Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A tak jsem vyrazil do Kabinetu, s lístkem z předprodeje složeným v kapse - pro jistotu, kdyby se náhodou doomaři v Brně splašili. V osm večer to ale v klubu vypadalo spíš na poloprázdné fiasko než na koncert a hned se mi vybavil ten trenérův pohled, jakou sílu měl a kolik asi dušiček jeho hloubka pohltila. Chvíli jsem o tom přemítal u stolu, ale to už se trousili další návštěvníci a krátce před půl devátou to bylo o dost veselejší. Tak jsem se zvedl a vstoupil do sálu, abych mohl společně s pár desítkami lidí přihlížet psychedelickému snažení formace Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip. 

Dosud jsem znal jen jednoho Olafa - bezva borec z Karviné -, ovšem tohle byl někdo jiný, tento Olaf přijel z Prahy a jak vidno, přijel jako šéf maskované skupiny. Pětice muzikantů skrývala své tváře pod roztodivnými škraboškami a možná, že podobně jako větve propletené světelnou rampou nad nimi to mělo navodit jakousi lesní tajuplnost, jako když při sbírání hub narazíte na skřítka s žínkou a dáte se s nimi do tance. To zásadní jsem ale očekával od hudební náplně. K mimotělním zážitkům měla vést cesta skrze starou dobrou repetici jednoduchých motivů a neméně osvědčenou dynamiku, která z klidného bloudění prostornými luhy přecházela ve svižný úprk neprostupnou smrčinou. Kapela přivedla k životu i pár zajímavých zvukových pokřivení signálu a došlo též na krátký výstup s příčnou flétnou.

Když se to všechno sešlo v konjunktuře, hned mě to vzalo s sebou a počal jsem se pomyslně přemisťovat. Mezi světly to najednou nebyly větve, byly to obrovské palice trávy, čerstvě utržené, nadité svým zeleným štěstím k prasknutí (ne že bych tomu vyloženě holdoval). Takových okamžiků ale bylo málo. Když se to totiž nesešlo, halucinoval jsem dočista jinak. V tu ránu to nebyly masky, co měli borci na hlavě, byly to helmy! Místo kytar hokejky a Červenka … gól!

Bohužel tu a tam se v sále rozsvítil displej mobilu s onlajnem, v tom to měla kapela u některých rozpolcených diváků opravdu těžké. Nicméně ani při plné oddanosti jsem se big bad tripu nedočkal. Dlouhé skladby putovaly k horizontu pořád tou stejnou cestou. Jako na bryčce jsme cestovali po pravidelné sinusoidě snových nálad a erupcí divokosti, ale v konečném důsledku jsme neprojeli ničím zvláštním. Možná tomu jenom chybělo něco, co tam jindy normálně je. Nevypadl jim cestou do Brna zpěvák z auta?

Hlavní část programu naopak působila kompletně už od samého počátku. Ve třičtvrtě na deset se Pallbearer srovnali na pódiu, doladili poslední detaily a bez nějaké pompy a úplně uvolněně rozbalili svůj tlumok napěchovaný ponurými náladami a smutkem, které brzy určily ráz následujících desítek minut. Ovzduší zvážnělo a ztěžklo, ale ne natolik, aby si muzikanti občas nevyměnili úsměv nebo aby si Mark Lierly nemohl přihnout z půllitru, když si mezi skladbami našel chvilku na lok či dva.

Doom metal od Pallbearer většinou spíš hladí a uklidňuje, než aby drtil nebo stahoval ke dnu. O skladbách z posledního alba Mind Burns Alive to platí ještě o to víc, že na něm kapela trochu obrousila hrany a dala průchod sladkobolné melancholii zlomených samotářů. Deska v tomto režimu funguje dle mého soudu tak nějak na půl a jakoby to snad mělo mít nějakou symboliku, kapela zařadila do setlistu právě ty skladby, které na albu Mind Burns Alive reprezentují oba póly mé osobní spokojenosti. Mezi kousky z ostatních desek tak v živém provedení zazněla výborná Where the Light Faded a průměrná Signals. Kdyby místo Signals zahráli Endless Place, byl bych štastnej jako blecha, ale vím, že nemůžu mít všechno.

Vlastně jsem toho dostal akorát dost na to, abych si při své nekonzistentní znalosti alb Pallbearer mohl bezmála polovinu koncertu podupávat do skladeb, které mám v oblibě a zbytek přinejmenším zaujatě pozorovat. Skvěle zabíraly pasáže, kdy se kapela jako jeden muž vrhala do bažiny hutných riffů, aby se pak s medovým hlasem Bretta Campbella vynořila zase zpátky na vzduch, někdy i za libozvučné podpory dvou doprovodných vokálů. Nejvíc jsem si samozřejmě lebedil u dobře známých skladeb. Když se rozezněly první tóny už zmíněné Where the Light Faded, Ghost I Used to Be nebo závěrečné World Apart, věděl jsem, že mě čekají dlouhé minuty doom metalové radosti. A tak se i stalo, ačkoli dosažení té nejvyšší extáze místy bránil MEGA reverb na Campbellově vokálu. Ten dostal do mikráku pořádnou injekci tohoto aditiva a vsadím se, že jestli jste šli druhý den kolem Kabinetu, ještě jste mohli slyšet, jak doznívá. Mít na organický zvuk kapely nasazenou takovou umělou čepičku je pěkná hovadina. Jak se říká, nic se nesmí přehánět a v duchu tohoto kréda (a s přesvědčením, že už se nic nestane) jsem to s dozněním World Apart zabalil úplně, neb mi to za 5 minut jelo a pátek není svátek. Jestli se pak mělo odehrát něco dalšího, opustil jsem dění předčasně. Ale beru to sportovně, aspoň bychom si s trenérem neměli co vyčítat.

Fotky jsem pořídil sám...sorry jako.