Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 17. 4. Cloakroom + Ardan Epochal v 007

Hele když přišly Vychcaný knedlíky, mlčel jsem, když přišlo Sdružení rodičů a přátel ropy, také jsem mlčel. Mlčel jsem i při Dřevěném pytlí v jutových uhlích, ale teď již mlčet nehodlám - kapelám docházejí názvy! Já nevím, proč mě to tak zasáhlo zrovna u skupiny, která se jmenuje dle něčeho tak všedního jako je šatna, ale já nevím, prostě... Šatna? To je jméno, které vás nepřipraví prostě vůbec na nic. Já nevim, možná je to nějak osobní. No ale každopádně připravit na něco by vás mohlo alespoň to, že ji vydává americká záruka Relapse Records, ačkoli kapela úplně do jejich klasického portfolia nezapadá. Je to totiž takovej hutnější shoegaze. Jak se taková americká kapela dostane jednoho dne do strahovské Sedmičky, hodlám řešit až potom, co zjistím, jak je možné, že hrála o den dříve v Kutné hoře.

Za oběma koncerty stála snad původně osvědčená Silva Rocketová, ale nakonec to vypadalo, že si to celý vzal pod křídla Adam Nenadál aka Ardan Epochal, na kterého pak logicky padl úděl předskokana poté, co původně ohlášená Prohra Praha chytla breberu. Připomínám však, že kvóty na poslech jeho vystoupení jsem loni splnil i s rezervami a už mě prosím nechte být, protože jeho hladivé šumivé písničkářství jde velmi mimo mě. "Je to milá holka, všechno..." ale nejsme si holt souzeni.

Cloakroom mi naopak sedli hodně již z poslechu, protože mají ten krásný, plný, hutný, zkreslený zvuk, který mě okamžitě přenese někam za obligátními My Bloody Valentine. Zároveň jsou ale trošku více písničkoví, takže se v nich dá lépe vyznat. Přidrzlá ochlastanost zpěváka/kytaristy se strašně dlouhým krkem mi nějak svým projevem připomněla ranný Dandy Warhols, ale to jsem jen tak přemýšlel stranou příjemně zaplněného hlediště plného povědomých koncertních vampírků, kteří mě zbavili pachuti z minulé návštěvy prostoru, kdy na křest kapely Code Name Linhart nepřišel téměř nikdo. Tady se pálil tradičně prvotřídní sedmičkovej zvuk posunutý na hranici snesitelnosti do pár desítek zasněných tváří a já se mezi nimi pohyboval primárně v obdivu nad prací bubeníka, který si s těmi škopky hrozně sympaticky blbnul a pobavením nad typickou zpěvákovou snahou říct něco srozumitelnýho mezi songy do šíleně zechovaného mikrofónu, což je u podobných interpretů už taková tradice.

// 25. 4. Sakraphon Night: Bolehlav + Bumfrang3 + Otra Vez + Sweeps 04 v Crossu

"Venco, už je půl!" zaznělo ze zvukařský kabiny někdy kolem půl a sálem osazeným dobrými osmi lidmi prošel k pódiu první vystupující toho večera, jednočlenný drone kytarový autista Sweeps 04. Ten večer se celý motal kolem zástupců labelu Sakraphon, který se orientuje na podzemní DIY přístupy napříč žánry. Ten večer se každopádně všechna čtyři vystoupení opírala nějakým způsobem o kytary. Uvádějícího Sweepse jsem už dříve viděl a pro jeho zvukové nížiny až mírné pahorkatiny, které vytváří pouze za pomoci kytary, kterou trápí mimo jiné i smyčcem, nějakým šroubovákem a pár krabičkami, mám větší pochopení než pro většinu dronu, který je na mě jinak často příliš abstraktní. Sic raději mám jeho muziku v domácím poslechu, kdy zkrátka nevidím, jak se onoho zvuku dosahuje a ponechávám si tak u něj jistou magii v nevědomosti, ale naživo se taková hudba musí podpořit, názor nenázor.

