Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pravidelný čitatel naší reportážní sekce se možná neubrání úsměvu, když se tu zjevím se svědectvím o koncertu kapely Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip. Ano, jsem celkem horlivý nadšenec do jejich muzikálního světa, neboť v něm shledávám to podstatné „něco“, co mnoha jiným hudebním uskupením jednoduše chybí, či to hledají. Olafové mají přesah a jejich koncerty nejsou jen o hudbě, ale i propojení jiných uměleckých směrů a pokud zůstaneme u pódiové šou, nabídne se logicky divadlo. Hodně koncertů je do určité míry i divadlem, někdy záměrným a promyšleným, někdy parodickým sebe sama. Naštěstí se ta druhá rovina netýká právě téhle kapely, ale abych nepředbíhal sled událostí…

Hól je spolkový prostor pro kreativitu, umění, odpočinek i kulturu širokého spektra. Touto větou se prezentuje budova vsazená do Holešovického mládežnického jádra, což je poloha, kterou připisuji zejména kvůli nedalekému obecně známému divotvornému klubu Cross. Je to stará industriální budova, kterou obklopuje komunita alternativních sfér a podle toho je trochu venek poznamenán. Nic ve zlém, je to prostě jen specifikum, které je mi i svým způsobem sympatické. Ovšem jakožto neznámý a dosud místem nepolíbený jedinec jsem se v této zahradě obíhající zmíněný dům celkem ztrácel. A to jsem tu nebyl sám. Nicméně hrací prostor uvnitř se najít podařilo a nutno podotknout, že s velmi solidním a velkorysým pojetím. Na místo nudné a dlouhé nudle, na jejímž konci by se rýsovalo podium, je tato vyvýšenina umístěna na boční stranu hlavní lodi budovy. Tím se lépe rozmístí návštěvníci do šíře, čímž se krásně docílí efektu, že většina přítomných na podium skutečně vidí. Nějaké to posezení zde rovněž nechybí, což jsme si s Coornelem pochvalovali.

Naše hluboké úvahy nad právě proběhlým vyhlášením Břitvy prořízl jak skalpel umělec říkající si Vyšehrad. Hlukový inženýr spadající do spektra soupisky Hradeb samoty to s krabičkami uměl. A ačkoliv šlo především o temný ambient s přesahy k drone, bylo to dost podmanivé a místy věru chytlavé, což by člověk mnohdy u podobných jednočlenných projektů ani nečekal. Nicméně Vyšehrad mi padl do noty, což jsem reflektoval koupí CD Zima za smyslných stokorun. Škoda, že ta kazeta už byla fuč. Jisté výhrady bych přece jen k chlapíkovi měl a to, že mi občas nějaký zvuk/ruch/sampl přišel jako nezcela chtěný, či cíleně využitý v konkrétní moment. Ale berme v potaz i mé občasné rozptýlení hovorem s výše zmíněným kolegou. Na druhou stranu se v následném pokračování dané pasáže Vyšehrad dokázal orientovat a podobné kejkle i opakovat, takže chyba je nejspíš na mé straně. V každém případě šlo o neotřelou formu hloubky hudebních sfér, což je mi takřka vždy po chuti.

Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip to měli promyšlené. Započali svůj set rozehřívací skladbou jarního charakteru a pak došlo ke chronologickému přehrání aktuálního LP Temple Of Serenity. Zhruba v polovině této sekce playlistu se ze zákulisí vynořila trojice valkýr, jejichž nahá těla s úzce zakrytými intimními partiemi začala prokluzovat davem. Možná není termín valkýry zcela nejšťastnější, neboť šlo o výjev jakýchsi primordiálních entit, jejichž charakter byl udáván zejména maskami, které slečny nosily. Však k závěru jejich korzování se odhalila pravá tvář těchto postav, neboť masky měly rozevírací schopnost, což po stránce řemeslné i umělecké je uznání hodná práce. Ona pravá tvář spočívala v odhalení bílé lebky, což mělo zvláštně mrazivý charakter. Věru ozvláštňující prvek koncertu, který na druhou stranu nepůsobil zbytečně rušivě.

Po přehrání poslední skladby z chrámu klidu došlo na pár kusů z podzimu a zimy The Feathers Of Oblivion a nutno jedním dechem dodat, že ty blackmetalové pasáže mě dostaly jako snad nikdy předtím. Ihned mi problesklo hlavou srovnání ke starým Ulver a jejich hrubě syrovému black metalu. Samozřejmě na úplný závěr nesměl chybět hit Hard Chakra Meditation.

Nelze nezmínit ani speciální efekty v podobě projekce, která nebyla zcela běžnou a fádní promítací smyčkou, nýbrž živě konanou performancí. V protilehlé stěně podia byla totiž umístěna asi trojice meotarů, které na strop (kvůli klenutosti prostoru) promítaly jednak grafiku kapely a jednak zvláštní psychedelické obrazce, které připomínaly pozorování hladiny zvířené pěnou, což efekty obsluhující jedinci takto skutečně vytvářeli. Opět ojedinělé a nevšední ztvárnění a doplnění koncertu.

Znovu se potvrdilo to, co jsem očekával – každé vystoupení kapely, které jsem měl možnost navštívit, probíhalo v jiném prostředí se zajímavou atmosférou (někdy více, někdy méně) a pokaždé šlo o jiný setlist, neboť kapela pravidelně prezentuje svou aktuální polohu a ke starším věcem se vrací jen v podobě osvědčených vypalovaček. Takže tleskám, jsem nadšen a obohacen o pěkný kulturní zážitek. Skvělé.