Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sobota 15.3.

Budíček z probíhající siesty tak zazvonil až s nástupem španělských Savaged. Při zvukovce se na pódiu míhaly i povědomé tváře a trvalo mi pár chvil, než jsem rozklíčoval kód mezinárodní spolupráce španělsky mluvících rodáků, kteří se z poloviny angažují v kapele Raptore. Cristian Blade tu vloni při setu Raptore řádil s baskytarou v ruce jako pominutý, letos se pro změnu s admirálskými třásněmi na ramenou hrdě usadil za bicí, aby do toho bil v podstatě se stejnou vervou. V přední linii dominoval zpěvák a kytarista Jamie (v Raptore na pozici kytaristy), který se jako správný window cleaner vůbec nebál výšek a bohatě nás jimi častoval.

Žánrově to byl speed metalový kvapík, kde se střetly světy raných Helloween a pozdních Judas Priest. Místy jsem měl dojem, že se jim to v horních patrech rychlosti trochu sypalo pod rukama, ale než jsem zvedl obočí, vagón žuchl zpátky na koleje a pokračoval v krasojízdě. Ze skladeb mi výrazněji utkvěla v paměti hitovka Stealing the Night. A zaujal i přídavek Running for Your Love, už jen tím, že jim to prošlo u pořadatelů.

Od pěti hodin měli scénu ve své moci američtí Tower. V jejich hudbě se snoubí patina starého rocku s metalovým nábojem a svižným odpichem. Jako jedni z mála mi pronikli do přehrávače nezávisle na jejich participaci na festivalu, ale jedním dechem musím dodat, že pár poslechů alba Shock to the System (2021) mi díru do hlavy neudělalo. Naživo to vlastně dopadlo podobně. Excentrická zpěvačka Sarabeth sršela energií a poutala na sebe většinu pozornosti. Celá kapela byla natlakovaná jako papiňák těsně před výbuchem a očividně nemínila polevit. Normálně by to byl předpoklad úspěchu, ale zvukově to tentokrát moc nevyšlo. Čitelnost ustoupila intenzitě a nezřídka jsem vnímal jen zrnitý kravál nebo iluzi, že hrají dvě kapely zároveň. Ale byli to jen Tower, nikdo další a těžko říct, kde se stala chyba. Možná na mě byla Sarabeth moc hysterická. Nakonec by mi fakt tu díru do hlavy udělali, kdybych tavící kotel kapely a lidu nenechal svému osudu.

Iron Curtain měli z hlediska principu zachování energie těžkou pozici, ale s old schoolovou rubanicí v repertoáru si s tím hlavu lámat nemuseli. Španělská demoliční směna bořila železnou oponu svižně a razantně a jestliže přistoupila na zvolnění (Evil is Everywhere), byla to jen předzvěst dalšího dupnutí na pedál akcelerátoru. Iron Curtain předvedli speed metal s neoholenou tváří Motörhead a pirátskou páskou přes oko (byť na ten pravý revival Running Wild bylo potřeba si ještě chvíli počkat). Přestože se na scéně odehrálo i krátké mikrodrama s poruchou odposlechu, náboj koncertu to nepoznamenalo. Rušivě tak působil jen chlápek s dálkovým ovladačem, který si před každou skladbou probíjel cestu v předních liniích, jen aby přepnul světlo v lebkách na pódiu. Naštěstí mu to asi v půlce setu došlo a nechal toho. Pár lidí si už brousilo polobotky na jeho ušlapání.

Dramaturgie festivalu dosud servírovala samou divočinu a bylo otázkou času, kdy dojde na zvolnění tempa a prostor pro hluboký nádech a snad i zasnění. Švédští Night utlumili na pár desítek minut palbu dvoukopáků a šavlování sólových kytar na nezbytné minimum a umožnili průchod úplně jiným emocím. I jejich vousatý hard rock měl místy ostré hrany a pro rychlejší jízdu na červenou bylo komu vletět do cesty (např. Give Me to the Night), ale vintage zvuk kytar, volnější tempo a libozvučné melodie vybízely spíš k poklidné jízdě nočním městem v pravém pruhu než k agresivnímu závodění. Z kapely vyzařovala totální pohoda a radost z hraní, což se samozřejmě přenášelo i ven, až jsem měl zvláštní pocit na úrovni kolektivního nevědomí, že jsme se všichni tou jejich dobrou náladou snad úplně zhulili nebo co. Night vystřihli několik silných skladeb ze svého repertoáru, ten vyzněl syrověji než jak lze slyšet na deskách a to bylo dobře. Precizní harmonie a vícehlasy zafungovaly jak měly a skladby jako Crimson Past nebo Shadow Gold patřily k těm nejlepším zážitkům celého festivalu. Koncert Night se mi zaryl do paměti hodně hluboko.

Po takovém odlehčení jsme si nezasloužili nic lepšího než pád na tvrdou zem. A rovnou s rejžákem na kolena a drhnout slizkou podlahu páchnoucího podpalubí pirátského korábu Blazon Stone. Upřímně řečeno jsem původně o tuto fázi programu neměl zájem. Running Wild je jenom jeden a i ten se z několika svých loupežných výprav vrátil s ubohou kořistí, tak jak to asi může dopadnout s bandou, která vymetá, co po Running Wild zbylo. Jenže zabíjet čas bloumáním po okolí se mi taky nechtělo, tak jsem zmrazil všechny předsudky a dal Blazon Stone šanci.

