Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po dvoudenním černokněžnickém festivalu Prague Gothic Treffen jsem pokukoval již v minulých letech, leč na poslední chvíli mě něco přidrželo vždy zpátky. Například minulý rok, když jsem si nebyl schopný vykloubit palec, abych si natáhl darovanou pásku na druhý den akce. Mno. Zároveň, co bych kecal, byl jsem vždycky trochu nervózní ze zdánlivé uzavřenosti této komunity, což bylo podezření, které jsem získal asi díky té její tak výrazné vizuální odlišnosti. Jenomže poslední dobou do tenat jednoduchých úderů, silných basových linek a zasmušilých melodií propadám stále častěji a tak bylo třeba setřít můj pel nevinnosti svojí první návštěvou této význačné akce, která oslavila, jak by řekl sportovní komentátor Václav Tittelbach, svoje jubilejní 18. výročí.

A poprvé za svoji existenci se jí podařilo vyprodat lístky v předprodejích. To byla skvělá zpráva zejména proto, že páteční den startoval na čtyřiatřiceti stupních ve stínu, což nabízelo příslib hektolitrů rozlitých mejkapů ještě před první notou, ale stěžovat si na to, že je v létě horko ponechám jiným a mrknu se na to, jak to bylo celé zorganizované. Primárně to budilo dojem, že to organizované nemusí být prakticky nijak, protože všechno se zdálo, že funguje jaksi samovolně. Lidé fluidně proudí po prostorách, zdržují se u drinků, seznamují se, tančí, kalí, veselí se, ale nikdy jsem neměl pocit, že by to bylo na něčí úkor. Je to vlastně zvláštní zjištění poté, co skrze akci jako PGT zjistíte, jak šíleně široký rozpřah má gotická komunita hudebně. Kapely jako třeba Grundeis a Rabia Sorda jsou opravdu z úplně jiných konců úsečky, vyžadují úplně jiný přístup, duševní přeladění a nabízelo by se říct, že i základní estetické nastavení. Tuhle záhadu jsem hrozně chtěl zkoumat, ale bohužel jsem to nestihl, protože zrovna na obě jmenované kapely jsem divočil, jak kdyby mi bylo patnáct a právě jsem na koncert utekl z domu. V kombinaci se skutečností, kdy zpočátku návštěvníci trochu splňovali mé předsudky v tom, že gotici jsou vlastně takový inkluzivnější metloši (rozuměj haptilní fotři, co nesundaj po dobu koncertu prsty z mobilů), mě pořád překvapuje, nakolik se mi to celé nakonec náladou zajelo.

Zprvu trochu problematický aspekt pro mě byl ten, že kapely, rozložené do dvou klubů v jednom baráku, na sebe navazují tzv. brutalovsky, tedy že jedna okamžitě navazuje na druhou, co hraje někde jinde. To je trochu svízel, pokud chcete vidět více interpretů, co hrají po sobě, zejména v tom, že když začíná jeden, často ještě neskončil ten předchozí. Ale holt když slevíte ze svých analytických nároků hudebního kritika a vezmete to prostě jako večírek, kde bloudíte po muzice, stane se z Gothic Treffenu taková zvláštní temná masa promixovaných zážitků, kdy zpětně vlastně těžko luštíte, který patří ke kterému interpretovi. Tohle u mě nastalo zejména v den první, tedy v pátek.

// pátek

Zde, po celkem rychlém opuštění kocnertu zahajující interpretky Warteraum, jejíž projev ještě čeká dle mě na dost práce, aby nějak zněl, jsem se s očekáváním vystavil před pódium italských Noktva. Tahle pětice, hudebně se opírající o celkem dost tvrdý rockový projev, nasupený ženský vokál a jejíž vystoupení gradovalo do aranžérské rozvětvenosti snad v celé druhé půlce svého setu, měla být původně taková úvodní rozehřívačka, ale místo toho to byla tak intenzivní jízda, že mě to vyhodilo z výhybky na celý zbytek večera. Přesně ta situace, kdy už jako posluchač skoro nemůžete dál, ale nejde se z toho vytrhnout a když už byste měli tendence přemýšlet, jak se ten song bude uzavírat, tak oni jenom vytáhnou šamanský buben a jede se dál. Jako super, máme první kapelu a já můžu jít do sprch. To ale neodradí různé staré znamé a náhodné spoluobčany se mnou navazovat opilé konverzace, díky čemuž jsem se brzy stal obětí chaosu ve věci pojetí času i prostoru a ačkoli mám pocit, že jsem viděl z toho večera skoro všechno, mám trochu problém rozlišit takhle zpětně, ehm, co bylo vlastně co.

Ale tak vlastně si trochu pamatuji, že Ductape zněli pro mě překvapivě jako vítaně konzervativní gothic rock, půl hodina strávená na setu Pink Turns Blue mi nabídla zážitek trochu atypický svojí neokázalostí a koncentrovaností, nicméně vzhledem k tomu, že jsem prokecal koncert NNHMN a Sigue Sigue Sputnik někde venku, tak jsem uzavíral den regulérní techno tancovačkou v podání Sydney Valette, což v tom stavu, v jakém jsem byl, nabízelo prakticky ideální platformu pro epilog večera. Jakkoli jsem pochopil, že vzít PGT v potaz jako čistě hudební festival bylo při tom množství vjemů zbytečně ambiciózním plánem, jenž se leda může rozprostřít do série sympatických, leč nekoherentních flashbacků, šel jsem (víceméně) domů ten pátek s vědomím, že následující den budu připravenější, zkušenější a odpovědnější ve svém přístupu k celé problematice klubového festivalu.