Večerní akce byla s dobrovolným vstupným, což pro mnohé znamená zkrátka gratis. V kombinaci s tím, když v Crossu na druhé stage dole běží paralelně nějaký d'n'b večírek, je zkrátka nevyhnutelné, aby se vám publikum v hledišti neposkládalo z roztodivného panoptika. Mezi členy vystupujících kapel se tak pod pódiem kývalo několik věrných koncertních návštěvníků, které potkávám v týdnu častěji než svůj odraz v zrcadle, pár rezidentních keder, zabloudivší skupinka kompletně ztetovaných cizinců, několik bílotrikařů, co se dole na dydžině nudili či nějaký vysoký chlápek v kompletním běžeckém dresu (běžel se ten den Běh pro světlušku a asi zabloudil). Diverzita jak z Netflixu.

Nastupující Otra Vez se hned po druhym songu pustili do vtipkování, jak se jim pochopitelně špatně konkuruje dnešnímu koncertu Leoše Mareše v O2 aréně, během čehož jim mrdla pojistka v kytarovém kombu. Takže po chvíli píčování a kurvování dostali kombo kapely Bumfrang3, se kterým ale teda nebyli kdovíjak spokojeni (trochu řvalo a vazbilo no), ale nějak to přidalo na syrovosti, takže jsem ve výsledku byl spokojený. Kapela hraje takovej ten hlasitej smutnej rock, ve kterém jsem poznával hodně Povodí Ohře, Esazlesa či Lvmen, ale v některých momentech byli hudebně natolik suverénní, že vysoce předčili první dvě jmenované a dostali se minimálně na úroveň těch třetích. Zejména song (který se mi teď nedaří v jejich diskografii vyhrabat), ze kterého jsem si zapamatoval, že někokrát v textu zaznělo slovo "podvazky", mě naprosto zmačkal, zahodil a já se musel zmateně rozmotávat ještě chvíli potom, protože jsem nečekal, že tenhle večer uslyším něco tak silnýho, vyzrálýho, cílevědomého a přitom stále surového. Kdyby ten den byly prachy, tak plenim merch.

A to i kvůli následující kapele, Bumfrang3, více post-punkové a i s nějakým tím samplestrojem před kytaristou, který tomu občas dodával melodické a občas zase atmosférické podklady. Jinak to je přesně ta úroveň skočný kytarový muziky, kterou se přitom nemusíte bát brát hudebně vážně. Místy jsem si při jejich poslechu vzpomněl na ostřejší momenty na starších deskách Cloud Nothings. Stejně jako Oltra Vez mě zaujalo, jak "hotově" ta kapela působí a stejně tak i oni na závěr přišli s naprosto prvotřídní odkopávačkou, přesně v mém oblíbeném stylu neustále nastavující repetice, během které doufáte, že to nikdy neskončí. Je mi dobře.

Je pravda, že na akci jsem v úvodu dorazil zejména proto, že jsem viděl v jejím nadpisu jméno Bolehlava, na kterýho jsem se parádně lámal, když předskakoval tehdy Grausame Töchter v Underdogs a vzhledem k charakteru předchozích vystupujících jsem začal trochu přemýšlet, zdali jsem se neseknul a v Česku existují dva projekty stejného jména. Neseknul. Byl to on i s tím svým hrdě přiznaným amalgámem hudebních a zvukových reminiscencí na nultá léta. Je tam z tý doby namixovaný snad všechno - dubstepově tam láme reference od Marilyna Mansona, přes Prodigy až k těm Linkin Park. Tímhle zvukem vytváří vlastně takovou zvláštní časoprostorovou kapsli pro jedno krátké hudební období, ale zároveň s ním zachází bez jakékoli úcty a ve výsledku je to rychta jak řemen. Ještě navíc to tam zahulil kouřákem tak, jak jsem to ještě neviděl, prcal to do nás strobáčem a perfektně jsem si to tak tak užil jak já, tak asi další 3 lidi, kteří tam na něm ještě zbyli. Obecně mám poslední dobou z návštěvnosti podobných akcí trochu blbou náladu. Ale tak zase konkuruj Leoši Marešovi no.

