Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Insect Ark + Unkilled Worker

Insect Ark + Unkilled Worker

Jirka D.12.9.2013
Mám rád koncerty, ze kterých odcházím střízliv co do počtu vypitých tekutin, ale opojen zážitkem z vystupujících kapel. To první si můžu ohlídat, ve druhé jen doufat...

Atmosféra v Boru byla tuhle neděli podivná. V sedm večerních kolem baru a u stolů posedávaly taky dvě desítky lidí, většinou mlčely nebo mluvily šeptem, mnoho z nich hlavu v knížce nebo časopisu a ostatní poslouchali reprodukovanou muziku. Avizovaný začátek po sedmé se tak úplně nezdařil, zkoušela se rošáda s pořadím vystupujících, nejdřív malá, pak velká, aby ve výsledku zůstalo vše tak, jak bylo původně plánováno. Štafetu ponurosti převzalo duo Strangers in the City, mladý pár s pro mě utajeným pojítkem, mimo toho uměleckého, a večer nenásilně začal. Hráli jednoduše, hráli krátce a hráli krátké skladby. Dvě kytary, hromada efektů pro tu akustickou, dva vokály, angličtina, kterou bych klidně počeštil, a lehce mrazivá atmosféra. Ne, myšlenky na Immortal nechme odpočívat, to spíš při pohledu na pódium, na drobounkou dívenku a na zaujetí obou pro své písně na mě padala taková zvláštní nálada.

 

Unkilled Worker

 

V té chvíli jsem se pozvolna začal smiřovat s faktem, že dvojice na pódiu bude toho večera maximum. Torr neboli Unkilled Worker si vystačil sám, pokud za ono „sám“ můžeme dosadit dvojici kytar, foukací harmoniku a tragikomickou projekci na vlhkou zeď Bora. Tenhle velkej chlap, v prostorách klubu sympatický a srdečný, během setu maximálně soustředěný a neúnavně bušící do strun, působil dojmem zvířete zatlačeného do kouta; chvíli se hroutil sám do sebe, ale většinou útočil a na okolí nebral ohled. Vlastní výpověď, vlastní touhy, vlastní svět, ale bez problému přístupný pro toho, kdo stojí o krátkou návštěvu. Hrál z nové desky, možná i z té starší, ale popravdě, v tu chvíli na tom pramálo záleželo.

 

Projekt Dany Schechter Insect Ark patří k těm méně přístupnějším, ale byl to právě její úsměv, který mě uvítal v Boru, a neřekl bych, že to bylo jen kvůli zájmu o její poslední desku. Její vysvětlení, že ty desky převezla přes Atlantik v tom kufru pod stolkem, jsem si pro jistotu a s ohledem na moje pomalé anglické chápání nechal zopakovat, ale nakonec jsem pochopil. A vážím si toho. Té desky, samozřejmě. Její vystoupení bych shrnul asi tak – na jednu drobnou ženskou dost slušnej bordel. Hromada elektroniky, baskytara, lap steel kytara hraná slide technikou a projekce Kubrickova vesmírného opusu. Atmosféra temná, těsně doléhající na přihlížejícího našince, pohyb kolem sebe možný, ale uvnitř těsno a pusto. Takový malý, do sebe skrčený človíček. Kde se to v té ženské bere, těžko říct, mimo těch pár čtverečních metrů prken působí dočista mile, ale jak se zhasnou světla a zazní první noise skřípot, stává se někým docela jiným. Na závěr jeden přídavek, malé mávnutí ručkou a opět ten roztomilý úsměv. Konec, padla.

 

Insect Ark

 

Večer se protáhl a zbývalo vystoupení Teclo, které jsem vidět mohl, ale ráno do práce vstát musel. Nebylo to moje rozhodnutí, prostě jsem odešel.

 

 

Autorkou fotografií je Andrea Petrovičová, celý fotoreport najdete zde.



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky