Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Powerplant + Vyšehrad + Jadran
31. 08. / Bike Jesus

Pokud úplně nedrtíte festivaly, tak byl srpen koncertně sušší než stará Klausová. Nicméně ohlášené koncerty na podzimní období přibývaly s rychlostí dva denně a slibovaly divokou klubovou sezónu. Tu z mého pohledu zahájil pražský klub Bike Jesus večerem s hudebními projekty Vyšehrad, Jadran a britsko-ukrajinskými Powerplant. Ti poslední nepolapitelnou povahou své tvorby, která se roztahuje od garage punku, přes elektroniku až někam k dungeon synthu, do poslední chvíle zřejmě mátli organizátory. Respektive tak si vysvětluji, že na základě právě minimalisticky elektronického posledního alba Powerplantů zvolili jako doprovod autistické, převážně elektronické projekty, ačkoli jejich živý projev je aktuálně taková príma kytarová pařba.

Pana Vyšehrada již velmi dobře známe žejo a i díky tomu je fajn sledovat, jak se hudebně stále někam sune, a tu svoji burzumáckou reminiscenci tlačí k dokonalosti. Zároveň naživo je vysloveně zábava mu čumět pod ruce, jak mění ve walkmanech ty různě pomalovaný kazety a něčím jako špačkem od jointa ovládá namodifikovanýho gameboye. Těší mě, že stále zůstává u těch jednoduchých melodií, neujíždí zbytečně do noisu a je to ve své hravosti prostě roztomilý.

Následující Powerplant naprosto přehodili výhybku a zároveň mě potěšilo, nakolik dokázala tahle mně dosud neznámá kapela napnit sál, a to lidma zjevně mladšíma než jsem já. Zkrátka je skvělý vidět, jak mládež kalí na punkový kytary a rychlý bicí. Mělo to dobrý drajv, nijak se to nezastavovalo, klávesák celou dobu seděl na zemi, kde ovládal svůj instrument, jak kdyby hledal brejle a krátkým, rychlým promluvám zpěváka/kytaristy nebylo rozumnět, takže nevytrhávaly ze zážitku. Narozdíl od zpěváka Christian Death, který o týden dříve vyklidil polovinu toho samého prostoru svými debilními kecy.

Poslední zářez, tedy dvoučlenný projekt Jadran, sice měl daleko spořejší publikum, venku holt bylo teplo, pivo a možnost řešení chuti na cigaretu, ale na to, vzhledem k charakteru své tvorby, musí být asi zvyklý. Je to něco na pomezí performace, EBM a noise s hodně nespokojeným vokalistou a hodně zkouřeným týpkem za gramcema. K večeři si to nepustim, ale v těhlech klubech to podobným hovadům strašně svědčí, protože pořád trochu čekáte, že vám zleva přiletí. Takže zahájení sezóny paráda a moje myšlenky jdou za tou borkou, co celý večer fotila s bleskem každou píčovinu, i když byla v moshpitu a ty fotky třídí patrně doteď.

// Floex Ensemble

02. 09. / Střecha pražské Lucerny

Kdo mě trochu zná a někdy byl na Střeše pražské Lucerny, tak při představě kombinace obou těchto faktorů musel právě vyprsknout nějakej hnus, co právě žral, na monitor. Tento bezesporu úžasný a členitý prostor, nabízející unikátní výhled na Prahu a zároveň je v něm možné se projíždět v páternosteru, přecházet po točitých schůdkách do jiných úrovní střechy a pátrat po místě, kde si můžete potají zapálit, je zároveň obsazený ohavně šosáckým barem, který v sobě shromažďuje od pohledu kompilaci všeho, co si myslím, že je na světě špatně. Takže víno za 120 Kč, akordeonisty hrající hudbu z Amélie i Ondřeje Kobzu. Ale překvapivé pozvání se neodmítá a Floexe mám rád.

Pohodlně jsem se tedy usadil, poslechl si báječně nevtipného moderátora a následně se zanořil do úvodního ševelení čtyřčlenného smyčcového tělesa přehrávajícího motivy ze soundtracku k osmdesátkovému filmu Mishima, kde za instrumentální složkou stojí sám Philip Glass. Až po chvíli pohroužení jsem začal registrovat, jak prvotřídní a čistý se v těchto podmínkách podařil zvuk. Vynikly tak i ty nejnežnější, nejjemnější hudební momenty, takže se dalo soustředit čistě jen na ono vyprávění.

