Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Don Airey je z hlediska rockové historie spíše taková nenápadná osoba. Znalci poměrů v Deep Purple přisuzují mnohem více zásluh jeho předchůdci Jonu Lordovi, proti čemuž určitě nelze nic namítnout, nicméně myslet si, že Don Airey až teprve vstupem do řad Deep Purple v roce 2002 odstartoval svoji hudební kariéru, by bylo scestné. Jeho práci lze slyšet na mnoha legendárních nahrávkách důležitých kapel (Rainbow, Ozzy Osbourne, Whitesnake, Phenomena a mrtě dalších), podílel se na nespočtu zajímavých projektů a jako špičkový hráč na klávesy měl slušné renomé už v sedmdesátých letech. Určitá skromnost však drží tohoto rodáka ze Sunderlandu i přes nepřehlédnutelné zásluhy stále nohama na zemi a i to je jeden z důvodů, proč můžeme jeho vystoupení i v roce 2016 shlédnout v útulné klubové atmosféře.

Brněnský Metro Music Bar za útulný klub rozhodně považuji. Počínaje příjemným interiérem, nekuřáckým režimem a konče bleskovou obsluhou u baru. Ne, ještě tomu něco chybí. Už to mám, dobrý zvuk! Předkapela v podobě místních Aivn’s Naked Trio nastupuje na značky krátce po osmé hodině večerní a stačí opravdu jen pár okamžiků, aby bylo jasno, že stražit uši (nebo je naopak zatahovat) ani dnes nebude třeba. Zvuk je čitelný, hřejivý a nic nebrání tomu, aby se člověk věnoval jen a jen vnímání hudebních vibrací. Aivn’s Naked Trio předchází pověst o mimořádném potenciálu a jejich instrumentálně precizní a poctivě odmakané vystoupení napovídá cosi o tom, že na oněch zvěstech opravdu něco bude. Našlapanému klubu hraje sebevědomý soubor, který vedle svých hráčských a pěveckých kvalit přináší i slušnou řádku hezkých melodií a na první dobrou zapamatovatelných refrénů. Blues rockovému triu vévodí kytarista/zpěvák Aivn, jehož ležérní výraz ve tváři nijak nekoresponduje s hbitou kytarovou hrou a schopností s přehledem kloubit náročné kytarové a pěvecké figury. Kapela prezentuje (dle svých slov) písně z debutu i dosud nevydané songy z připravovaného nástupce. Obojí zní velmi dobře a kompaktně. Úkol uvést publikum do správné provozní teploty se tedy Brňanům daří na jedničku a po 40 minutách vyprovazíme Aivn’s Naked Trio zaslouženým potleskem.

Nástup hlavních hvězd probíhá s orchestrálním podbarvením zhruba ve 21:15. Kapela Dona Aireyho je vizuálně plná protikladů. Sedmašedesátiletý kapelník s narůstajícím pupíkem se na první pohled příliš neslučuje s extravagantním účesem a rebelantskou žvýkačkou v puse kytaristy Simona McBridea. K tomu si představte drobounkého bubeníka Jona Finnigana (avizovaný Darrin Mooney na turné nevyjel), který za svou soupravou pomalu ani není vidět a dobře živeného basáka Laurence Cottle, který vypadá spíše jako by si odskočil od kanape s televizním ovladačem v kapse, než že by měl být respektovaným hráčem v minulosti spolupracujícím např. se Stingem nebo Black Sabbath. Různorodý zevnějšek pak podtrhuje Carl Sentance (nedávno nastoupil k Nazareth) - vyloženě prototyp živelné rockové hvězdy. Tak taková pětice tu stojí před námi, končí intro a jedem!

Don Airey sice disponuje nemalým repertoárem vydaným pod svým jménem, setlist jeho kapely je však postaven spíše na známějších kusech souborů, v nichž se tento klávesák mihl nebo v nichž na nějakou dobu zakotvil. Během téměř dvouhodinové show tak zaznívá několik notoricky známých skladeb, které špičkovým muzikantům s částečným autorským podílem nelze nezobat z ruky. “Since You Been Gone”, “All Night Long” či “Bad Girl”, které vyšly pod značkou Rainbow, nebo “Back on the Streets” od Garyho Moore a “Mr.Crowley” od Ozzyho tvoří páteř vystoupení, ale ani Aireyho ryze autorská tvorba není k zahození. Například šlapavá “3 in the Morning”, která je jednou z prvních písní koncertu (kdy Carl Sentance ještě bojuje s odposlechy) a která pochází z jeho dva roky staré sólovky “Keyed Up”, nebo starší chytlavá balada “Love You too Much”. Nelze než doporučit omrknout Aireyho sólovou tvorbu.

Carl Sentance jako správný frontman od začátku burcuje publikum a soudě dle skelných pohledů několika zúčastněných dam v popředí, působí nejen sebejistě, ale i charismaticky. Ovšem i v půlhodinové pasáži koncertu, kdy vokalista dle plánu relaxuje v zákulisí, je na pódiu dění hodné pozornosti. Paradoxně nejsilněji na mě působí instrumentální “Wes Heim” z dílny Rainbow právě v této části vystoupení. Ve skladbě je nevím proč mnohem více emocí než když ji teď poslouchám ve studiové verzi. Při této příležitosti musím vyzdvihnout hru kytaristy Simona McBridea (ten s tím kohoutem). Na jeho prsty jsem popravdě řečeno přes desítky hlav přede mnou moc neviděl, ale co zahrál, to znělo parádně. Poprat se s party Ritchieho Blackmoora, Garyho Moora a spol. takovým způsobem, to je zároveň neprůstřelná obhajoba jeho přítomnosti.

Podobně bych se mohl vyjádřit vlastně ke všem protagonistům. Obligátní představení hráčů na konci koncertu během “Black Night” od Deep Purple dalo prostor k sólovému výstupu každého z nich a i když je to klišé, s kterým se dá setkat i na venkovské zábavě, nepůsobilo to nijak nepatřičně. Ten večer zkrátka dosvítil paprsek z hard rockového Olympu i do Brna a nebylo pochyb o tom, že kdo se podílel na zaplnění Metra, ten odcházel po jedenácté hodině večerní s mimořádným zážitkem v kapse. Někteří i s podepsaným.

Redaktorovi byla na akci udělena akreditace pořádající agenturou Sweet & Loud.