Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

12.8. BON REPOS č.7: Bubble Wrap Therapy + Jakub Švejnar sólo

Jsou akce, jejichž charakter mě motivuje reportovat o nich již v jejich průběhu a to různým známým po telefonu, u kterých věřím, že to ocení. Hrdě se do nich mohla zařadit úterní trachtace spadající pod Letní koncerty improvizované hudby v Ponrepu. Pro nepražské: Ponrepo je útulnou bar-kavárnou navázanou na stejnojmenné kino, místo, kde mají snickerskový koláč, panáky lejou do tvrzených skleniček a sídlí naproti policejnímu komisařství. Usazeno takto přímo uprostřed Mordoru turistického nevkusu je to jedno z posledních zbývajících míst, kam se dá v centru zajít a potkat tam zajímavé lidi.

Situace na frontě krájení mýdla desertním nožem byla pečlivě monitorována.

Jakub Švejnar byl první vystupující a měl teda jako dělat nějaký věci s bubnem. Interiér uzpůsobili k usazenému sledování interpreta a připravená výbava k produkci byl jeden virbl a pak příruční stolek obložený zdánlivě náhodnými věcmi, jako třeba kryt lampičky, řetěz nebo nějaký dráždítka. No dráždilo to se mnou docela dost. Celý to bylo prostě spíš performance, která mi připomínala staré počítačové adventury, ve kterých zoufale zkouším v inventáři spojit naprosto nesouvisející předměty, abych zjistil zdali mě zkombinování psího žrádla a rogala posune dále v příběhu. Na druhou stranu jsme si mohli během produkce potvrdit, že řetěz pořád zní jako řetěz, činel zní jako činel a na zvuku škrábání železa o povrch virblu se za ta léta také nic nezměnilo. Ostatně nebyl to právě Augustin Frimberg, který jako první exaktně potvrdil, že vyfukováním tabákového dýmu do umyvadla plného vody zlato nevznikne?

"Come play with us, Danny." Liminal Twins střežící chodbu k toaletám. 

Naštěstí podnětů za ten večer bylo více. Například během vystoupení Jakuba Švejnara jsem nemohl sundat oči z chábra, který si celou produkci doprovázel tím, že se během ní díval v mobilu na youtubová videa kde někdo strouhá desertním nožem různá mýdla. Tohle mám mimochodem na reportování tak rád. Občas vás donutí napsat prostě větu, o které stoprocentně víte, že ji ještě nikdo před vámi nenapsal. Duševní rovnováze nedodávaly ani výlety na záchod, protože v chodbě, která k němu vedla, byly v dálce přikovaný ke světle monitoru tzv. Liminal twins, které nijak neregistrovaly, když se k nim někdo blížil nebo kolem nich procházel. Já viděl Kubrickovo Shining právě tolikrát, abych to nebral tak na lehkou váhu.

Sledování videí o krájení dortů bylo na akci přísně zakázáno, proto je týpek sledoval tajně za aktovkou.

S Bubble Wrap Therapy se počet vystupujících zvýšil na dva - tentokrát kluka s kytarou a kluka s efektovou deskou ke kytaře, na které zdánlivě (?) náhodně točil kotoučema, což vydávalo různě agresivní ruchy. Vím, že přesně tímhle vždycky seru kámoše kytaristu, když spolu jamujeme, takže mi ze začátku přišlo přirozený sledovat hlavně toho co brnkal, jaký u toho má grimasy. Jako byla to klasická noisy abstrakce, ale přítomnost skutečného hudebního nástroje mi již dávala podněty k jakémusi takémusi napojení. Nakonec jsem si nejvíce užil tichý, tišší, nejtišší závěr setu, ve kterém už se skutečně jenom dobrnkávalo strunami a v ten moment se to začalo do okolního ticha mile vpíjet. Akorát mě znervózňovalo, že se ke mně nenápadně přiblížil ten týpek s mobilem. Teď na něm měl videa krájení dortů.

15.8. Vertigo + Paloma 004 + The Thumpers v dejvické Klubovně

Videoherní žurnalista Jakub Malchárek, který prý aktuálně pracuje na knize mapující klubovou scénu Ostravska, nedávno někde říkal, že při rozhovorech s majiteli klubů se opakuje jedna a ta samá informace. Za odliv lidí z interiérových koncertů může mimo jiné skutečnost, že dneska už se prakticky nechodí na koncerty hudba objevovat. V momentě, kdy se dá všechno naposlouchat doma, němá většina lidí potřebu chodit na neznámá jména kvůli takové té podvědomé aroganci, že "kdyby to bylo dobré, tak by to přece znali." Já do toho přikládám sentiment z dob, kdy se hudba takhle objevovala podstatně pohodlněji v dobách, kdy pivo stálo pod třicet a nájem byl pod pět. Ostatně z nedávné doby si pamatuji mnoho situací, kdy generace mých neexistujících dětí projevila nadšení z kytarovek rozličné proslulosti i tvrdosti. Problém je zkrátka dneska ten, že jít se podívat na koncert a nejít se podívat na koncert je otázka vyššího řádu stovek a ono dneska mít vyšší řád stovek a nemít řád stovek, dává dohromady docela slušnej řád stovek!

