Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 3. 9. Manon Meurt + Mezi patry klid + Svaz v Čistírně 1906

Pražská ulice Papírenská se poslední dobou v kulturně-společenské sféře skloňuje podezřele často. Na jeden barák lezou squatteři, v jinym mají aťák různorodí výtvarníci a z tamní staré čistírny odpadních vod se stává také sdružovací prostor pro všelijaké lidi všelijakých uměleckých hodností. To se vždycky pozná dle toho, že má daný prostor číslo v názvu. Mě každopádně nejvíc na celé té strasse fascinuje automat na opulentní pugety, který je kousek za železničním viaduktem a kde nejlevnější kus stojí tuším kolem tisícovky. Vzhledem k tomu, že v okolí není ani žádný hřbitov či kostel, předpokládám, že je to jakási umělecká instalace, ovšem pokud si někdo někdy takovýto puget z automatu koupil, hrozně by mě zajímala příležitost. Tak jako tak, Papírenská ulice je již zkrátka pevně zaznamenaná na kulturní mapě a až to tam jednou srovnaj se zemí a postaví na jejím místě investiční baráky, budou se developeři moci zaštítit "bohatou uměleckou minulostí oblasti". Přejme jim škrkavky.

pozice u vstupu dokáže být překvapivě kontemplativní

Venkovní prostor staré čistírny měl po celé léto nějaký dramaturgický program, který mě buď nezaujal nebo nepropadl filtrem. Takhle na konci sezóny jsem tam tedy byl pro tento rok poprvé. Zahájení akce bylo na všední den neprakticky brzy a těm, co končej v práci v sedm a pak řekněme, ehm, ještě třeba minou správný podchod pod tratí a tím pádem to musejí o kilák obcházet, hrozí, že dorazí na koncert až v polovině druhého interpreta. Za ten malebný moment, kdy jsem při soumraku bloudil kolem starých garáží a železničních tratí, zdálky slyšel muziku a proudil proti večernímu vzduchu babího léta, to ale stálo. I díky výhledu, který se mi naskytnl na konci cesty. Venkovní prostor za čistírnou je jakýsi rekultivovaný travnatý dolíček, který mi nejvíce připomínal malé baseballové hřiště a skýtal bezpočet úhlů ke sledování koncertů. Tím více, že stage nebyla postavená na žádném z jeho okrajů, nýbrž po straně prostředku. Atmosférické kouřáky se nevpíjely do větru a krajiny, nýbrž zůstávaly ležet pohodlně usazené v plácku. Nad tím vším panicky zívala červeně nasvícená budova čistírny, která tak vypadala jak přebal alba In the Court of the Crimson King.

Když jsem nestihl Svaz a na Mezi patry klid jsem dorazil v polovině, rozhodl jsem se strávit ještě trochu času poflakováním po areálu. Objevil jsem stopy polorozebrané úzkokolejky, chvíli jsem se jimi nechal vést až na úzký můstek přes Vltavu, po kterém původně vedla, pak jsem si našel vyvýšenou pozici, ze které jsem si představoval, jak celý prostor fungoval, když měl svůj původní účel a nakonec i ten bar jsem našel. Před Manon Meurt byl docela časový prostoj, takže šlo pokecat s organizátorkou akce, ze které to prý po nějaké stovce platících návštěvníků docela spadlo. Koncertní konkurence byla ten týden veliká, středa je středa a vzdálený dvorek někde za Podbabou, kde nejbližší tramvaj je dvacet minut cesty, i když nejste úplný kretén může na spoustu pražských lenochů působit jak deratizér. Potěšilo jí to i z toho důvodu, že se prý podobnou skladbou interpretů snaží, aby se lidi skrze toho známějšího (Manon) dostali k těm obskurnějším, leč kvalitou nezaostávajícím.

Pro mě ten večer byli i ti Manon Meurt celkem novým zážitkem. A to nazdory tomu, že je sleduji prakticky od plenek. Jejich. Ve kterých snad ještě nahráli své první album, které se přesně trefilo do toho období, kdy já a spousta dalších jsme objevili slovo shoegaze (a hádám, že mají tak svojí vlastní kapitolu v nové knize Miloše Hrocha o českých stopách tohoto žánru). Přesto, že by mohli jako jeho klíčový zástupce žít dál ze slávy jednoho zvuku, docela se posouvají a zkouší různorodé post rockové metody. Na koncertě jsem tak zjistil celkem záhy, že nedostanu svůj houpavý comfort food, ale budu se muset přizpůsobovat různým post-rockovým tonálním proměnám, včetně dronového intermezza. Pohlcený v krychli ze tmy, kouře a bodových světel jsem po většinu času měl pocit, jako bych kapelu viděl poprvé. Učil jsem se o ní, přizpůsoboval a občas propadal do docela neznámého zvuku. Bavilo mě zejména, že nejněžnější melodické linky mířily od člena s tričkem kapely Full of Hell. Tenhle silný zážitek pak byl vtipně kontrastní s následným přízemním rozhovorem se členy kapely, během kterého jsem jim, opěz střízlivý jako dělo, pochleboval, abych mohl užírat z jejich paprikových chipsů a urážet kapelu Orient. S jejichž členy jsem byl následně seznámen, protože stáli hned vedle mě. Ach jo, Josef.

