Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Strčit nos do půllitru ještě před polednem je podobně platná poučka, které jsem se nehodlal zpronevěřit, ačkoli s sebou nese mnohem větší riziko. Když se člověk rozsedí v útulném prostředí stylové krčmy obklopen milou společností a s pořádnou porcí kachny se zelím v žaludku, je nasnadě, že mu myšlenky na pokračování v hodokvasu nebudou cizí. Každým rokem se to zdá být těžší, naštěstí i letos se můj odkrvený mozek stihl vzpamatovat tak akorát, aby si vzpomněl, proč tady vlastně jsem. Do Divadla Pod čarou jsem tedy vkročil napitý, nakrmený, otupělý, ale včas.

Sobotní program odstartoval tradičně v 15 hodin, když se o rozjezd postarali italští Demon Spell. Zemi původu kapely jsem si předem nezjišťoval, ale minimálně pohled na vokalistu mi zajistil slušnou nápovědu. Mikrofonu se ujal zpěvák s vzezřením sicilského sňatkového podvodníka a než jsem si poznamenal tuto debilní charakteristiku, už tam vytáhl první diamondovský výkřik. Sál se rychle zaplnil a hned jsem měl pocit, že jsem včera ani neodešel. Otěže festivalu převzal speed metal starého střihu s příklonem k démonickým melodiím a obskurním náladám, pro pro příznivce Mercyful Fate nebo starých Stormwitch tedy dobrý důvod zaujmout pozice a celé to nasát od začátku do konce. Demon Spell nabídli energickou show, za což sklidili mocný aplaus, pár smělých rozplaveb a v závěrečných minutách i vděčné skandování. Sobota začala zostra.

S následujícími Strategy se nálada změnila. Mystický proud osmdesátkového rourácení vystřídala uvolněná atmosféra a jemnější zacházení. Melodický hard rock se základy minimálně o dekádu staršími vyvolával spíše pohupování boků než sugestivní zatínání pěstí, světlo z neonového loga, vlídné melodie a vláčné tempo zase vyzývaly chytnout nějakou bejby kolem pasu a pivním dechem jí vyznat lásku. Rozhodně jsem neměl v úmyslu pouštět se na tak tenký led, naopak mě to časem přišlo sladké a utahané až moc. Skladba All the Way měla chytlavý riff a hezkou melodii, ale nemohl jsem se zbavit nutkání najít někde zázračný knoflík a línou realitu popostrčit o pár bpm. Takových chvilek jsem měl více, ale na druhou stranu během epického kousku Time vzplály ohně zapalovačů a to zase bylo fajn, když se song za doprovodu těchto kapesních pochodní sunul vpřed s patřičnou rozvahou. Nakonec to nebyla úplně špatná strategie.

Drajv peruánských hyen mi ale přišel pořádně vhod. Byla to zase úplně jiná písnička plná jihoamerického temperamentu, syrovosti a animální výbušnosti. Měl jsem dojem, že sem Hyena kromě odehrání koncertu přijela vypustit duši, což je určitě vynikající způsob, jak odpálit evropské turné čítající sedm zastávek. Zčásti to bylo kontrastem s civilními Strategy, ale i tak to byla nadstandardní divočina, kterou dirigoval zpěvák s fanatickým výrazem ve tváři a se stojanem na mikrofon připraveným k okamžitému výpadu jakýmkoliv směrem. Bůhvíproč to v kotli nebublalo tak intenzivně jako jindy, ale enforcerovský heavík přeskakující z vypalovaček do střednětempých hitovek měl hlasitou odezvu a kapela se dočkala i fotbalové variace na své jméno.

Krátce poté, co Hyena dohráli, jsem se odebral k jejich stolku se záměrem získat nějaký upomínkový předmět, resp. doplnit si domácí sbírku. Už bylo na čase investovat i do jiných komodit než jen do těch, které projdou trávicím traktem. Sympatičtí chlapíci ještě oroseni potem a zralí na vyhřebelcování svých hřív dorazili za pár minut, předali mi kazetu, kterou jsem si vybral a pomalu abych šel zase zpátky do víru dění. Jenže někde jsem se zakecal nebo co a když jsem si pak razil cestu za výhledem na americké Mean Mistreater, dostavil jsem se asi tak v půlce jejich show, zrovna když bylo v plném běhu bubenické sólo, načež jsem se dozvěděl, že to nejsou Mean Mistreater, ale Animalize. Ano, ty sněhobílé kozačky a vysoký hlas mě trochu zmátly, ale fakt to byl zpěvák, ne zpěvačka. Animalize pokračovali v bloku živelných kapel, sázeli na rychlé tempo, divoká sóla, svaly a chlupy a abychom si je lépe zapamatovali, přihodili i techtle s motorovou pilou, která se na pár chvil ujala hlavní role, ačkoli poslušně bezzubá. Hned jsem si vzpomněl na tento klenot! Animalize přesvědčivě demonstrovali, že invaze NWOTHM zasáhla i Francii, která se z toho díky kapelám jako je tato jen tak nevzpamatuje.

