Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Richard Abrahám jako již tradičně oslavil své narozeniny ve stylu Adipocire festu. Tentokrát se akce rozprostřela hned na dva příjemné večery, z nichž prvním byl Hardcore / Punk Fest, který si přiblížíme dnes. Poznámky ze dne druhého přineseme zítra.

Prvním vystupujícím byla kapela V.O.H. z Prahy, kapela mladá a plná elánu. Právě onu energii pak rozdávali od samého startu v podobě rázných, především hardcorových skladeb, které si občas střihly divočejší punkovou pasáž. Muzika to byla slušná, jenže večer právě začínal a lidí bylo dosud málo, takže zpětné vazby od publika se kapela nedočkala. Set to byl upřímný a svěží, takový akorát k nastartování večera. Následně otěže převzali The Breed, kteří přidali atmosféře na syrovosti. Hráči si občas vyměňovali své role (zpěv, basa, kytara), což mi přišlo poněkud zvláštní, ale dodalo to celkovému výrazu na barevnosti. Bylo vidět, že hudba je pro ně čistou zábavou a hodlají si ji užít přes veškeré neduhy (zvuk, návštěvnost). Jednoduše lze říct, že šlo o klasické a ničím neurážející vystoupení, které potěší a zahřeje.

Prostřední skupinou byli Richardovi Valury. Další smečka sázející na hrubý zvuk a svižnější způsob hraní. Repertoár přeskakoval od hardcorových sypanic k punkovějším vyjížďkám, drive byl citelný, stejně jako vložené srdce. Mohu říct, že šlo o perfektní přemostění od těch méně známých kapel k - řekněme - hvězdám večera. Sázelo se na jistotu a přímočarost, což mělo patřičný účinek. Vkusná jízda, kterou stojí za to vyslechnout a užít si. 

Jedna z hlavních kapel pak osvěžila publikum chytrým crustem. Ano, byla to právě Němá barikáda, která začala diktovat tempo večera následně. Banda měla výborný feeling a hrála takřka s prstem v nose. Škoda jen, že jim snažení srážel zvukař, ale o něm až později. NB nahustila dav pestrou paletou svižných melodií a zanadávala si na systém, čemuž pár lidí uříceně vyjadřovalo podporu a vzniklo tak malé klubko pařících jedinců. Věřím, že kdyby návštěvníků přišlo o něco víc, byla by atmosféra v klubu o něco vyhecovanější, takhle šlo jen o „obyčejný“ koncert bez adekvátní odezvy. Ovšem i tak si nelze vesměs na nic stěžovat, i když jsem si Němou barikádu představoval v divočejších barvách.

Poslední a nejzásadnější kapelou byli jednoznačně Gride, takže jsem ani nevěřil svým očím, jaké množství lidí dalo této kapele vale. Nicméně grindeři spustili, střídmě pročísli repertoár od starších věcí až k těm nejnovějším a rozpoutali peklo pod podiem. Sice jsem po celém týdnu padal únavou, ale na tenhle set jsem důkladně zpozorněl. Jednak mne probrala výtečná muzika s neuvěřitelnou energií a pak nesnesitelná hlasitost zvuku. Hrálo se skutečně parádně, však od tohoto jména ani nemůžeme očekávat nic odfláknutého. Na kapele bylo vidět, že by dala klidně více, jenže nebylo pro koho. Což byla škoda, i když i tak si šlo koncert užít, což předvedl jistý fanda, který se na Gride vysvlékl do naha, úplně do naha. Tento jev pak Iny trefně okomentoval slůvkem Woodstock. I to se někdy stává.

Závěrem slíbený zvukař. Je to sice od pohledu usměvavý a sympatický chlapík, ovšem jeho počínání začíná klubu jako takovému škodit. Kapely jsou nehorázně přeřvané, což člověka unavuje a vyloženě otravuje. Nepomáhá ani změna stanoviště poslechu. I z tohoto důvodu pak na podiu vzniká věčný nešvar ve vazbení zvuku, houkání, pískání atd. Stačí jen ubrat hlasitost, tohle není sál pro tisíce lidí, ani open air.