Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Prolog

Letošní ročník Phantoms Of Pilsen byl pro mne trošku výjimečný. Jde vyloženě o osobní vjem, protože lístek na tento skvostný festival jsem obdržel coby dárek k narozeninám od paní Bhutové. Proto byla celá akce takovým dárkem a milým užíváním si krásného prodlouženého víkendu, kdy i počasí dostalo rozumnějších barev. Co vám budu povídat, na akci jsem se těšil jak malej kluk, protože Phantoms of Pilsen vnímám jako jednu z akcí, na kterou od šestého ročníku jezdím víceméně ze setrvačnosti téměř bez ohledu na soupisku kapel. Proč? Protože ta akce má něco, co jsem na žádném jiném koncertě ještě nenašel. Je to originální a specifická událost, jejíž ozdobou je burácející kvalitní hudba.

Devátý ročník byl opět zahájen warm-up party, která proběhla procesem, během kterého bylo nutné vystupující jména trochu proškrtat. Návštěvník tak přišel o české zastupitele doom metalu a mohl vyslechnout čtyři jména ze zahraničí právě z tohoto ranku. Chtěl jsem si užít celý festival takříkajíc od A do Z, takže jsem ve čtvrtek o pár minutek zahákoval pracovní dobu a zmizel na zakoupený spoj směr Plzeň. Ta mne přivítala vlídně a tak jsem na nic nemeškal a rovnou si to štrádoval do klubu Parlament, kam byl přislíben prvotní program.

Cedule pivovarského gigantu Gambrinus lemovaly fasádu a na markýze se skvěl nápis Rock & Metal klub 666. Bodlo mne v zádech, na místo obvyklého mrazení, ale nechme žerty stranou. Trošku fronta, ale nic závažného, odbavení bylo rychlé a já svůj tlumok s vrchní vrstvou ošacení zanechal v blízké šatně. Poté jsem nakráčel do nitra klubu, kam směřovala malovaná ruka karikatury Ozzyho, ale asi měla mít malba vážný výraz. Ale nechme žerty stranou, protože sranda přestala ve chvíli, kdy jsem se vrhl k baru. Na čepu se k mé spokojenosti zaleskl Skalák, jelikož mám rád underground i v pivovarnictví, ale počkal jsem si. Nejdřív jsem si připadal jako neviditelná postava, protože mne slečny na baru úspěšně přehlížely a raději obsluhovaly své známé, kteří přicházeli k baru z boku a beze slova objednávky jim čepovaly obvyklé nápoje. No nic, nakonec jsem se od těch pokerových tváří dočkal svého kelímku.

V tu dobu byl klub už dosti zaplněn a prvotní hráči Freitod už měli rozehranou dobrou půlku setu. Zamlouval se mi jejich zvuk, který se houpal na vlnách jemného doom metalu s převážně čistým vokálem, nezapomínajícím i na svého hrubého kolegu. Očima jsem sledoval kolemjdoucí a hledal známou tvář, avšak marně. Alespoň jsem se mohl soustředěněji nořit do vln tklivých tónů, které narušovaly korzující dívčiny s hezkými tvářemi. Freitod bych si doma s největší pravděpodobností nepustil - nemají patřičný dar strhnout, který bych od nich požadoval - ale i tak mi to jako úvod do tohoto večera přišlo příjemné a vlastně bez nějakých negativ.

Na druhé kousky jménem Abaton jsem se těšil z celého večera nejvíce. Nějaké noci se už vystřídaly od doby, kdy jsem je uzřel prvně v zaplivané studentské klubovně v Dejvicích. Tehdy hráli jestě s kapelami Sedna a Voluptas a byl to velice příjemný večer. Aktuálně mají na kontě novou desku a tak jsem byl zvědav na novou dávku jejich muziky. Hned z kraje musím říct, že tahle kapela parádně vyniká ve tmě, při velmi velmi sporém osvětlení, jako tomu bylo onehdá v tom krcálku v Dejvicích. To proto, že kapela se odráží od novodobého vnímání hardcore scény, která čerpá z blacku, doomu, sludge a jiných potemnělých tónů metalu. Abaton lze přirovnat k takovým jménům jako Amenra nebo i ta Sedna je na místě. A právě v takovém divokém duchu byl ten jejich čas. Svižné energické kusy se občas nechaly vystřídat odlehčenou pasáží, kterou rozbíjely úderné bicí (zejména větší průměr činelů měl za důsledek parádní rambajz). Nic naplat, Abaton rozsekali klub na maděru, tohle byl vážně výtečný zážitek, který mi sedl a nezklamal má očekávání. Ihned po jejich programu jsem zašel za jejich sličnou merch prodávající společnicí a zakoupil hned dvě CD a při zanechání menšího dýška jsem obdržel navíc nějakou tu samolepku a placku a především úžasný úsměv.