Z beden se nakonec nelinul vybledlý klon dávné legendy, nýbrž nadupaný heavy metal, který pod pirátskou vlajkou přežvykoval žánr tak nějak všeobecně. Základním prvkem byla razance, kterou pětičlenná koncertní sestava dokázala ukočírovat s profesionálním přehledem. Dvojšlapka téměř neustávala ve svém strojovém vyšívání a jako pilné dělostřelectvo podporovala pěchotu před sebou. Kapela deklarovala svou sílu a vytrvalost, hnala své plavidlo jako s větrem o závod a v refrénech sborově vyzývala k odvaze. Pár skladeb minulo, opadl jakýsi wow moment a z masivního útoku se stalo rutinní obléhání s ubíjejícími kopáky, které místo aby měly zvuk prázdného sudu od rumu, pleskaly jako studené studiové ryby. Podobným dojmem působila celá kapela - profesionálně, ale chladně. Asi po půl hodině to dospělo do kritického bodu a musel jsem se rozhodnout. Zvážil jsem všechny možnosti a vrhl se přes palubu.

Následující Tyrann byli z jiného těsta a mému srdci blíž. Špína, pot a krev heavy metalu sluší a to všechno jsem z jejich vystoupení cítil mnohem víc. Zase mě jednou dokázalo překvapit, kolik lidí znalo hudbu víceméně podzemního souboru, dokázalo se báječně bavit a v refrénech přidalo hrdlo k dílu. Za hranicemi mé sociální bubliny jsou Tyrann hvězdami a potvrzuji, že zcela právem. 

Tyrann vzývají staré (ne)pořádky a před dokonalostí dávají zcela jistě přednost jedinečnosti okamžiku, který si všichni přišli vyzvednout a obtisknout do paměti. Čas se blížil k desáté hodině, ale v publiku to vřelo jako v pravé poledne a lodní provoz hlásil přetížení. I mně zahřálo, že se po Blazon Stone dbalých na detail přiřítilo něco mnohem punkovějšího. Materiál, který Tyrann předložili ke schválení, nebyl nijak složitý a rychle se zarýval pod kůži. Skandovat tyrann nebo heavy metal bylo v té době nejjednodušší a zároveň to nejlepší, čím se dalo přispět komunitě i sobě samému. V nejednom refrénu se tím zároveň spojilo příjemné s užitečným. S Tyrann prostě nešlo prohrát.

Tím jsme dospěli k branám finále. U kapel ověšených legendami a dekádami se v Písku tu a tam objeví stín pokleslého zájmu, který hlavně v závěru festivalu může mít kořeny v prachobyčejné únavě. Letos se tento scénář nenaplnil ani v nejmenším. Na Pagan Altar praskalo hlediště ve švech. Na místě jsem se udržel jen proto, že jsem se nemohl odlepit od podlahy. A kam bych taky šel… Jedině tak zkontrolovat, jestli venku parkuje ta jejich boží dodávka s rakví na střeše.

Pagan Altar bez Terryho Jonese je představitelná věc jen díky angažmá Brendana Radigana, který je asi tou jedinou správnou osobou, která může zesnulého zpěváka plně nahradit. K Terryho svébytnému výrazu má velmi blízko a jak ukázaly první okamžiky, dorazil nejen ve skvělé formě, ale i v příhodném rozmaru. Ve vybledlém nátělníku Manowar maloval gesty ve vzduchu neviditelné obrazce a zpíval tím jedinečným způsobem, který je někde na pomezí zpěvu a vyprávění dávných bájí. Přes tíži skladeb se atmosféra rozjasňovala a odlehčovala s každým vřelým gestem a interakcí mezi hráči, kteří si vyměňovali úsměvy buď ze samé radosti, nebo z toho, že si Brendan zrovna mocně přihnul z lahve. Alan Jones s bekovkou na hlavě zastupoval důstojnost starších pánů i oddanost vzorných synů, kytarista Denis pro změnu s pohledem obráceným vzhůru víc než cokoli jiného připomínal instalatéra, který zvažuje, pro jaké těsnění bude muset skočit do auta. Vážnost výpravného doom metalu tím dostala punc dobrosrdečnosti, jako když Barbar Conan projeví slitování, aniž by jeho meč povadl. V perfektních zvukových podmínkách všechno naopak vykvetlo do dokonalosti, od skladeb starších (sabbaťácká In the Wake of Armadeus, The Aftermath), mně neznámých až po nejnovější přírůstky z desky Never Quite Dead, která je už pár týdnů venku. Zdvihám prst zejména u songu Saints and Sinners - hitu epických rozměrů.

Je pozoruhodné, vlastně i trochu zázrak, jak se hudba, která přežila desetiletí v archivech, dostala na svět a teď po dalších letech i naživo do Česka, aby splnila nejeden mokrý sen. Na zázraky není hanba věřit a už vůbec ne za ně poděkovat. Ke všem, kdo se o tuto akci zasloužili, míří moje slova uznání a protože slova často nestačí, platba za další ročník již proběhla. Přece se nenechám předběhnout!

Heavy Metal Thunder V., Písek, první část

Fotografie laskavě poskytl Ivo Oskar Osvald.