Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když léta páně 2017 vyšlo od bristolských Idles album Brutalism, několik týdnů jsem ho regulérně točil na repeat každý den. Když jsem pak spolknul breberu těsně před jejich legendárním pražském koncertě ve Futuru, kde se prý táhl moshpit až k šatnářce, měl jsem náladu jak Göring v Norimberku. Ačkoli jsem nedlouho poté dostal náplast v podobě presence na reparátním gigu v Antwerpách, pachuť z toho, že stále se proměňující kapelu jsem nestihl zachytit naživo v jejím, pro mě nejsilnějším období, to smylo jen částečně.

Od roku 2017 uplynulo hodně hlenu a čtyři dlouhohrající desky, kterými to kapela trochu sunula vždycky o patník dál, nebála se různých multižánrových kolaborací, ačkoli si stále snažila zachovat svojí intenzivní angažovanost, poháněná zjevným strachem nestat se další vyprázdněnou bezpečnou punkovou kapelou bez radikální pozice. Ostatně při označení 'punková kapela' se vždy ošívali. A to je jejich velká klika, protože jinak bych se tady zase já angažovaně věnoval tomu, jak se jejich pražská zastávka odehrává právě v tý nejvíc snobský pražský ratejně, u který mi jenom její název okamžitě evokuje botoxem stíhanou držku. Poslouchat uvědomělé proslovy o třídním boji a rovnoprávnosti v pozadí baru, kde inzerují, že flašku Moëta si tam nyní můžete pořídit jen za necelých čtyři a půl litru, je výjev, na který se nezapomíná. 

S charakterem místa se samozřejmě nese trochu charakter akce a tady přichází můj problém. Jak jsem si odvykl chodit na velké koncerty, tak jsem úplně zapomněl jakej Mordor je to jenom zorganizovat si v těchto podmínkách něco jako šatnu, panáky, místo před pódiem a takový ty obvyklý samozřejmosti, který za normálních okolností vyřešíte jednou dvěma ranama loktem. Tady to moc nejde, sekuriťáků je tu plnej Bzenec - sem di, tady stůj, tudy se posuň, tohleto odevzdej, tuhle si sedni, semhle breč, totální letiště, nesnášim to, nesnášim. Kilo vole za batoh do šatny, nekecám. Oplocený tábor radosti pro kouřící o rozměrech kokpitu letadla. Přede mnou na baru týpci degustujou rumy po dobu dvou songů. Jaký čísla sou pak nalepený u drinků na nápojáku se ani neptejte. Rychle do kotle na to všechno zapomenout.

Předhazující kapelu Ditz jsem před koncertem vůbec neznal, ale dost mě bavili v tom, že zněli dost...no jako Idles, ačkoli měli jinak dost odlišný vizuální projev. Poměrně dost stoickou kapelu vedl plíživý zpěvák s takovou tou srandově hranou arogancí, se kterou rozdával povýšené pohledy zpoza své přísně střižené ofiny a doplňoval své herectví například tím, že během songu baštil jablko nebo kradl lidem čepice a nasazoval je zpátky jiným lidem. Pak nemáme mít všichni vši, blechy, záškrt a ouročky (to je taková ošklivá dětská nemoc). Docela ten prostor SaSaZu jejich projevu sednul. Přišlo mi, že jsou celkem zakotvený a sebevědomí v tom, co chtějí hrát. Podíváme se na ně ještě doma. 

Nasardinkovanej před pódiem v situaci, že si ani nemůžu dát kelímek k držce, s modlitbou vyhlížím začátek setu Idles v naději, že se to okamžitě rozhejbe natolik, že si zase budu moci získat zpět svá léna, svoji hrdost, svou uzmutou osobní svobodu. A naštěstí hned jak se praští do bicích, rozhejbe se tisícovka lidí do poslušného hopsa kotle, ve kterém jsem pánem, takže následné dvě hodiny si nakonec dokážu urežírovat tak, abych si je užil. Dvě hodiny? Jo dvě hodiny. To je úplně hovadská hromada času na kapelu jako je Idles. Jak se ve svém podcastu zmínil reportér Ziky, tak podívaná podobného charakteru má zanechat v účastnících po koncertě pocit, že mají chtít ještě a nikoli být vděční, že to mají už za sebou. Celý tenhle Schindlerův seznam byl ještě korunovaný velkýma digitálníma odpočtama po stranách pódia, který nemilosrdně sdělovaly informace o tom, že do konce ještě zbývá již jen 40 minut. A to bylo prosím v momentě, kdy už na mně lidi regulérně rozsápali oblečení. A navíc i ten časovač šel blbě. Při plné kapacitě a charakteru akce se už v druhé půli začalo docela řešit, že v tomhle hóch podniku není třeba k dispozici free voda, která by se dostala až do moshe, ze kterýho pak bylo nejrychlejší případně odejít po rukách ostatních. Naštěstí, ač publikum bylo skutečně různorodé, co se týče věku i národností, tak vzhledem k vyhlášenosti solidárních apelů kapely, byli návštěvníci po celou dobu velmi tolerantní a dalo se s nimi příjemně domluvit i navzdory polním podmínkám.

Idles samotní potvrzují i naživo, že neustrnout hudebně na jednom pohodlném místě (navzdory tomu co já, starý táta, bych samozřejmě rád) je pro ně hrozně důležitý, takže většina písní večera (dohromady naházeli 25 fláků) patřila pod poslední, loňské album TANGK. To je z oficiálních míst docela chválené, ale ze svého okolí jsem se zatím setkával spíš s rezervovaností. A to nejen kvůli tomu, jak to začíná kapela brousit trochu víc do rapu a elektroniky. Přesto, že jsem tu desku ještě neslyšel, docela jasně bych rozpoznal, které písně z koncertního setu pod ní spadají. Vzhledem k délce koncertu tomu za mě někdy v půlce docela dost spadnul řetěz a nebýt představy té neskutečné kalvárie, kterou bych musel absolvovat, zvažoval bych cigaretový koncentráček. Ale ve stavu, v jakym jsem byl, jsem nechtěl uvažovat o tom, jak asi vypadám mimo hlediště. Naštěstí nějakým songem se to pak zpátky zase zapnulo a nakonec jsem si ještě nabyl kombo na chycení hozené paličky. Heč, breč.

Byl to koncert s perfektním zvukem, který zvládal i žánrové přechody bez ztráty kytičky. Koncert s neuvěřitelně živelnými interprety, kdy kytarista hraje na rukách davu už od druhýho songu. Koncert silně angažovaný, bezpochyby kroutící ksicht všem, kteří si ještě pořád panicky hýčkaj mantru, že politika nemá (kór v punkový) muzice co dělat. Působí to pak ale ironicky v momentě, kdy si uvědomujete, že hesla o společenské zodpovědnosti a uvědomělosti si musíte vyslechnout v prostoru ovládaném divizí sekuriťáků hlídajících stánek s merchem, kde vobyčejný triko stojí madafakin' litr! Pokud ti, o kterých se zpívá, si nemůžou dovolit jít tam, kde se to zpívá, přijde mi to jako problém. "A co mají jako dělat? Přestat hrát?" můžete kontrovat a jako jasně, nevysypu z rukávu instantní řešení. Nicméně alespoň vám doporučím přečíst si něco o turné Rolling Thunder Revue, které udělal tehdejší megastar Bob Dylan v letech 1975-76. A příště se budu těšit na secret gig ve Vtelně.