Ale abych se dostal i ke zbytku tohoto večera. Další v pořadí bylo jméno October Tide a jejich švédské pojetí doom metalu. Bez okolků se přiznám, že mne jejich hudba vůbec nic neříkala a nebavila, a tak jsem tísnící se dav po nedlouhé době jejich setu opustil. Tím pádem nemůžu podat svědectví ani o posledním vystupujícím Officium Triste, což je ostatně kapela, kterou ani neznám. Na druhou stranu byl čtvrtek a před námi ještě jeden pracovní den, který byl volný jen pro mne, nikoli pro milý pár přátel, kteří se mne rozhodli ubytovat.

// Intermezzo I

Pátek dopoledne a Plzeň se noří do pracovního nasazení ruku v ruce kráčející se školními povinnostmi. Proto se vrhám do nitra spleti ulic a míjím spěchající davy, ale jiné, než na které jsem zvyklý z hlavního města. Přijde mi vše takové klidnější, volnější a přívětivější. To je završeno drobným rozhovorem s postarší paní, která si ke mne přisedla na náměstí, kde jsem se zrovna slunil. Z rozhovoru těchto vzájemně se neznajících person vyplynulo, že Plzeň je hezké město. Další plus zapsané na misku vah k přestěhování. Blíží se čas oběda, který volím vychutnat v nedalekém minipivovaře Pašák. Po chvíli dorazí i redakční kolega David a ihned se dáváme do řeči filosofujíce nad vším, o čem si staří přátelé asi tak mohou povídat. Čas báječně plynul až se nachýlil v minuty, které jeho volaly zpět do všedních povinností a mne k první kapele pátečního dne.

Mallephyr. Tak dlouho mi unikali, až mi najednou padají do klína. Tato víceméně nová formace tentokrát vystoupila jen ve třech bez jedné kytary, ale rozhodně nemůžu říct, že by byl můj dojem o něco ochuzen. Naproti tomu jsem se lépe zaměřoval na Sinneralovu basu a jeho pohledy zvěstující pohrdání. Názor na kapelu zůstává zachován a je v podstatě utvrzen. Mallephyr je svébytná kapela, hrající báječný black metal složitějšího charakteru a s přesahem. Inspiraci u jistých jmen lze najít, ale rozhodně nestrhává vysoký status, který banda má.

Jako druzí nastoupili na podium Sekhmet, což vypovídá o faktu, že program byl hned od začátku našlapaný výtečnou muzikou. Byl jsem na ně hodně zvědav, jak se kapela ukáže v klubu, protože zatím jsem je znal jen z venkovních akcí. Docela mne překvapila účast nového zpěváka, kterým byl Agares, kterého můžeme znát z další tuzemské blackové smečky Naurrakar. Do ansámblu kapely zapadl myslím výtečně, jen je škoda čistých zpěvů, které tolik nevynikají, jako když je zpíval Lord Aegir. Ale to byla jen drobná skvrna na jinak prvotřídním vystoupení téhle kapely.

Další v pořadí byli už předloni vystoupivší Selbstentleibung. Jejich hudba mne baví, ale jen chvíli, než se stačí zamotat do vlastní sítě a na povrch nevznese nic, co by poslech vytrhlo z fádnosti. Takže i přes slušný výkon nezanechali hlubšího dojmu. Vlastně i jejich deska Null Negativ mne bavila jen v prvních okamžicích, ale čas ji odvál pryč.

Z pátečního programu mne ze všeho nejvíce lákala formace The Committee. Tenhle regiment tajemných existencí zasáhl naší redakci drobným promáčem už někdy v roce 2013 a od té doby se těší mé pozornosti. Tady smekám před pořadatelským umem dotáhnout takovouhle kapelu na naše podium. Kapela vystoupila se zahalenými tvářemi, v uniformách a militantní aurou. Novinkou pro mne byl pátý člen, který působil nějak navíc. Chodil po podiu s kosou a tu a tam něco zařval do mikrofonu. Ale jinak The Committee odehráli výtečný set, jemuž nechybělo vůbec nic, ani skladba Katherine’s Chant, která je od nich přece jen nejznámější.