Každopádně německá kapela Vertigo a rakouská kapela Paloma 004 vyrazily na společné turné a v pražské Klubovně to měla být jeho první zastávka. Tuzemský support byla tuzemská studentská kapela The Thumpers. Podmínky nemohly být strategicky horší. O víkendech v Praze zůstává málokdo, příznivce mladé dravé muziky odsával UGOT na Štvanici (Dušan Vlk, Berlin Manson, Cringe Prince, apod), dost lidí je po červenci finančně vyšťavěných a zkurvený horko zkurveně horkuje, takže se nikomu nechce být večer uvnitř, když je venku zahrádka. V tomto případě se dalo dle mě lépe marketit klimatizovaný prostor sálu. Vstupné na akci se mezitím zahrálo na jistotu a snížilo se z původních dvou stovek na zadarmo. U Klubovny se alespoň nemusíte bát, že by její plná zahrádka lidí a stopadesátikorunové cenovky za giny s tonicem nechali prostor strádat, ale radši se neptám jak jsou třeba placení ti dva kluci za zvukařskym a osvětlovačskym pultem. Kteří jsou mimochodem velmi na svém místě. Ostatně zvuk jaký se jim daří z klubovních koncertů v rámci daného prostoru vymačkat, je fakt na nějakou cenu. Kterou by předával ten zvukař ze Sedmičky.

Kultura v akci

Kapely hrály tak, že začínali rakouští Paloma 004, pak se vklínili tuzemští The Thumpers a zavírat měli Vertigo. Na Palomu jsem přiběhl v průběhu setu. Dlouho jsem asi neslyšel nějaký dobrý kytary, takže ten jejich punk rock s německými texty mi docela sednul. Bylo to ucelený, jasně kytarově orientovaný a dávalo to vzpomenout na takový to období, kdy se třeba hodně poslouchali Subways a tak. Rozkošné byly nervózní proslovy zpěvačky mezi písničkami, které byly takové vykuňkané a nebylo jim moc rozumět, takže lidi na ně tak nějak náhodně reagovali smíchem, vísknutím či potleskem. Před pódiem bylo víc lidí (cca 10) než jsem čekal (5), což, jak jsem pak zjistil, bylo dáno také tím, že se tam v kolenou pohupovali členové následujících kapel. Což třeba v případě The Thumpers byl velmi strategický tah.

Vůbec sice nevim, jaké prohnutí mysli dalo dohromady dvě bezprostřední kytarovky a sedmičlennou hudební formaci, jejíž hudební zaměření prakticky beze zbytku popsal již před lety youtubový kanál Kumšt jako Studentský funky, nicméně se nedá upřít, že skrze něj se alespoň do sálu přitáhli lidi. Sociální okruh i šikovné předkoncertní PR kapely překvapivě zaplnili sál, který se posléze spokojeně houpal do rytmů funku a r&b či různých nesmrtelných coverech. Těch pár lidí s tričkama punkových kapel se nenápadně vytrácelo v průběhu na zahrádku, kdy já jsem vydržel asi nejdýl. Zmizel jsem někdy před coverem na Knockin' on Heavens Door.

Vertigo měli začít v půl desátý, ale nějak se na to ten večer sralo, desátá se nějak nehrotila, takže se začalo chvíli před ní a dobře zvostra. Je to prostě starej dobrej grunge. U něj zkrátka platí, že ty kapely zněj všechny stejně, ale kurva když jim to naživo sedne, tak to správně zařezává. Škoda, že před polovinou koncertu se trochu zvolnilo. Což byl zrovna ten moment, kdy se dovnitř šlo podívat několik zvědavců, kteří se tam ale zrovna moc neudrželi právě přes ty pomalejší songy. Nakonec jsme tam skončili zase na nějaké poctivé desítce lidí před pódiem. Tím se postupně vybudovala taková ta mile rodinná atmosféra vzájemné vděčnosti, kdy jsme si i vyhoukali dva přídavky. Milý bylo sledovat, jak si v prostoru mel každý prostor pro to osmělit se k tomu svému vlastnímu tancování. Někdo se houpal, někdo házel hlavou, někdo chlastal.