Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 3. 2. Cava + Alpha Strategy + Neue Welt + The Pau v Underdogs'

Underdogs' dokončilo jakousi rekonstrukci, kvůli které byl jeho kulturní program pár měsíců v hybernaci a zahájilo svoji koncertní sezónu slušně od podlahy. Německý garáže, český postpanky, dvě kila na vstupu, pište mě třikrát a už rozlejvejte. Sic mě překvapila nově rozkopaná část Prahy, díky které jsem prošvihl první vystupující - Poláky The Pau, ale pořád zbývaly ještě tři kapely, z nichž první byli tuzemští Neue Welt.

U té mě už od začátku fascinoval nadšeně agresivní přístup k nástrojům, které se v rukou interpretů průběžně mezi písněmi obměňovaly. Kdo měl v ruce jednou housle, tuhle měl zase kytaru, kdo měl v ruce kytaru, mlátil pak zas nasraně do kláves (s čistě klavírním zvukem). Místy se vystoupení proměnilo až v něco jako souboj nasraných instrumentů, ale naštěstí ne v jazzově improvizačním duchu, protože celou dobu bylo zřejmě vidět, že každá z písní někam míří a nad její podobou někdo přemýšlel. Škoda, že mi vystoupení zkalilo docela čurácký chování kytaristy/klavíristy vůči houslistce/kytaristce během jejich setu kvůli nefungujícímu odposlechu. Docela to vzalo náladu.

Následným Alpha Strategy se už během prvních úderů do kytary rozjelo pod pódiem sympatické decentní pogo. Ty vole je to osvěžení vidět konečně nějakou použitelnou audienci po těch metalových sanatoriích. Každopádně výstupem mi tahle kapela hodně připomínala rané Birthday Party. Takový ten pocit správné slizskosti, radikálnosti a nebezpečí. Zpěvákovy lascivní pohyby se občas vydaly podívat i mezi publikum, songy netrvaly nikdy zbytečně dlouho, aby se nesnížila jejich intenzita a jediné, co chybělo, byla nějaká ta zdravá agrese vůči publiku, o kterou v osmdesátkách nebyla nouze. I když to možná kecám, to bych se zase bál. Mám hluboko v sobě zakořeněného dobrého člověka.

No a poslední byly německý bosorky Cava. Jedna kytara, jedny bicí, jeden mikrafón. Co track, to maximálně minuta a půl, co úder do kytary, to naprostá trefa. Zvuk totální garáž, nástroj v ruce zněl jak chrchlající důchodce, zkrátka tady nebylo vůbec co řešit. Pokud v těhlech případech prokážou hudebníci, že mají dobrý ucho na riffy a nezačnou vymýšlet nějaké progové píčoviny, je vyhráno. A to se stalo. Parádní kalba a šel bych hned znova. Na zítřejší Devil & The Universe jsem pak šel díky nim patřičně dobitej.

// 4. 2. The Devil & The Universe + Lamia Vox v Underdogs'

O to větší pro mě byl kontrast, když druhý den v tom samém prostoru, v sobotu, dorazím pěkně večer na devátou a všichni tam sedí potichoučku po stranách, seřazení jak holubi na bidýlku, kolena u sebe, tváře skloněné. Už bych si na to mohl zvyknout, ale pořád mě fascinuje, jak většina koncertů, které pořádá promotérský tým Sanctuary, vypadá jak sraz absolventů ČVUT, ročník 1998. Vlastně by mě zajímalo, z jakého důvodu naprostá většina českých ajťáků 35+ je věrná fanouškovská základna kapel jako Front Line Assembly nebo Project Pitchfork (samozřejmě tyhle hudebníky znám od roku 2005 skrze své ajťácké kámoše). Každopádně tohle s sebou vždycky nese nějaké slasti a strasti. Mezi ty strasti samozřejmě patří skutečnost, že tenhle typ publika fakt není dělaný na rytmické, taneční koncerty. Většina z nich je statická s elegancí sebevražedného atentátníka poslední vteřiny před odpálením, o obligátních koncertních kameramanech vůbec nemluvě. Mě samozřejmě ihned zaujal jeden, který měl na svém mobilním stabilizátoru setup, se kterým by mohl klidně do války.

Tohle není úplně jednoduchá audience pro předskokanku Lamii Vox, jejíž tvorba je poměrně dost tichá, nikoli však klidná, ambientní či snad introspektivní. Její hudba je velmi cinematická, zřejmě velmi vychází z často využívaných hudebních motivů kolem roku 2010, kdy se jelo kombinování orientálních a elektronických prvků, který významně nakopnul úspěšný film 300 či videohra Assassin's Creed. Ty efektně propojovaly témata starověkého orientu s moderními přístupy a science-fiction technologiemi, čímž vytvořily krátkodobou audiovizuální bublinu, na kterou tehdy mnoho lidí přísahalo. Slyšet tyto postupy po více než deseti letech znovu je dneska naštěstí těsně za limitem toho, kdy by to působilo srandovně anachronicky a místo toho jsem si toto období skrze Lamiin set rád připomenul. Sic jednotlivé zvukové stopy v jejích písních bych raději slyšel od sebe lépe oddělené, protože takto mi trochu do sebe splývaly. K čemuž také nepomáhli notoričtí žvanilové v hledišti.