Pak přišli na řadu Den Saakaldte, kteří mne nikterak neoslovili, a tak jsem se během jejich setu odporoučel pryč. Jednak jsem toho měl dost a padnul na mne spleen vzniknuvší z mé věčné samoty na koncertech. Když hrajou kapely, tak to jde, ale když dojde na pauzu nebo něco, co mě nebaví, tak nemám s kým prohodit slovo nebo panáka. Tím se dostávám k tomu, že jsem neviděl October Tide (kteří mi však stačili předešlý den) a Nifelheim, které si pořád živě pamatuji z někdejšího vystoupení v zaniklém klubu HooDoo v Praze. Věřím, že posledně jmenovaní byli výteční, protože ta kapela je prostě skvělá.

// Intermezzo II

Den však ještě nekončil. Po celém městě probíhala kulturní akce nazvaná jako Plzeňská noc a tak jsem se přidružil ke svým kamarádům, se kterými jsem zkoumal Papírnu. Ten klub, nebo jak to nazvat, mne zaujal už dříve, a to zejména díky prostorám ... a proto jsem byl velice zvědavý, jak to tam vlastně vypadá. Dojem strhávala přítomnost stovek lidí, kteří se kolébali v rytmu megalomanské akce, ale jinak přívětivé prostředí. Do Papírny jsme se šli podívat především na vystoupení Hentai Corporation, před kterými ještě dohrávala Mucha. Ta ve mne zanechala pocity, kterým se slušně říká „rozčarované“. Vystoupila sama, bez doprovodné kapely. Na tváři měla vtipné úsměvy laciného rázu a do lidí sázela své sprostými slovy protkané písně. Dříve to mělo trochu lepší efekt, než to jak její hudba vyznívá dnes. Aktuálně se neubráním pocitu nabubřelé lacinosti a vyloženě trapnosti. Ale co, doba je taková a lidé si sprosté, či snad rebelující písničkáře hýčkají, však se jukněte, jak si vede Xindl X nebo Záviš. Pro mne to jsou píčoviny, pro jiné poezie.

Hentai Corporation je zábava za slovo vzatá. Jejich hudba s neurčitým zaměřením má neskutečnou energii a dokáže rozhýbat i pařez. Do toho Škarohlídovi oplzlé kydy a gesta a máme na světě kapelu, která je jednoduše v kurzu. Tady mne baví i hudba a textům v angličtině však nerozumím. Banda to sázela do davu slušně a pročísla veškeré své tvůrčí období, z čehož byla samozřejmě nejvíce zastoupena jejich poslední deska s názvem plným řízků. Dokonce bych si troufl říct, že zazněla celá. A co se týče té podivné srandy? Tak tady mne spíš udivoval dav fanoušků, mezi kterými se našli i tací, kteří vylezli na podium a Radkovi poplivané bradavky klidně olízli… a byli to kluci. Takže když pominu tyto a jiné excesy, tak kapela předvedla výtečný set, který pobavil.

Skokem se vyhnu sobotnímu dopoledni, které jsme ostatně prokecali, a vrhnu se hned na první bandu, která otevřela nabytý program. Tím byla skupina Todgeweiht, která do chladného publika začala drhnout nic neříkající black metal. Pár zajímavých momentů by se našlo, ale jinak tam toho moc úderného nebylo. Navíc kapela vystupovala dost staticky a tak nějak znuděně a líně. Třeba když se basák během jedné pauzy mezi skladbami otočil a šouravým krokem zpoza podia donesl urnu s lebkou, kterou prostě postavil doprostřed podia a zase šel hrát. Další moment: kytarista nasazuje basákovi oprátku kolem krku a nezapomíná mu úhledně upravit vlasy do původní pozice. Trochu zbytečná křeč, ale někdo prostě začít musí.

Druhá banda Temple Of Oblivion mne dostala víceméně od začátku. Jejich výpravný black metal by mne za jiných okolností možná ani nezaujal, ale tady to mělo nějaký punc něčeho výjimečného. Kapela vyzdobila podium svícny, vonnými tyčinkami, které nádherně vnikaly do nosu po celou dobu setu a dalšími okultními proprietami. Důsledná imidž měla kladný výsledek. Kompozice skladeb byly rozsáhlé a jestli jsem počítal dobře, kapela odehrála snad čtyři nebo pět písniček. Všechny byly protkány jistou armádní náladou, kterou podtrhly zástavy evokující Rakousko-Uhersko. No a taky měly roztomilou basačku. Tahle kapela mne prostě bavila.