// 4. 9. Neuve Welt + Syntax Error + Hobluj! v Meetfactory

Neuve se Syntaxama mají vlastně docela dost styčných znaků. Obě jsou celkem vzácným příkladem mladých kapel o mnoha členech, které mají svůj svébytný, ale v lecčem sympaticky surový a neobroušený přístup. Jak jedna, tak druhá pak mají v sobě zjevně velmi nadané a neústupné hudebníky, což ale s sebou nese i jejich další společný element, tedy, že u každé z nich dominuje projevu nějaký obezřetnost budící egomaniak. U Syntaxů jsem si už zvykl a vlastně docela oblíbil expresivní bezprostřednost jejich klávesáka, kterýho bych asi nepožádal, aby mi přes víkend zaléval kytky, ale to k umělcům prostě často patří. K Neue Welt mě pak váže nepříjemná vzpomínka na první jejich koncert, co jsem viděl, kde byl jejich vůdčí multiintrumentalista docela nepříjemnej na spoluhudebnici kvůli něčemu, co vypadalo jako technický problém. Moc se to pak nedalo užít, i když to hudebně celkem dávalo.

Uvádějící kapelu Hobluj! jsem neviděl, protože začínala debilně brzo. Upřímně řečeno dodržování desátý hodiny v zadním dvorku Meetfactory, který se skrývá pod dopravně protěžovaným výjezdem od Barrandovského mostu směrem na Blanku (nebo tak nějak, nevim, neřídim) a je takřka ze všech stran obklopen třípatrovou zdí, mi přijde komický. Samotnej plácek je ale pro živé koncerty skvěle zimprovizované místo, kde právě uzamčenost prostoru vysokými stěnami a požárními schodišti vytváří takový ten správný pocit události "tam dole pod městem". A to i včetně toho, že v patrně poslední třicítkový den tohoto roku se tam spokojeně drželo nashromážděné teplo a dusno, takže už v půlce prvního setu jsem se potil jak kurva v kostele.

U Syntaxů jsem již určitě dříve psal, že je to můj největší loňský hudební objev a asi to ještě párkrát zmíním předtím, než bude předloňský. Koneckonců dneska na ně plánuju jít zase. V plném osazení tuším asi šesti hlav odehráli set s docela zajímavou dramaturgií. Přišlo mi tentokrát, že se to hodně rytmicky zasekávalo, na cosi připravovalo, zvolňovalo a pak zase najíždělo. V jeden moment to pak celé vybuchlo do fantasticky intenzivního momentu doprovázeného koňspřežným vedením bicích a v ten moment staticky nedokázal stát již prakticky nikdo, nehledě podnebných podmínek. Víkend před koncertem jsem se na jednom večírku náhodně seznámil se syntaxím bubeníkem a při dlouhém žvatlání o muzice jsme se oba shodli na tom, jak si u hudby libujeme v pasážích, ve kterých všichni vědí, že už by měly skončit, ale přesto jdou ještě o jedno kolo dál. Během koncertu jsem na to často myslel a bavil se tím, jak mu to vychází. 

U Neue Welt se mi příliš nedařilo se do nich dostat, ale prý kvůli své pozici u levého repráku, kde prakticky nebyly slyšet kytary. To jsem rozluštil bohužel až příliš pozdě, protože v jejich hudbě se toho jinak děje dost na to, abych se soustředil spíš na přeživší, než pátral po pohřešovaných. Tihle pohrobci Psích vojáků (což je reference, se kterou jsem přišel jak já tak nezávisle na sobě několik dalších posluchačů) trochu unikají mým schopnostem je hudebně zmapovat. Tentokrát jsem se ale možná dostal na správnou stopu: oni totiž prakticky všechny nástroje používají jako rytmické. Mám pocit, že krom posledního songu, v němž jako v jediném zpívala jejich houslistka, není žádný výrazný melodický motiv. Nemyslím to špatně, je to relevantní metoda a dá se na ní napojit. Koneckonců většině přítomné mládeže to na ní skákalo dobře. Já jsem se však radši upínal pohledem na v davu roztroušené rodiče účinkujících, snažících si to užít, ačkoli moc nevědí, co se kolem nich děje a to je vždycky rozkošný pohled.