsaného hudebního rozsahu se může zdát, že vezmeme-li v potaz zvukovou techniku té doby, absenci prostorových sonických nanobotů a nutnost svěřit mix lidskému faktoru, nemuselo být lehké udržet stejnou zvukovou úroveň u všech interpretů.

Z mého tehdejšího pohledu těžko říct, nebyl jsem nikdy ten typ posluchače, který naživo očekával stejný zážitek jako z nahrávky, takže jsem pro to nikdy neměl zvláštní citlivost. Nicméně se mi například svěřili členové Big Bad Tripu, že z tohoto hlediska si nemohou práci techniků vynachválit, protože ti byli z podstaty akce připraveni na lecjaké zvlčilosti. Což vzhledem k tomu, že Olaf Olafsonn s technikou komunikuje skrze odhalení svého tetování 'More fog. More reverb.' a jejich koncert měl zvuk bezproblémový (a mlhovač mlhoval), vypovídá o tom, že na zvukaře jste si jen tak s něčím přijít nemohli. V jednu chvíli jsem postával vedle zvukového pultu, když byly zvukařovi přihrány noty ke koncertu Neumer, což byl papír s namalovanými nástroji u nichž byly ručně psané poznámky, k čemuž mu jiný technik předával informace typu "Tenhle nástroj je blbej, protože není normálně skoro slyšet. No a tenhle, ten je taky blbej, protože není slyšet vůbec." a zvukař jen s úsměvem pokrčil rameny, že to nějak vymyslí. Kdyby to byl zvukový software, tak by se patrně začal zbaběle tvářit, že stahuje aktualizace nebo tak něco.

V poznámkách vidím, že byla tehdy na onom festivalu pódia dvě, nikoli jen jedno.

Ano, velké venkovní v zámecké zahradě a malé sklepní v útrobách zámku. Zatímco ono vnější hrálo do přibližně jedné hodiny ranní, vnitřní rachotilo do kuropění, což byla klasická past pro flamendry mého typu, nicméně v oné podzemní  jsem se nakonec natolik neohřál. Osobně jsem trochu bojoval se stísněností onoho prostoru, která v kombinaci s často noisovými sety činila vyložené nepohodlí, nicméně rád jsem se nechal oblažovat extatickými výkřiky nadšení těch, co mezi jejími zdmi byli svědky údajně perfektních a dost intenzivních setů interpretů jako třeba IAMNØT či Vyšehradu. Což byl kupříkladu koncert, na který jsem se těšil velmi, nicméně tříhodinové zpoždění našeho vlaku nám jasně ukázalo, co si o tomto nápadu myslí a já tak mohl jen s ostatními paběrkovat o tom, jaké to bylo. Hlavně, že jsem na jízdenkách měl připnutou účtenku na 100,- za "včasnost".

To bylo ještě před vybudováním kanálu Dunaj-Odra-Labe?

Daleko dříve. To bylo ještě před vynálezem molekulárního transferu skrze lomený časoprostor.

Nemohla jsem si nevšimnout, že vám krapet poklesává hlas.

Těžko se po těch letech vysvětluje nakolik intenzivní a prchavý byl ten dvoudenní zážitek. Sešlo se v něm několik dost unikátních faktorů. Možnost setkávání byla vlastně ještě relativně čerstvá. Ano, byly to již dva měsíce, kdy bylo tehdy možné vídat známé ve společnosti, ale pro mě to tehdy bylo poprvé za dlouhou dobu, kdy nešlo jen o ty známé, ale o celou tu společnost kolem. Většina těch povědomých tváří a hudebních freaků se pečlivě skrývala kdesi pod listím, trpělivě čekala, než se to převalí a tohle pro mě byla první možnost, jak se mezi nimi zase motat, řešit muziku, scénu, je, sebe a být na stejné linii. Do toho se celá akce odehrávala v hrozně bohatém a svobodném prostředí. Pifko si dáš dole u stolu, po ránu sedneš do trávy a jen tak chytáš lelky, nahoře v nádvoří pokecáš u merche, v zámku čeká pro zájemce výstava a na jeho stěny se promítají vizuály. A kolem hraje hudba, která ti nedává nic zadarmo a nelze s ní pracovat skrze jednoduché poučky. Všechno fungovalo přirozeně, s důvěrou k návštěvníkovi a radostí z živého sdílení. Ať už to byly jenom krafy nad panákem borovičky či šílený audiovizuální teror, který se tě snaží vystřelit z vlastního těla.

Leskne se vám něco u oka, pane Karre.

To mi selhává starý oční implantát. A drž hubu, Lindo.