Další dvě kapely v pořadí měly vlastně shodnou sestavu, snad kromě zpěváka. Šlo o srbské kapely Murder a The Stone, ve kterých bubnoval Honza Kapák. On je prostě všude. Zatímco Murder vyznívali více deathmetalově, The Stone drhli svůj black metal hrubého zrna. Obě kapely na to šly s naprostým klidem a přesvědčením. Nejde nic vytýkat a osobně nemám ani co vyzdvihnout, prostě výborně zahraná muzika, kterou navíc doplňovala opravdu bizarní projekce.

Purgatory hráli sice dobře, ale bez přesahu, bez ničeho, co by mi zanechalo hlubší stopu v paměti. Upřímně musím říct, že vzpomínky na tuhle kapelu úspěšně přemazaly jiné. Nějak mi to nic neříkalo a proto se výsledné dojmy nikam ani nezaryly.

Ze sobotního programu jsem zase nejvíce vyhlížel Inferno, kteří byli třetím a posledním zástupcem českých kapel. Stanul jsem v první lajně a hltal každičký tón jejich okultní seance. Otvírákem byla samozřejmě hymnická The Firstborn From Murk. Následovala sonická bouře temných tónů završená vzpomínkou na koncertní povinnost téhle kapely – Peklo na Zemi. Tahle kapela má už dávno světový formát a tentokrát předvedli další z výtečných setů a tento den šlo o jeden z nejvýraznějších.

Kapelu Farsot jsem předtím neznal a o to více jsem byl překvapen z hudby, která se počala z podia linout. Složitější black metal s pěknými kytarovými vyhrávkami, strohá prezentace, avšak o to působivější hudba. Naléhavá atmosféra s tíživými konturami. Farsot mne příjemně zaujali a po jejich jméně se ještě hodlám podívat.

Od Chaos Invocation už podle názvu nelze čekat nic jiného než hrubý bordel. A bylo tomu skutečně tak. Svižný black drsného charakteru bez skrupulí a dalších ozdob. Syrová porce řezavé muziky v rychlopalném tempu. Ničení povoleno. Kapela jednoduše zametla se vším, co ji přišlo pod ruku a to přišlo po vážnějších polohách předchozích kapel docela vhod.

Ketzer se nevinně přibližují dojmům, které jsem nabyl z kapely Purgatory. Nehráli zle, ale jen se mi to míjelo s náladou. Ke konci už jsem prostě odešel, abych si naposledy důsledně prohlédl veškeré distro a dokoupil pár kousků. Z toho plyne, že hlavní hvězdu večera Deströyer 666 jsem si nechal dobrovolně ujít rovněž. Tahle banda mne nikdy nějak výrazně nebavila, takže nevidění jejich setu si nepřisuzuji jako chybný manévr.

// Intermezzo III

Snad nikomu neunikla nabídka výtečného speciálního ležáku, který byl pro letošní ročník Phantoms of Pilsen navařen minipivovarem Radouš. Šlo o dobrotu jménem Phantom Chariot, která se dala zakoupit ve venkovním baru. Parádní vůně, hezká plná chuť, příjemný dozvuk na patře. Tohle pivo se prostě povedlo, ostatně Radouš se (s drobným kolísáním) drží v dobré pověsti. Přece jen jej v povědomí držím dlouho a nějaký ten korbel už jsem od něj spláchnul.

// Epilog

Letošní účast mi přišla z více jak poloviny tvořená zahraničními hosty, zejména Němci. Důvod? Možná ten, že z říše dorazilo celkem dostatečné množství kapel, které naopak českému posluchači ani nic neřeknou. Z naší země pak black metal zastoupila (jen) tři jména, což zase nedokáže dotáhnout další návštěvníky z našich hvozdů. Celkově jsem nabyl dojmu, že počet hlav je v porovnání s loňským rokem slabší. To byl možná důsledek absence nějakého velkého jména, přece jen ne všichni jsou natolik zanícení, aby drželi v patrnosti zvuk kapel Nifelheim nebo Deströyer 666. Rozhodně si ale nemyslím, že by šlo o nějaké pořadatelské pochybení. Prostě šlo jen o trochu jiný výběr kapel. Festival totiž není jen o vystupujících interpretech. Zvláště Phantoms, kteří mi přijdou vskutku jedineční svoji důsledností, kvalitou a důrazem na detail. Však se podívejme: vlastní pivo, výtečný zvuk, letos opravdu povedená světla, skvělá organizace (žádné hádky, bordely, ani problémy s dodržováním harmonogramu), obrovská nabídka merče a báječné prostředí. Nejsem si vědom jediné akce v této váhové kategorii, která by měla takovou úroveň. A to dělá z fantomů jedinečný a originální zážitek, ke kterému se rád vracím, takže… zase za rok.