Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Smyčce a rocková hudba. Spojení, při kterém drtivé většině vytane na mysli zejména finské těleso Apocalyptica. Skupina umělců hrající výhradně na violoncella do svého repertoáru nabrala převzaté věci a upravovala jejich aranže do podoby netradiční, přesto náležitě syrové a řekněme metalové, či snad uzpůsobené pro takový druh publika. Časem se kapela odklonila od syrových let a začala využívat vedle zpěvu i celou řadu klasických nástrojů, čímž se zařadila na seznam ryze metalových skupin. Proč to ale říkám... To proto, že jejich počátky se staly velkou inspirací pro celou řadu umělců, kteří hráli na klasické nástroje a uvědomili si, že i rocková hudba je formovala a že v ní je ukryta velká řada bohatých kompozic. Většina coverových kapel přece odkazuje na jakési parodování jména Metallica, jak už výše zmíněná Apocalyptica, pak kupříkladu Harptallica (hrající Metallicu na harfy). Byl to boom, který má větší zásluhu na propojení obou světů, než koncerty metalových těles se symfoňákem. Tuzemskou odpovědí na takový druh muziky můžeme vnímat i v tělesech jako Orchestra nebo Inflagranti. Těžko říct, jestli se obě jména budou hlásit k inspiraci právě u finské cover kapely (pravda, dnes jde o plnohodnotnou metalovou kapelu s vlastním repertoárem, ale ještě do roku 2005 tomu tak jednoznačně nebylo), ale jistá pojítka se dohledat dají. Onou spojnicí jsou právě smyčce a láska k rockové muzice. Zatímco Orchestra vydala pouze jedno, byť naprosto dokonalé album a v pozdější době se odebrala k medvědímu spánku, z něhož pravděpodobně již neprocitne, pak Inflagranti svůj vstup na scénu zahájili raketově a dnes se jedná o prvotřídní soubor se vší profesionalitou, která k takovému spolku patří. Třeba seznam jejich vystoupení v sobě zahrnuje celou řadu firemních akcí, kostelních vážných koncertů i účasti na festivalech. Já a paní Bhutová jsme si vyhlédli vánoční koncert v divadle Hybernia.

Po trochu netradičním úvodu do reportáže se nyní pokusím čtenáři blíže přiblížit atmosféru a ducha vystoupení, které se událo 18.12. v domě U Hybernů. Bylo to poprvé, co jsem vstoupil do divadla Hybernia, ne, že by mi bylo divadlo cizí, ale v Praze jsem dosud lezl do jiných divadel, než bylo toto. Zpočátku mě trochu překvapilo podivné rozložení šaten, jejichž fronty se uprostřed střetávaly s frontou na guest list a jiné neidentifikovatelné chumly lidí. Tím vzniklo klubko příchozích, kteří se počali obtáčet mezi stolečky přilehlého baru. Naštěstí vše frčelo rychle, takže během pár minut jsme už seděli na svých sedačkách v hledišti.

Intro, při kterém obě houslistky stály po stranách hlediště a pozvolna odcházely na podium ke své třetí společnici hrající na cello, bylo záhy vystřídané naroubovanou melodií Wish You Merry Christmas, drobným přivítáním a dále odpálením skladby Storm od Tondy Vivaldiho. V zádech měla tato okouzlující trojice ještě doprovodnou kapelu skládající se z bicích, baskytary, kytary a kláves. Vedle jiných nasmlouvaných koncertů totiž kapela jede tour s názvem Merry Xmas And Happy New Year, takže šlo o takový sváteční dýchánek, včetně několika koled. Následovala ruská lidovka Korobushka a pak přišlo představení doprovodného pěvce a hosta – Josefa Vojtka. Snad netřeba dodávat, že jde o frontmana kapely Kabát a zároveň muzikálového herce. Tohle hostování už hlásil samotný plakát (mimochodem tvořený fotkou z roku 2012, o čemž si myslím svoje) a nemohu říct, že by mě to nějak vadilo. Naopak, těšil jsem se, neboť jsem byl zvědav, kterak se jeho hlas napasuje do známých skladeb, kterými Inflagranti disponují. Jenže změna, Vojtek odezpíval několik songů ze všech možných muzikálů, kde vystupuje a pak se zase prostřídal s trojicí sličných dívek. Trochu divné, čekal jsem, že uvidím všechny vystupující společně a taky jsem přišel na hudbu od Inflagranti, respektive na jejich verze klasických i populárních písní. Rozhodně jsem nebyl zvědav na muzikálové songy o lásce. Rovněž jsem v doufal v jakýsi experiment, ale marně. Ale budiž, jako proložení v čase, kdy se dámy převlékají do jiných šatů bych to ještě kousnul. Co mi ale bralo náladu, byly neustálé průpovídky a historky mezi skladbami. Nejen Josef, ale i Markéta tímto uměle natahovali koncert, do kterého by se jinak zajisté vešly, nebojím se říct, tři až čtyři songy navíc.

