Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 21. 5.  Syntax Error + Fumar Mata + Chateau v Bike Jesus

Syntaxe jsem objevil teprve před nějakým půlrokem při náhodné návštěvě jednoho víceinterpretového koncertu a pamatuji si, jak do mě vpumpovali ten večer nadšení už jen z toho, kolik dobrý mladý muziky mi v Česku pořád zjevně protejká prstama. Tehdejší vystoupení se odehrálo ku příležitosti vzniku nové písničky a kapelu zastupovali dva lidi. Tentokrát to už bylo ku příležitosti vydání celého alba a nevím, zdali to má souvislost, ale na pódiu kapelu nyní již zastupovalo lidí... víc. Každopádně před ní ještě hrály dvě věci. O první z nich, Chateau, jsem slyšel poprvé a jejich loungový pop vlastně perfektně odpovídá výslovnosti jejich názvu. Působí jako takové dlouhé něžné vydechnutí do prázdna, s mírnými zakopnutím o jednu samohlásku. Pro začátek akce, obzvlášť když venku dosvítalo slunko a ta hudba je v něčem prostě reklama na dlouhou cigaretu, to byl docela zápřah pro moji trpělivost, ale příště slibuju, že jim dám víc. Podezírám je, že s tou muzikou jsou přesně tam, kde chtějí být.

Mezi kapelami jsem s potěšením sledoval, že komunita kolem těchto víceméně studentských kapel, které přitom nehrají na první signální, je celkem rozsáhlá, členitá a odpoutaná. Jako vědomí, že s mým příchodem se zvýšil věkový průměr osazenstva o čtyři roky na nějakých 22 by bylo depresivní i bez toho, aby za mnou ve frontě kluci neřešili maturitní otázky. Jsa ve věku, kdy začínaj moji vrstevníci na přání nadávat na mládež jak nepije, na koncerty nechodí a žáby už nenafukuje, jim zase musim zopakovat, že tolik na tom možná nakonec nebude a jestli na tom koncertě někdo nebyl, jsou to oni.

O psych-rockových Fumar Mata jsem něco už předem věděl, protože jsem si je pár měsíců zpátky naposlouchával, když jsem zjišťoval, na které kapely se budu chtít podívat na letošní Žižkovské noci (prosím neptejte se, jak to dopadlo). Tehdy mi to z poslechu přišlo trochu překombinované a přísloví o mnohými psy honěném zajíci mi k nim sedělo ve všech jeho pubertálních i nepubertálních úchopech. Když se na pódiu sešlo lidí jak na Kelly Family Revival, moc to důvěryhodnosti nedodalo. Nakonec jsem si ale jejich set překvapivě celkem užil. Původně jsem chtěl škodolibě sledovat, jak padají do pastí mnohačlenných hudebních kapel, kde "si každý chce zahrát", ale k tomu nakonec vůbec nedošlo. Naopak jejich živý projev byl velmi koncentrovaný a místy až provokativně zdrženlivý. Když se to začalo rozjíždět, song často skončil. Nebo se prostě nerozjel. Prakticky konstantní tempo pak navádělo k pokornému noření do houpavého transu, o čemž jsem rád, že do dalšího setkání už vím.

Na Syntax Error už jsem byl docela luxusně na sračky, ale pořád v prvotřídním stavu, abych si jejich kombinaci hlučnýho post-rocku a elektroniky perfektně užil. Za elektronickou sekcí mimochodem stál opět týpek, kterého nešlo minout po celý večer a skrze kterého jsem musel obdivovat zbytek kapely, protože strávit s ním deset minut v jednom pokoji, tak bych ho musel rozthat na malý kousíčky, z těch udělat takový ty zmačkaný kuličky, ty si dát do kapsy kalhot, který by šly okamžitě do pračky na 160°C. Jako každej jsme nějakej a on je rozhodně nějakej, ale holt patřím k těm lidem, kteří kolem sebe ocení lidi, kteří nejsou najednou na všech čtyřech světových stranách. Jestli mi rozumíte. Ale hudebně jako všechna čest. Syntax hudba je tvrdá, kouše, ale nepajdá nikam do progových honíren, takže slušně podmetený dav v blbě klimatizovaném sále solidně zaměstná slušnou škálou pohybů. Jejich hudba je totiž přesně ten typ, na který si každej může jet po svym a ničemu to nevadí.