// sobota

Na sobotu jsem si udělal realističtější časový plán toho, co chci vidět, takže jsem měl pro ten den své jasné hudební kotvy, oproti včerejšku, který byl pro mě ve znaku... především té no... Noktvy. Ježiši Kriste. Obří mrak šedivák, blížící se nad holešovické střechy pak napovídal úplně jiný charakter počasí pro daný den, což bylo vítané a provazy vody padající z oblohy během prvních kapel večera příjemně dotvářely atmosféru. Jako loadovací obrazovku před prvním zásadním interpretem jsem využil vystoupení skupiny Latexotic, což byla taková hudebně-módní performace, u které jsem zjistil, že pasivně sledovat kroutící se polonahou holku na pódiu je disciplína, na kterou je pro mě již pozdě se aprobovat, takže jsem nakonec vyčkával na set polských Już nie żyjesz ve vítaném předbouřním tichu spodního klubu.

Aktuální polský hudební underground mám rád a z toho, co slyším od aprobovanějších lidí, to vypadá, že budu mít rád i jeho vzory. V projevu kapely Już nie żyjesz totiž byla ta specifická, povědomá ostblocká ztrápenost, hněv a čitelné elementy navazující na vzteklost hudebního podsvětí. Projev rozervaného zpěváka, který splňoval kritéria, kdy mu není možné určit technicky věk, pokud do rovnice nevložíme množinu všech úskalí, která se mu v životě přihodila, byl pro celou kapelu emblematický. Dokážu si představit, že kazetu s úplně stejným zvukem najdu někde zaprášenou ve Šluknovsku na půdě, stejně tak jako se perfektně hodila ta kapela onen večer sem. Takže ano.

Navazující Dead Lights se stali pro mě obětí toho, že kapely se částěčně překrývaly, takže když jsem dorazil do jejich rozjetého setu po Już nie żyjesz a posléze odcházel akorát tak, abych stihl následné Grundeis, trochu mi to připomnělo, když jsem si v dětství nahrával z rádia písničky na kazetu a vždycky mě sralo, jak první minutu songu do toho kecá moderátor, aby na poslední jeho minutu kecat zase začal o něčem jiném. Dead Lights tak museli přijmout roli příjemného, nekonfliktního bufferingu mezi dvěma velmi silnýma setama. Ale i v rámci toho jsem si užil těch několik čitelných EBM písní se sympatickým zpěvákem v něčem, co vypadalo jako luchadorská maska (přičemž si stěžoval si na horko, lol) a živými bicími (které v zádu teda moc živě nezněly mi přišlo), než jsem se vydal zase do spodních prostorů za kapelou, vůči které prakticky všechny ostatní fungovaly jako pouhá duševní příprava.

Grundeis zahráli jeden z nejintenzivnějších hudebních setů, který jsem tento rok slyšel. A nebylo to nějakým jejich extrémním nasazením (naopak, permanentní výraz pasivní ztrýzněnosti jejich zpěvačky/baskytaristky byl až děsivý) či pódiovou show, nýbrž a pouze jen tím, jak strašně dobře napsaný a cílevědomý mají písně. Jejich gotický post-rock mi možná připomínal trochu již mrtvé Francouze Amesoeurs, přičemž když od nich nepůjdeme daleko, tak jsem konstantně v jejich setu obdivoval ty neposedné bicí s neustálými meziúdery, které právě připomínaly práci Winterhaltera v Alcest. Každá jejich píseň byla úžasně rozkvetlá, temná a tak silná, že jsem po dlouhé době přistihl sám sebe, jak si přeju, aby ten koncert nikdy neskončil. Pro mě objev roku a jsem opravdu rád, že se tahle muzika pořád ještě hraje.

Absolutně emočně vysílen jsem se vypotácel z Grundajzů a bylo mi jasné, že se musím dát zase trochu do nějakého funkčního módu, skrze což jsem bohužel minul další dvě kapely, Agent Side Grinder a Golden Apes, abych byl pak patřičně ve střehu na Rabia Sorda, boční projekt Erka Aicraga od mexických agrrotech legend Hocico. A kdo měl někdy alespoň s jednou z těchto kapel zkušenost, ví, co asi nastalo. Naducaný skákavý EBeMeno s živýma bicíma a kytarou bylo ideálním závěrem akce i prostorem pro to dojebat si záda na tři dny dopředu. Člověk má až potřebu se trochu stydět když podléhá těm primitivním rytmům a jednoduchým výzvám namachrovaného mučača za mikrofonem, ale zase na druhou stranu asi je lepší, když to zvířátko člověk vypustí ze sebe nějak takhle než třeba... já nevim na dětský oslavě. Každopádně to byla párty jak debil, nechtějte vědět, jak dlouho pokračovala ještě potom a já jsem odcházel ze svého prvního Treffenu s pocitem vážně sympatické akce, kde organizace prakticky nebyla hmatatelná, vše působilo přátelsky, přirozeně a jediné, co mi pořád vrtá hlavou, je to, že navzdory vší té stylizaci a setmělosti je ta gotická subkultura podezřele veselá banda.