Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 3. 5. Heavenphetamine + Rosenthals v Klubu Paliárka

Tahle dobře ukrytá hudební událost, která se ke mně dostala jen skrze doporučení kamaráda, se odehrávala v den, kdy šikanoval Prahu proslulý každoroční maratón, takže počet nasraných esemesek, které jsem mu posílal v průběhu cesty do nuselské Paliárky, kdykoli se mnou vyjebal nějaký tramvajový spoj, se dostal téměř k desítce. Když jsem ale dorazil na místo činu, byl jsem rád, že jsem tento podnik objevil. Tenhle klub je dle všeho spravován nějakou poetickou asociací, což obvykle automaticky generuje takovou pábitelskou atmosféru. Nemůžu ale zastřít, že básníci jsou taková ta odnož lidí, kteří mi často šíleně lezou na nervy. Ale respektuji je. Často mi nic jiného nezbývá.

Sklepní prostor podniku je malinkatý a se zvláštní anomálií v podobě pódiového prostoru. Ten je stejně velký jako hlediště (tedy malý) a tím, že je umístěn za jednou ze sloupových kleneb sklepa, působí jak útulný pokojíček. Zvukařský pult visí vertikálně před ním a jeho limity vynahrazuje místní soundmajster obecným nadšením z chodu věcí. Když dvacet hlav zajistilo prakticky fullhouse, první kapela večera, Rosenthals, mohla začít hrát. To je trojice lidí - bicí/zpěv a kytara/klávesy, často suplující baskytaru. Jejich zbraní je psychedelickej noise rock, jejich revírem je spousta kytarových efektů, kompozičně docela bohatý songy a zbytečný kecy mezi písničkama. Přes počáteční nedůvěru, kdy mi přišlo, že chvíli trvalo, než se rozehráli a ještě chvíli se pak dolaďoval zvuk, jsem si na to pak spokojeně kejvnul hlavou a docela rád je uvidím někdy zase. Oni mě určitě taky.

Byl jsem z nich pak trochu rockově naladěn, takže podstatně minimalističtější a popovější set heavenphetamine už mi tolik nedával, ale dobrý pasáže tam byly. Dvojice se skládá z introvertní bubenice a extrovertního zpěváka od krabiček. Tento původně japonský projekt se pak přemístil do gruzínského Tbilisi a po ruské invazi se vydal do světa koncertovat na podporu Ukrajiny, kterýmžto směrem se pak prý vydává i většina výtěžků jejich koncertů a prodaného merche. Vznešená mise, jakkoli jsem byl zpočátku obezřetný, protože riziko nějakých nepadnoucích slovanských vlivů či politického patosu u takovýchto iniciativ bývá. Naštěstí nedošlo ani k jednomu. Naopak to bylo celé veskrze japonské. Někdy trochu podivné, jindy lehce kýčovité, ale pořád dostatečně cizí na to, aby to po celou dobu koncertu budilo zvědavost. A i mimo to musím říct, že sedět si už takhle v květnu před hospodou, s krásně vychlazeným vínem a Nuselským mostem nad hlavou, to je tak nějak správně strávený víkendový večer a jestli jsem tak za něco rád, tak je to za objevení tohoto prostoru.

// 13. 5. Smote v Punctum 

Promo texty pořadatelského klubu Jednota byly ke koncertu Smote tak podezřele návodné a lákavé, až jsem se pomalu opevňoval obezřetností před přílišným nadšením. Té ale vůbec nedopomáhaly zkušební domácí poslechy jejich poslední desky A Grand Stream, u které jsem po dlouhé době zažil pocit, že jsem v půlce poslechu prvního songu na bandcampu a říkám si "takhle kurva jo!" Ten večer se počítalo s větší návštěvností, než by mohlo Punctu být komfortní, zejména v rámci jejich vztahu s príma novými sousedy. Takže se pro jistotu začínalo trochu dřív, aby se to taky dřív mohlo rozpustit. To mi úplně nehrálo do karet, protože jsem si spletl data, čímž se mi pomotalo několik akcí dohromady a tedy po několika zmatených esemeskách a slepých cestách vlakem, lodí a rogalem po Praze, se mi podařilo na Smote dorazit těsně po začátku jejich vystoupení. Tímto se omlouvám předkapele Koruth & White.

Když jsem prolezl dveřma a zaplatil rozumných 350,-, ihned mě praštil do čumáku ten těžký, statický vzduch, který v Punctu vždycky předznamenává, že ta akce bude zatraceně dobrá. Lidí bylo tak na hranicích snesitelnosti, ale hlediště bylo po celou dobu příjemně průtočné a odkadkoli kamkoli se dalo dostat i bez porušení komfortní zóny. Poté co jsem se uvelebil kus od pravého repráku, ke kterému jsem se v průběhu koncertu pak přibližoval jak můra ke světlu, mě jako první škodolibě napadlo, že ta kapela musí být tím srovnáváním se Swans a Godspeed You! Black Emperor už vyloženě vyčerpaná. Za mě pak ve vzduchu plulo ještě jedno jméno, a to Tangled Thoughts of Leaving a to skrze určitou taženou drnivou zrnitost a syrovost (prvotřídní hudební charakteristika, co?), ačkoli Smote nejsou natolik abstraktní.