Nicméně Nothing Else Matters a Show Must Go On měli parádní dynamiku a drajv. V ten moment mi nevadilo, že s nimi Kabátník nepěje, jelikož jsem si plně užíval ty houslové kreace a hluboké pohledy na křehké dívky. Zejména Iris pro mě měla onen večer obrovský půvab. Co mě trochu zarazilo, bylo zařazení skladby Destiny od houslistky Vanessy-Mae, což je song, na který jsem v průběhu let stačil zapomenout. Ano, je to pěkná houslová melodie, která se aktuálně prolínala a střídala mezi houslemi i cellem, ale podání Inflagranti mi nepřineslo nic navíc. Však původní skladba byla napsaná pro takový druh hudby, jistě si na originál vzpomínáte. Ještě pár zajímavých kousků a další střídání s muzikálovou vsuvkou. Pak konečně něco, v co jsem doufal – duet. Skladba Fantom Opery je asi každému dobře známá, minimálně díky titulní melodii. Zde se však zpěvaččiny role ujal hlas houslí a mužského zpěvu sám Josef. Vzniklá kombinace byla vskutku zajímavá, avšak neúplná. Zkrátka mi tam chyběl ten ženský hlas, nebo mužský překážel… babo raď.

Po vzoru všech megalomanských a rockerských koncertů přišlo sólo na bicí. Ano, pěkné, dobrý, ale když posloucháte divný metaly a třeba i nějaké techničtější odnože, pak se neubráníte úsměvu. Bubeník se trochu bál dvojšlapky, aby jí pak v závěru své show mohl odzbrojit všechny důchodce v sále. Jasně, tady jen popichuju, jinak muzikanti to byli všichni šikovní, to se musí nechat. Další nástup krásných žen, tentokrát už ve třetích šatech a skladba, které se říká tuším Medley, nebo Hitmix, čili známé melodie propletené bez přestávky do jedné písně. No a nakonec konec. Ne, samozřejmě ještě přišel ke slovu Čardáš, Halleluja a nějaká koleda jako přídavek. Mimochodem zmíněnou Cohenovskou věc – Halleluja odzpíval s kapelou Josef Vojtek, takže tady konečně došlo k plnohodnotnému propojení a správnému hostování. Na závěrečnou koledu byly na podium přizvány ještě děti houslistek, které udělaly atmosféru ještě o něco kouzelnější a nutno dodat, že dojímavou. Pak už jen šrumec na obvyklém místě kolem šatny a hurá do studené Prahy, pak do auta a domů.

Dá se snadno vytušit, že jsem byl z koncertu poměrně zklamán. Ano, musím se přiznat, že jsem čekal drobátko jiný průběh. Stejně jako mi moc nesedlo povídání mezi skladbami, ačkoliv bylo vesměs neškodné, jen moc dlouhé. Na druhou stranu musím pochválit vše ostatní – zvuk, výběr skladeb a v neposlední řadě krásu půvabných dam Inflagranti, z nichž si mě nejvíc podmanila právě Iris. Však také v závěru dostala největší kytici, což evidentně svědčí o nejedné pokloně. Rád se na ně půjdu ještě někdy podívat, ten zážitek z propojení klasiky a (řekněme) popu je skvělý.