Takže Mean Mistreater znovu a lépe. To už jsme se přehoupli do večerních hodin a  spánkový deficit, kyslíkový dluh a další známky opotřebení a strádání se začaly promítat do mé kondice. Přepnul jsem preventivně do volnějšího režimu, ale úvod vystoupení Mean Mistreater jsem si ještě ujít nenechal. Nástup nabušené mašinérie byl mocný a divoký, odvážím se říct, že i hlasitější. Zpěvačka Janiece Gonzalez se ukázala jako neúnavná ďáblice s pronikavým hlasem, který čněl nad hutným, leč trochu jednotvárným riffovým základem, ale to mi nevadilo, protože jsem stejně sledoval hlavně bubeníka, jak do toho s úžasnou přesností a neskutečnou silou řeže, až mu erární hardware vypovídá službu. Show podpořená legráckami jako sólo za krkem nebo palička v zubech měla spád a říz, půlhodina mi však stačila a v rámci úsporného režimu jsem si šel najít nějaký klidnější kout, kde na mě ostré hlasivky zpěvačky tolik nedosáhly.

Další na řadě totiž byli Chevalier, na které jsem chtěl být svěží. Jejich nahrávky s demáčovým zvukem mají temně magickou auru zmizelých potulných rytířů a ve vzduchu visela otázka, nakolik se dá ona magie přenést naživo. Vyšlo to tak napůl. Sympatická zpěvačka Emma zcela jistě natrhla nejedno srdce přítomných romantiků svým milým úsměvem a nesmělým vystupováním, její vokál s pištivými výpady se mi ale postupem času docela omrzel. Připomínka raného speed metalu měla potenciál nás rozsekat, ale vystoupení bylo v porovnání s předchozími divočinami jaksi nemastné a neslané. A přestože je asi kravina stěžovat si na zvuk vzhledem k podzemnímu charakteru nahrávek Chevalier, tak ano, klidně to řeknu - zvukově to byla bída podtržená zpětnou vazbou, která občas pískla Emmě v odpověď. Kouzlo Chevalier se naživo skrylo před mými smysly, ale stejně jsem si pak pořídil jejich triko. Furt je mám rád, trubadúry jedny.

Těsně před vrcholem festivalu stanuli na pódiu švédští Century, kteří měli naopak zvuk úplně v pohodě. Syrovou flákotu hrubého speedu vystřídaly středně propečené plátky heavy metalu. Ocitli jsme se zase spíš na priestovském území s melodickým vokálem s minimem animálních projevů a s kytarovými riffy, které nezřídkakdy ústily v hezké harmonie. Zezačátku se zdálo, že s nedostatkem energie se potýká i publikum, nejenom já, ale byl to jenom krátký nádech pokrývající možná prvních pár minut, pak se zase strhla vřava s tím, jak Century sázeli rychlé songy a sami nešetřili kaloriemi. Songu Nosferatu jsem se pak nemohl zbavit několik dní.

Sortilège jsem pak sledoval už od zvukovky. Nechtěl jsem si na poslední chvíli probíjet cestu davem a odlepit podrážky od lepkavé podlahy taky nebyla žádná prdel. Říkal jsem si, že kdybych náhodou zůstal stát na místě víc než hodinu, musel bych tam ty boty nechat. Ale jinak to byla sranda. Francouzština kolem mě lítala ze všech stran, kapelní zvukař nejdřív vypadal zmateně jak lesní včela a možná se borci i mírně poštěkali, jak co kdo chce, ale jakmile se ztotožnil se všemi kabely a čudly a kapela se usadila, příprava odsýpala. Zvuk, který pak proudil ven, byl ostrý, hlasitý a překvapivě čistý. Rozumět bylo všemu, do čeho kapela hrábla.

Tato verze Sortilège (zatím to dotáhli jen ke dvěma, žabaři!) je v současnosti vedená zpěvákem Christianem Augustinem, namakaným šedesátníkem, který podle všeho tráví penzi dřinou na vinohradě, kam se cestou z posilovny dopravuje na kole. Už z prvních okamžiků vystoupení nebylo sporu o tom, že jeho plíce jsou ve formě, která bude slyšet i po půlnoci. Z jeho kolegů vynikal kytarista Michaël Zurita, který si s kytarou rozuměl naprosto virtuózně a přestože tasil z rukávu i nějaké ty nevšední techniky, činil tak se suverenitou člověka, pro něhož je hra na kytaru celoživotní láskou i obživou.

Kromě starého alba Métamorphose (1984) jsem od Sortilège neměl naposloucháno lautr nic, díky čitelnému zvuku to ale bylo celkem jedno. Všechno bylo na svém místě, vyhodil bych jen podpůrné stopy kláves a doprovodných vokálů, které se míchaly s živou hudbou a dělaly výsledek pompéznější, ale nakonec jsem musel uznat, že toho nebylo tolik a že to fungovalo. Songy pršely jeden za druhým a nezáleželo, z jakého období kapely pocházely. Až na jednu výjimku, která přišla úplně v závěru. To už bylo po půlnoci, publikum po malých hrstkách řídlo, i já jsem odlepil podrážky cestou na malou, když tu náhle na úplný konec přišla hymna Sortilège. Každý, kdo někdy k bagetě přikusoval sejra a přitáhlo ho to sem, tuto skladbu znal a samozřejmě její refrén pak ještě dlouho hřměl do noci z hrdel bdělých hrdinů, kteří vydrželi až do konce. Tím se uzavřel další ročník a zároveň připomněl, co jsme tady už nejednou zažili. A snad zažijeme i příště, což jsme na úplný závěr stvrdili trojúhelníkem pizzy na hotelu (to se tuším taky nesmělo).

1. díl reportu zde.

Fotografie použity s laskavým svolením Oskara (celá galerie zde), díky!