Personálně tam byly nějaké kytary, bicí, úžasně stoická basačka, u níž jsem zjistil, že bych byl schopný její obličej nakreslit čtyřmi tahy, sporadická píšťala, housle a nějaký ten mačkací, šlapací bordel na zemi. Ve valné většině času to hrálo všechno najednou, a to mnohdy tak neskutečně dlouho, až jste... prosili, aby to hrálo ještě dýl. Girovské kouzlo nekončících repetic amplifikované hlasitostí na hranici snesitelnosti při některých pasážích uvádělo publikum (včetně pisatele) do transu a prázdné pohledy po konci představení nabíraly lidské kontury až po několika minutách. V polovině koncertu přiběhl mezi nás kůň a pádil neuvěřitelnou rychlostí do divoké bouře. Když jí proběhl, běžel pak dál. Všichni ho viděli. Jen správce Puncta Radim stál v koutě a pot na jeho čele měl docela jinou příchuť než všech ostatních. Na závěr ještě vzkaz do Brna: vykoupili jste nám merch, pacholci! To se to asi nakupuje, když nemusíte platit pražský nájmy, co?

// 16. 5. Then Comes Silence v Bike Jesus

Then Comes Silence mám spojenou s dobou, kdy jsem sjížděl Echoes ještě jako čtenář a byl  jsem uchvácen diverzitou hudebního spektra, které pokrývá. Tehdy vydali album Blood a to pod logem metalového molocha Nuclear Blast, což pár obočí nadzvedlo. Moje teorie byla, že si na této kapele chtěli ozkoušet, nakolik se vyplatí zkusit investovat do trendové post-punkové 80's nostalgie a když zjistili, že to z komerčního hlediska žádné terno není, pustili je zase k vodě a vrátili se věnovat tomu, čemu rozumí nejlíp (/nejhůř). Za mě ideál, takhle nemusím přemýšlet o tom, zdali na kapelu vyrazit někam do zachcanýho Fóra Karlín, ale spokojeně si to místo toho můžu štrádovat do stylového ostrovního útočiště v Bike Jesus.

To je sice prvotřídní koncertní prostor, ale o víkendech trpí na to, že točí love na přesnočních techno akcích a tím pádem živé koncerty spadají pod takzvané Early Shows. To znamená, že začínají zbytečně brzo a krátce po dohrání kapely zase musíš vypadnout. Pokud nechceš trsat s děckama, co nosí rybářský čapky a sluneční brejle v noci. Ekonomicky je to logický, koncerty tolik peněz do kasičky nepřinesou, každej si dá dvě-čtyři pifka a jde se pak dokalit jinam. Zato gin s tonicem se na techýnkách leje po kýblech a po čtvrtý čáre jsou lidi s těma dýškama taky nějak štědřejší. Upřímně mi to vlastně přijde v něčem cool. Víkendový technaři tady vlastně zastupujou ten prekariát, který nám, šlechtě živé muziky, musí vydělávat na naše koncerty. Doufám, že se udržují hydratovaní.

Předskakující "special guest" Smrtislav byl každopádně organizační přešlap. Tohohle emo písničkáře jsem znal již z poslechu, takže jsem věděl, že na koncert nemusím spěchat. Když jsem ho teďko slyšel naživo, tak mi nicméně přišlo, že nějakou úlohu na tomhle světě asi má. Ty otravně jednotvárné písně jsou ve své bezobsažnosti tak radikální, až jsem připravený to přijmout jako zajímavou písničkářskou avantgardu. Vlastně se na něj těším, až ho uvidím příště a upravím k němu přístup. Každopádně uvést ho před Then Comes Silence byla píčovina, na tenhle koncert dorazili lidi pro docela jiný typ zážitku.

Švédští post-punkeři jsou již nějakou dobu redukovaní na tři členy a z původní sestavy tam zbyl jen baskytarista a zpěvák Alex Svenson (což si představuju, že je skandinávský ekvivalent jména Jan Novák), který i přes vzhledovou přidrzlost působil na pódiu sympaticky skromně. Na koncertě obsazeném by voko nějakými sto lidmi se pak dal zhodnotit stav současné gotické subkultury a jestli o tom můžu říct něco zastřešujícího, tak to zejména fakt, že je skutečně diverzní. Ten večer jsem viděl na jednom místě ty nejkrásnější lidi na světě i ty nejošklivější. Tancovali všichni spolu a bylo to hezký.

Set kapely byl docela dlouhej, což při žánrových mantinelech této hudby může být vyčerpávající, ale já i okolí jsme s tím neměli problém, protože na ty jednoduché beaty se dalo nerušeně tančit a poskakovat, přičemž poloviční zaplněnost klubu umožňovala svobodu měnit pozice a odskakovat si kam bylo potřeba bez nějakých obav o ztrátu pozic a orientaci v prostoru. Co mě ale sralo po celý koncert, byla velmi ztlumená kytara, kdy jsem si spoustu jejích linek musel regulérně domýšlet. To je přesně to, když jednou za rok vyrazim na kapelu, jejíž hudbu znám z alb a naživo to hraje kurva jinak. Když spustili můj nejoblíbenější flák Strange Kicks, tak jsem si tu kytaru v refrénu prostě radši zazpíval. Jinak to bylo ale sympatický. Takový rodinný, přitom outsiderský, přitom hodný. Někdy před půlkou setu roztočili kolem štěstí o to, který song budou z výběru asi osmi hrát jako další. To mi přišlo jako skvělej koncept, ale dotáhl bych ho za sebe ještě do konce, kdy bych takhle vybíral všechny songy, který ten večer zahrají, i s rizikem toho, že budou hodinu a půl hrát dokola jeden a ten samej.