K Devil & The Universe mám stále takový lehce ambivalentní vztah kvůli tomu, že ta hudba prostě dobře píše, ale ty jejich šaškárny mě bavily tak možná někde u prvního videoklipu a pak už jsou holt masky sundány. Masky sundány, jak příhodný příměr, protože jak je sakra možný, že kapela, kterou jsem měl spojenou jenom s těma kozlíma hlavama, si po prvním songu ty hlavy sundá?! Co toto do frasa? Residents se můžou ve svých stodeseti letech vařit pod latexovejma maskama, hřbety si ohýbat pod tíhou obřích očních bulv, ale tady mládeži to nevydrží ani do půlky setu? No nevim. Alespoň jsem se mohl bavit tou ustavičnou snahou ústřední trojice vehementně rozhýbat zpočátku bezpečně statický dav, což je u hudby postavené výlučně na rytmech tak trochu průšvih. Ale na druhou stranu, co jsem slyšel obecně o rakouské koncertní audienci, tak tihle habsburkové musí být zvyklí na ledacos. Vzhledem k tomu, že intenzita zvuku byla tak akorát, trsnul jsem si příjemně, ale někdy za půlkou už oko kritikovo začalo cynicky pracovat s myšlenkou, že ono je to hudebně tak prostoduchý, až se mi na mozek vklínila představa kombinace díky bohu již zapomenutých Safri Duo, do kterých je puštěný Vangelis. S touhle představou v hlavě to najednou nabírá jiných obrátek, ale naštěstí než jsem se začal smát nahlas, přišel cover písně What Time Is the Love od KLF a všechno bylo náhle zase v pořádku.

// 9. 2. Ivy z + Ari & Indy v kavárně Potrvá

Tím, že se blížící koncert Vyšehrada se švédským Griftem měl odehrát v kavárně Potrvá, způsobilo, že jsem si ji zařadil do tabulky sledovaných kulturních institucí. A hle, hned na mě takto vyskočil křest debutové kazety zpěvačky Ivy Z, jinak též známé z kapely Billow, kterou jsem objevil a zamiloval si před nějakými dvěma měsíci, když předskakovala Manon Meurt. V tomhle prostoru jsem byl naposledy před několika lety na Jarboe, z čehož si stále pamatuji, jak na mě působil útulně, a to natolik, že mi nezbylo než na koncert koukat od baru. Prakticky stejná situace to byla i tentokrát, nicméně v mrazivé únorové noci bylo docela příjemný se takhle mačkat před barovým pultem s neznámými lidmi, popíjet slivovici a poslouchat, co si povídaj za píčoviny.

Jako předkapela vystoupila pro mě doposud neznámá dvojice Ari & Indy, což je kombinace menšího kytaristy s vysokým zpěvákem (a distributorem strašných fotrovských vtipů), která je korigována samplovanýma beatama. Neodnesl jsem si z toho vůbec nic, protože hudebně to nijak zajímavé nebylo a bard za mikrofonem měl takový ten vydechovaný vokální projev, který znemožňoval z reprodukce vyrozumět byť jediné slovo. Vzhledem k jeho prupovídkám mezi písněmi, které se zdařile míjely s mými receptory humoru, to ale asi bylo tak nejlepší.

U Ivy Z jsem povětšinu setu přemýšlel, jaktože mi ten její pop, narozdíl od většiny jiného, tak strašně sedí. Snažil jsem se to k něčemu přirovnat, ale v hlavě se mi akorát rozvíjela srovnání se soundtrackem k filmu Moon nebo (fakt!) k unplugged písním od pozdních Bathory (zejména mi hrál v hlavě song Ring of Gold), což si ale ze mě mohl dělat jenom srandu můj mozek. On to občas dělá. Ona už jen skutečnost, že svůj debut vydává zpěvačka na kazetě, napovídá, že její muzika je soustředěná na trochu jiná témata a publikum než standardní zástupci žánru. A já byl skutečně fascinovaný, jak něžný a zároveň intenzivní projev dokáže mít. Je to jen ona a relativně jednoduché samply, nicméně ty písně se oproti zvyku "nehoupou" po slokách a refrénech, nicméně pořád vedou kupředu. Ivy málokdy vokálně odpočívá, v jejím projevu je věrohodná bolestivost, a když už to s tou písní nedokáže na pódiu táhnout dál, vydá se mezi lidi. Byl jsem nadšený a jediné, za co strhávám hvězdičku, je, že se ke mně nedostala ta flaška domácí pálenky ze křtu.