// 26. 4. Saludi de sos derrotados (S A R R A M, Dysnomia, Hnilomorna, Instinct Primal, Rárog, SWF, ZVSX) v Recykl

Dark ambient post-martial doom noise dungeon synth psychedelic black metal industrial noise council. Tohle všechno bylo napsaný na letáku místo výčtu vystupujících, což je vlastně u podobného typu muziky ideální. Otázka však je: vejde se taková spousta silných slov k sobě do jednoho románského sklepa klubu Recykl? Ten má totiž papírově kapacitu 80 hlav, ale to podle mě akorát dle stejného způsobu počítání jako když Obscure odhaduje kapacitu Akropole na Laibach, protože se tam dle mě vejde ve skutečnosti tak polovina. Na ambi-noisové piškuntálie je to pak prostor v zásadě ideální, obzvláště v případech, kdy máte tolik vystupujících, že mimo svoje sety v pohodě uhlídaj zaplněnost hlediště.

Když se to tam po nějaké době nashromáždilo a já rozpoznával známé tváře, například Sweepa 04 z akce, která se odehrávala předchozí den, basáka z Namölu, prezentujícího zde svůj nový baskytarový dungeon synth nebo Yarrdeshe za zlukařským pultem, bylo mi jasné, že tady se ten večer shromáždila sůl země a ještě bude prdel. A taky že byla. Už při druhém interpretovi Seismic Wave Factory se podařilo upálit jeden z ampů, což někdo rozeznal, jak se na žánr patří, nikoli skrze to, že z něj nevychází správný zvuk, ale skrze to, že začal nějak smrdět. Tenhle průser pak věnoval všem snad dvě hodiny na lavičce a dobře rozproudil zábavu, protože v prostorách velikosti koňské ústní dutiny se to seznámí hned a za barem toho bylo k pití dost. Nikdo nebral zpoždění nijak zásadně a snad ani italský ....ééé headliner S A R R A M si doufejme nestěžoval, ačkoli mi ho tam samotnýho často bylo maličko líto, protože jsme se tam tak nějak všichni znali, přičemž on tam s tím svým dobromyslným výrazem občas různě o samotě posedával a vypadal trochu jak plusjednička na večírku.

Vzhledem k tomu, že vlivem slušného zpoždění se pak nakonec nějak přeházeli interpreti a já do sebe naházel flašku slivovice, tak následně moc nevím, kdo byl co, ale v mobilu mám esemesku kamarádovi z 0:47, kdy mu píšu, že teprve hraje čtvrtý vystupující ze sedmi a na diktafonu nahranej celkem slušnej dungeonovej set z toho večera, který ale nevím ke komu zařadit. Vím, že onen bakytarista Namölu hrál právě zrovna ty stále více oblíbené hudební aluze na devadesátková videoherní RPGčka i s křivou projekcí pixelového fantasy městečka, přičemž celé to doprovázel vícestrunnou basou a mně se to dost líbilo. Také si naštěstí stále vzpomínám na důvod mého příchodu, a to vystoupení ústředního Itala, který v konkurenci s těmi zběsilejšími umělci kolem něj působil nejvíce rozpoznatelně, uceleně a tak nějak lidsky něžně. Od svého zkrabičkovaného ponku přelejzal k elektrické kytaře, odhoupával urvanější pasáže k melancholičtějším plochám a pracoval s celkem širokou paletou pocitů. Bohužel poté hodinky ukazovaly čísla, na který prostě nemám nervy, takže jsem se vydal cestou svou ještě před ofiko koncem, protože na druhý den už byly naplánované hned od dopoledne jiné aktivity, na které jsem se stejně nakonec vysral. Pěkně to vedeš ten život, Josef!