// 23. 5.  The Dharma Chain + The Ills + Mancy Sono v Paláci Akropolis

Série koncertů Voodoo, zahrnující pod sebe undergroundovější interprety vystupující v zasloužilých prostorách Akropole, byla většinou odkázaná svými akcemi na komický výklenek vedle bočního baru (kterému jsem v tomto kontextu přisoudil označení "přístěnek pod schody"), a to ještě po koncertech známějších interpretů odehrávajících se vedle ve velkém sále. Tentokrát, ačkoli se toho v Praze dělo poprdel, tak se zřejmě nenašel interpret, který by zaplnil hlavní prostor, a tak si ho mohly uzmout kapely zvyklejší na skromnější prostředí. To vykouzlilo takovou sympatickou spolčenou atmosféru připomínající malou hrstku dětí vypuštěných do velkého zábavního parku. Bohužel ceny na baru se ovšem držely stále v intencích hóch akcí, a když jsem se již poněkolikáté na baru ujišťoval, že dvojka prosecca opravdu stojí 140,-, rostlo ve mně přesvědčení, že napříště to prostě budu jistit mezi koncertama brankářema z večerky před klubem. Sami si za to můžete.

Vzhledem k fízlhodině, která se musí v 'kropoli přísně držet, se zase začínalo tak brzo, že jsem neměl šanci stihnout Mancy Sono, což mě celkem mrdá, nejen kvůli tomu, že jsou poslední dobou úplně boží, ale i proto, jak si ji lidi pochvalovali posléze venku na cigáru, co ji viděli poprvé. Tohle nadšení z objevení něčeho velkého a zásadního si přesně pamatuji z jejich březnového koncertu v Tachově, kde místní fascinovaně hledali slova, jakými by charakterizovali překvapení a nadšení z tak silného a neočekávaného zážitku. Tak ale zase jsem stihnul The Ills. Slovenskej instrumentální post-rock. A hlavně žijící vzpomínka na druhou polovinu desátých let (to je hustý o tom nedávnym období mluvit takhle, co?), kdy se měly k světu tyhlety kytarové bezeslovné projekty. Tehdy to snad kulminovalo existencí dvoudenního bratislavského festivalu Who Needs Lyrics Fest, kterému se podařilo v jeden termín narvat k sobě na pódium kapely jako We Lost the Sea nebo Lost in Kiev.

The Ills ale za mě zastupují spíše to negativní, co se k tomuto žánru váže. Z principu považuji tento hudební žánr za primárně cinematický, a tedy by jeho zástupci měli u písní zachovávat nějakou příběhovou strukturu s expozicí, gradací a případným epilogem. Tady se ale pořád šlapalo na brzdu, bylo to spíše techničtější a zajímavé motivy často mizely rychleji, než bylo třeba. Vystoupení jsem si pak užil hlavně jako reminiscenci na ony časy. The Dharma Chain pak byla kapela, kde jenom z letmého předešlého poslechu jednoho songu jsem věděl, že tohle je definitivně ONO. Potěšila mě narostlá atendace, chytře nahuštěná mezi černými plátny vyvěšených po bocích sálu, které ho tak činily menším a útulnějším. Přesto bylo v hledišti akorát prostoru na to, abych byl svědkem peak comedy momentu, ve kterém nějaké bábovce vypadlo z ruky plný pivo a gentleman vedle se jí ho posléze snažil doplnit dolitím, ovšem asi čtvrt metru vedle jejího kelímku. Bylo by to ještě vtipnější, kdyby mi půlka toho piva nepřistála v botách.

Každopádně u Dharmy jsem byl varován, že on to je prý každý song jiný bong. A vskutku. Radikální psychedelický repetice, na které jsem byl připraven (a když říkám připraven, myslím tím připraven!) byly vzácné. Naopak se většina jejich setu pohybovala v mantinelech zasněného shoegazu, naštěstí ale bez nějakých monstrozních disharmonií. Zvláštní zvuková mlha, kterou vytvářeli, byla pohlcující i navzdory nervózním děkovačkám mezi písněmi a zjevně předčasnému ukončení koncertu, kdy se kapela patrně až na pódiu dozvěděla, že musí v deset končit. Soudím tak dle ohlášených "třech dalších písní" pět minut před zavíračkou. Dal bych si klidně ještě hodinu. Atmosféra to byla krásná.