Stejně bezproblémově vynikla i tvorba následujícího Floexe se svým ansáblem čítající klarinetisty, vibrafonisty, houslisty, čelisty i jiné -isty a především samotného autora, který to dirigoval prostřednictvím pouštění různých analogových pásek. Vzhledem k tomu, že jsem se strategicky usadil za nějakého člověka, co měl mikinu, na které byly obrázky další mikiny, trochu jsem ztrácel koncentraci a hlavně teda neviděl, co se před mnou děje. Což byla trochu škoda, protože jsem hudebně rozeznával, že se hodně hraje z materiálu, který Floex nahrál s Tomem Hodgem a který považuji za jeho prozatímní vrchol. Zachycené záblesky toho, jak se naživo doplňují vibrafon s cellem a klarinetem se vzpomínkou na vizuální specifičnost videohry Samorost, kterou tato hudba doprovázela, byly naštěstí i tak naplňující. Není divu, že tam dorazil i František Skála. Koneckonců mezi ním a Floexem je definitivně jakési tématické pouto a dal bych cizí ruku do ohně za to, že hudebník vyrůstal na Vlasovi a Bradě. Když jsem během koncertu sledoval, jak se pomalu scházejí po okolních střechách další lidé a představení tiše sledují ve večerním světle, načež dorazil první příjemný podzimní vítr, byl to po dlouhé době milý pocit souznění a kontemplace, které má občas člověk pocit, že již snad nedokáže najít.

// She Past Away + Kurs Välut

08. 09. / Palác Akropolis

Koncert tureckých She Past Away (při tomto názvu mi přijde redudandní zmiňovat se o hudebním žánru, ale ať je po vašem, je to post-punk/darkwave) byl jeden z těch, na které se čekalo déle, než mělo. Během této čekárny dost možná akce nabrala, v důsledku dosavadní koncertní flustrace, více zvědavců, než by tomu bylo obvykle a velký sál Akropole tak byl příjemně zaplněný strašidelně vypadajícími lidmi, či lidmi, kteří vypadali jako Němci, ačkoli třeba Němci nebyli. Z toho důvodu mě děsilo, jak se k nám s holkou občas nadšeně hlásili neznámí návštěvníci, jakkoli jsme vypadali víceméně tak jako každý den.

Vzhledem k tomu, že 'kropole má přísnou fízlhodinu na desátou, začínalo se zbytečně brzy, prodleva mezi kapelou a předkapelou byla zbytečně krátká a doma jsem byl taky zbytečně brzo, ale s tím se tu holt musí pracovat. Každopádně předkapely se ujal sympatický darksynthový projekt Kurs Välut z Ukrajiny, což zní již názvem jako nějaká provokace vůči nepříteli, nicméně o tom to tentokrát vůbec nebylo. Pokud hrajete podobný hudební žánr, musíte si pohlídat akorát to, aby vám fungovala atmosféra, vy jste se udrželi v projevu zasmušilí a z krabiček aby lezla sem tam výrazná melodie. A to se zde dařilo a já se už od začátku příjemně houpal v bocích při sledování skromného zpěváka, očividně nadšeného z možností pohybu po tak rozsáhlém a prázdném jevišti. Navíc je to tento rok již několikátá zkušenost s mladou ukrajinskou kapelou, u kterých mi přijde, že přinášejí do trochu emeritní české scény nový dech a dokazují, nakolik silné hudební podhoubí ta země má.

She Past Away naplnili očekávání překrásně statických lidských vykřičníků s natolik minimalistickým projevem, aby se ocitili přesně na rozmezí ještě živé hudby a introvertní elektroniky pro skloněné tváře. Sám vnímám takovouto hudbu více introspektivně a užívám si, jak si na ni tělo tak nějak dělá samo o sobě to, na co má chuť. Proto mi příliš nesedí znenadání se objevivší potřeby implementace publika do projevu skrze roztleskávání, což je obecně nějaká koncertní relikvie, kterou bych už ponechal nadobro v láci bavorského lyžařského diska. Zároveň bylo fajn vidět zase ty obrysy poskakujících vlasů a lebek před osvětleným pódiem během koncertu, který trval přesně tak dlouho, jak měl, v parádním prostoru, kde tentokrát navíc ještě potěšili velmi příjemní kluci a holky za oběma tamními bary.