Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nedělní koncert Sepultury jen dokládá to, jak se situace na scéně tvrdé hudby mění. Kdyby mi někdo před deseti patnácti lety tvrdil, že tahle kapela vystoupí na prknech velkomeziříčského Jupiter clubu, jehož parketová podlaha doposud vsakovala především pot tanečních párů v kurzech pro začátečníky, měl bych ho v tom lepším případě za snílka prchavých ideálů. V té době pro nás Sepultura znamenala cosi stěží vyjádřitelného, velkou světovou kapelu hrající kdesi daleko v zemích, které jsme znali akorát z hodin zeměpisu. Jenže doba se mění, změnila se i Sepultura a když tak počítám roky, během nichž stál a stojí v čele bandu Derrick Green, docházím k číslu, které se skoro bojím napsat. Na vystoupení této party jsme si ale museli počkat, v osm hodin večerních se totiž začalo hrát v trochu ostřejším tempu.

Prvním předskokanem byla česká parta Tortharry, kterou jsem viděl naposledy loni na podzim ještě v dvoukytarovém zápřahu s Mácou a tak jsem byl celkem přirozeně zvědavý především na to, jak se, nyní trojice ostrých hochů, vyrovnala se vzniklou situací. Prvním příjemným překvapením (teda pokud nepočítám pár slov s Gorem) byla ta skutečnost, že se nekonal nyní obvyklý manýr velkých „hvězd“, které pro jistotu zprasí zvuk svým předkapelám, aby jejich produkce o to víc vynikla. (I když jsem se osobně podívat nebyl, nedávné vystoupení Metallicy v Praze toho prý bylo smutným příkladem ... odnesla to Gojira a Machine Head). Tortharry se v Meziříčí objevili se svým vlastním zvukařem, pulty byly k dispozici dva a tak pokud se tu budeme bavit o nějakých limitech zvuku, byly dány pouze a jenom prostorami, ve kterých se akce odehrávala. Jinak co psát o jejich setu? Kdo někdy Tortharry zažil, ví, že jejich death metal snese nejpřísnějších měřítek a na české scéně lze na obdobnou kapelu narazit jen těžko. Zmíněná chybějící kytara byla samozřejmě poznat, hudba byla napsána pro dvě, takže třeba v sólech chyběl podkres, ale je to spíš dáno srovnáním s minulostí než pocitem na místě. Osobně mi „nová podoba“ celkem sedla a vlastně s novým zvukem Tortharry nemám nižádný problém. Co dodat – výkon hodný chvály a uznání (na Panthera bych se vydržel dívat fakt dlouho ... teda na to, jak hraje...), odvedený naplno a od deathového srdce, což potěší o to víc, že den před tím se představili na jenom mini-festu kousek od Meziříčí a následující dny je čekalo pokračující tour se Sepulturou.

Vymezených cca 40 minut bylo v prachu a na pódium se chystala druhá předkapela, izraelští Hammercult. Tady jsem šel se zavázanýma očima ve tmě, jejich tvorbu jsem neznal ani dost málo a v podstatě jsem tušil akorát tu věc, že jim aktuálně vychází debutní deska. Tahle parta už disponovala dvěma kytarami a zpěvákem s volnýma rukama, který brázdil pódium jako tygr v kleci a občasně se dokonce ztrácel za oponu (nezapomínejte, že jsem v kulturním domě), když jsme si my přihlížející měli dosyta užít instrumentální pasáž nebo kytarové sólo, kterých rovněž nebylo málo. Izraelci vsadili na poctivý thrash metal s občasnými nádechy deathu, který by šel zařadit do staré školy bez náznaků nějaké progrese. Je fakt, že v téhle době a u nové kapely může podobný krok působit jako výraz zpátečnictví a nebo ryzího nadšenectví, ale vystoupení Hammercult působilo veskrze sympaticky a sebevědomě, takže si zase říkám: „proč ne?!“. I téhle předkapele bylo vymezeno něco málo přes půlhodinku, i když při pohledu na jejich nadšení a odhodlání jsem věřil, že by dokázali hrát ještě hodně dlouho.

Sepultura svůj set odstartovala nějakých deset minut po desáté a něco přes čtyři stovky přihlížejících se tak dočkaly. To, že je Derrick velký chlap, jsem věděl už dopředu, ale teprve při tomhle bližším setkání mi bylo jasné, že z něj musí mít strach i jeho ochranka, která byla koncertě zastoupena v poměrně slušném počtu a strážila hranici fotopitu se zarputilým výrazem. Jen pro jistotu uvedu, že patřím spíš k fanouškům „staré“ Sepultury a v nové tvorbě se trochu ztrácím; přesto nelze než souhlasit, když Derrick někde uprostřed setu prohlásil před následnou „Sepulnation“: „old Sepultura fans, new Sepultura fans – we are all one nation!“. Osobně jsem si na své přišel hned u druhé skladby, protože „Refuse / Resist“ pokládám za jednu z nejlepších, co kdy z dílny brazilských hrobníků vyjelo. Následovala titulní věc z poslední desky „Kairos“ a pak, pokud se nepletu, „Relentless“. Aktuální deska byla samozřejmě skloňována nejčastěji, však to bylo turné právě k ní; došlo i na skladbu „Mask“ a pozadu nezůstal ani cover „Just one fix“ od Ministry, o kterých se Derrrick vyjádřil „že ta kapela tady byla před Rammstein“ hehe. No je fakt, že ta skladba šlape a šlapala i tentokrát – byl to nářez! Ze starších věcí došlo i na skvělou věc „Attitude“ z Roots a „Territory“ z Chaos A.D.

Dodávat snad není třeba víc, prostě výborný večer! Sepultura se předvedla jako zcela profesionální parta, Andreas si celé vystoupení očividně užil, zatímco Paulo, stále šedivější, působil dojmem klidné vody a pevného pilíře kapely, kterého jen tak něco nerozhází. Celkem pozorně jsem se snažil sledovat i mladíčka a nováčka kapely Eloye Casagrandeho, o jehož bubenickém talentu chodily zvěsti všude dokola a musím říct, že nelhaly. Spoluhráči jej dokonce nechaly vyniknout v krátkém sólu, při kterém se uklidili na stranu a Eloy svou velkou velkomeziříčskou premiéru zvládl výborně! Celý set trval hodinku a půl a po poměrně dlouhém přesvědčování se Sepultura vrátila, aby zahrála ještě „two more songs“, z nichž druhý „Roots bloody roots“ to celé uzavřel.

Rozhřešení je jasné a závěrečné díky míří za Pavlem, který si vzal na triko uspořádání toho všeho. Nezbývá než doufat, že podobných akcí v Meziříčí bude do budoucna přibývat, i když všechna „ale“ a „proti“ jsou nám jasná. Každopádně kdo v neděli došel, bude vzpomínat.