Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 1. 4. Schloss Tegal + Seismic Wave Factory + Instinct Primal + Tábor radosti v Re.cykl

Onoho prvního dubnového dne se konala v Praze potenciálně zajímavá akce prakticky všude. Celodenní doomový večírek ve Vopici s Pantheist na vrcholu plakátu sice bylo to, čemu šel rozum nejvíce naproti, ale protože jsem stále méně ochotný snášet emeritní statické metloše s telefonama na koncertech, poslechl jsem hlas srdce a vyrazil ke Karlovu mostu, kde (zřejmě teprve nedávno) vznikl roztomilý malý prostor v údajně románském sklepení jednoho místního hostelu. Kapacita 70 lidí, žádný signál a potenciál táhnout to až někdy do rána. No a na soupisce veteráni temného a rituálního ambientu. Tady máte dvě kila a pusťte mě dovnitř.

Hned u vstupu už se hrálo na strunu mých sympatií. K lístku automaticky dostáváte Bandcamp kód k předloňskému Schlossovu albu Musick from Madness a na papírku číslo do tomboly. Cha! Za barem pak přidrzlá Máchalová, ceny... no tak nějak na centrum Prahy akurátní, prostor před pódiem v zásadě jako v pokojíčku. A audience povětšinou svým věkovým průměrem naznačovala, že jsem dorazil na koncert zasloužilých hudebníků. Oslavenec se rozhodl trochu netradičně zahájit celý večer, patrně aby se pak mohl vesele dunit na baru, a v devět tak již stála na pódiu maskovaná figura, za níž projektor vysílal negativní jevy společnosti. Znáte to, Jonestown Massacre, úryvky z filmů jako Begotten či Din of Celestial Birds, zkrátka působivé obrazy, které ale žádného dark-ambientního harcovníka z míry již nevyvedou. Ale k Schlossově hudbě sedly perfektně, protože jeho set byl toho večera asi nejtvrdší. On totiž nemá, narozdíl od následujících interpretů, ty rytmy. Jen plochy, a to často až noisové. Bylo by to fajn, akorát teda před polovinou setu s ním spojila síly performativní umělkyně Darina Alster, s oblekem, na kterém byly přidělány bonusové ruce a nohy z panenek, které moc dobře nedržely a v ruce měla UV zářivku, od které se odráželo její síťované oblečení. Nemělo to žádnou choreografii, Alster v tom působila jaksi nekomfortně a hlavně před pódiem takhle strávila zbytek setu, během kterého zjevně velmi brzy nevěděla co se sebou. Jako nevim.

Následný Seismic Wave Factory už byl znatelně cukavější a rytmičtější projekt, do kterého se celkem příjemně kývalo, jakkoli to byla zase óda na všelijaká neštěstí. Každopádně úspěšně fungoval jako přípravka na pro mnohé z nás asi nejočekávanějšího interpreta večera, Tábor radosti. Maskovaná dvojice během hraní svojí vyrovnaností a disciplínou trochu připomíná polovinu Kraftwerk a hudebně se hodně veze na podobné vlně jako "hexendub" projekt Do Shashka!, pro který mám velkou slabost. Za mě byl jejich set velkým podnětem k obecné spokojenosti. Asi jsem nebyl sám, protože už během čekání na posledního interpreta před tím, než jej nahradí DJ, byla nálada v sále natolik uvolněná, že to tam začalo na sebe (a na mě!) různě šahat, což jsou fígle, na který my kluci z kláštera zas tak zvyklí nejsme, takže Instinct Primal si už pamatuji tak nějak bokem, ale slibuji, že se mu ještě někde někdy podívám na zoubek.

// 6. 4. Pražská noc kryptozpytu (Budeč + Garadrak + Vyšehrad) - Klubovna Povaleč

Nechvalně proslulý Olaf Olafsonn tráví svůj čas tím, že střídavě pičuje, jak jde pražská klubová scéna do hajzlu bez možnosti zde zorganizovat za smysluplných podmínek undergroundový koncert a tím, že teda organizuje ty koncerty, aby pak řekl, že to bylo na dlouhou dobu naposled kurva! Tentokrát neodolal nápadu konečně pospojovat českou dungeon-synthovou komunitu v jednom večírku a sestavil akci Pražská noc kryptozpytu, která jako první u nás se rozhodla zasvětit celý večer jenom tomuto obskurnímu žánru. Místo činu Dejvická Klubovna bylo pro ten účel v onen večer vyzdobené jak hodně zatuchlý vánoční stromek. Projekce z meotarů na zdech, husté pavučiny obklopující sál, sem tam nějaká ta lebka či jiná kost zapomenutého dobrodruha a neustále se měnící cena u vstupu. Hned z počátku mě pobavila ta organizační přísnost z důvodu, že se prostě do poslední doby nevědělo, kolik vůbec přijde na takovouhle tu akci lidí. V jeden moment jsem najednou od baru slyšel, jak je jednomu z interpretů připomínáno, že už se blíží k limitu svých proplacených drinků, zatímco z druhé strany od vstupu rezolutní větu "(Q)Guest list neni!"

K překvapení všech se ale sál začal ještě před první kapelou povážlivě zaplňovat. Spousta známých ksichtů, nášivky typu Isengard, backpatch Dungeons & Dragons, hůlky s lebkama, zkrátka dobrá připomínka toho, že v podzemí skutečně dříme počitatelná veličina TRVE nerdů s pavučinami ve vlasech, kteří ví, jak studí hrubá podlaha krypty. První vystupující - Garadrak - byla pro takové charaktery vytvořena doslova na míru. Tenhle jednočlenný projekt, který hraje velmi věrný pastiš MIDI soundtracků k devadesátkovým fantasy videohrám, byl tentokrát doprovázen projekcí, na které jsme mohli sledovat v reálném čase hraní právě takovéto staré RPG hry, kterou vedle něj mastil nějaký týpek na noťasu. Za mě skvělý koncept, protože Garadrak je dle mě celkem důležité zařadit během poslechu do takovéhoto vizuálního kontextu, jinak může působit možná příliš naivně až jalově. Já jsem starý fantazák, pro mě stačí během poslechu zavřít oči a jsem tam, kde mě chtějí mít. Pro ty ostatní je pak nápad se souběžným hraním videohry ideální způsob jak kapelu zařadit a já bych jeho autorům akorát vytkl, že si na začátku během hraní vybrali tu nejnižší obtížnost.

Druhá hrající Budeč je věc, která mě z poslechu nikdy příliš nebavila a spadala pro mě do toho tradičně folkového žánru, který označuji zkratkou village.enviro2.diablo.mp3. Vzhledem k profesní zátěži Olafa, který za projektem stojí, hádám, že největší můj problém je, že ta hudba je patrně věrná svým historickým předobrazům a tedy pro mě, pleba, nedostatečně cool. Naživo jsem to chtěl zkusit a pak jít na cigáro, leč mě k mému překvapení jejich set udržel po celou dobu. Budeč je teď dvoučlenná - Olaf obstarává struny, mužský zpěv, samply a myslim, že sem tam do něčeho fouknul. Druhá členka se věnovala ženskému zpěvu a taky pořád do něčeho fučela. Společně to mělo příjemnou dynamiku a daleko větší sílu než na nahrávkách. Postupy a nástroje se střídaly jak na orloji, takže místo atmosférického středověkého zážitku jsem byl spíš furt na trní, s čim zase přilítnou za chvíli a obecně jsem se bavil i mimo samozřejmě vrcholný moment, kdy se jim spustil (omylem?) na krátkou pasáž ze sampleru tvrdý elektronický beat, který působil, jako kdyby spadnul do kláštěra o pašijích zapnutý ghetto blaster.

Závěr v podobě Vyšehradu byl opět naprosto akurátní. Trýznivě syrová kytara, burzumácké ozvěny cink-pinků, občas se dojebávající nástroj, kazety, melancholie vlhka a zimy. Jsem rád, když vidím, jak se tenhle projekt aprobuje, nabírá nové fanoušky a když vidím, že si jej užívají lidé, kteří to vidí třeba poprvé, neřku-li náhodou. O což právě toho večera v Klubovně nebyla vůbec nouze, protože začínaly velikonoční prázdniny a kdo by zůstal doma. Není divu, že zbytek večera pak již byl skvělým večírkem s těma nejlepšíma lidma až do bůhví kdy a bůhví kde.