Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nadešel čas, abych konečně taky strčil hlavu do Písku. Akce motající se kolem fousáče Peťana se tam množí a nabývají na lesku. Nejednou došlo k hostitelství opravdu exkluzivních jmen a línému člověku nezbylo než si trhat vlasy, či jejich zbytky. Proto jsem se konečně hecnul, jelikož mi absence na jihočeských metalech začala být trapná a na rovinu se přiznám, že se za to i stydím. Nebudu se vymlouvat na to, že to mám lehce z ruky, že se to křížilo s jinými plány a podobně, protože když se chce, tak jde prakticky cokoliv.

Divadlo pod Čarou se mi jako prostor pro konání podobných akcí velice zalíbilo. Jednoduše ideální adresa s dobře řešeným vnitřkem. Vyhovovalo mi to tam. 350,- za vstup jsem chápal a nedělalo mi problém cenu zaokrouhlit o pade nahoru. Přeci jen k mání byla jedna zahraniční kapela (Belgie) a jedna pražská, přičemž z pořadatelských zkušeností vím, že těmito honoráři výčet výdajů rozhodně nekončí. Přijde mi pak docela tragické, že se hlavní pořadatel musel na facebooku rozhovořit o tom, proč ta cena a celkově obhajovat podobné počiny. Dokonce prý musel nějaké osobě slevit padesát korun, že za tři kilča by to už šlo… když si připočteme, že plzeň na čepu stojí 40 korun… nechci nic podsouvat, příběh si dokreslete sami. Začal jsem trošku příkře, ale dojezd bude pozvolný a příjemný, však se o něj postarala skvělá muzika a další koncertní detaily.

Když se sál zahalil do okovů Sněti a přítomným byl představen Útes mrtvol, bylo okamžitě všechno jasné. Alespoň na mě tohle intro fakt působí a v tu ránu mě kapela má ve své moci. Najednou jsme se ocitli v dobách, které nastínila už grafika plakátu tohoto koncertu. Ne, že bych byl pamětníkem, na to jsem příliš mladý a plný života, ale zhruba takhle si to představuju, jen s tím rozdílem, že okolo sebe by člověk víc vídal modrou džínovinu a majestátnější kadeře. Hnilobný death metal, ze kterého odpadávají kusy odumřelých tkání, přičemž šimrá ostrým zápachem, prorážel cestu mezi hlavami davu až do nejzadnějších řad, aby i tam dokázal způsobit patřičnou paseku. Stál jsem někde uprostřed toho šrumce a měl jsem z toho báječný pocit. Jednak mou pozornost naplno zaměstnával výkon kapely, který byl jednoduše špičkový a jednak mě hřálo to pověstné Ono, které má každý skvělý koncert a které mi už delší čas chybělo (i kvůli tomu, že jsem konečně vyrazil mezi lidi a nefungoval jen na trase práce – domov – práce – domov). Sněť je v báječné formě a pokud jí uvidíte ve své blízkosti, tak neváhejte a sáhněte si.

Slaughter Messiah je pojem, který jsem do inkriminovaného večera prakticky vůbec neznal. Kdo se v té záplavě muziky má také pořád orientovat, že. Stačí, že doluju v černém kovu. Nicméně příslušné archivy odtajnili fakta, že hlavní pěvec (zároveň i basák) kdysi zakládal monstrum jménem Enthroned, kde učinkoval něco přes deset let. Nebo i to, že tenhle chlapík má za sebou ještě herecký výkon ve filmu Phallusifer – The Immoral Code, což jej činí trochu zajímavějším, ale ke studiu daného snímku rozhodně nepostrčí. Obzvláště, když mi jeho postava připomínala legendární postavičku Jerryho, který kdysi obrážel veškeré blackové koncerty (možná si jej pamatujete, jak s hůlkou a igelitkou plnou black metalových propriet řádil v prvních řadách… no, kde je téhle figurce konec?). Tomu dopomohlo i stejné líčení – černé stíny kolem očí, které oba dva používají/používali. Vlastně i zbytek kapely byl věrný tomuto prastarému vzezření, které třeba známe z fotek raných Root (příkladně obal Zjevení), nebo obalů neznakristů Grand Belial’s Key. A když už jsem jmenoval tyhle kapely, tak mohu pomocí oslího můstku aplikovat stejné i na hudbu. Ty Root ani ne tolik jako spíš ty Američany. Slaughter Messiah ve mně ještě probouzeli asociace s Bestial Mockery, Blasphemy nebo Abhorer. No prostě zlý, kožený, řetězový black / death / thrash. Vokalista občas nezapomněl ani správně zaječet, což vnímám jako úlitbu Angel Of Death od Slayer, ačkoliv se občas blížil spíše stylu mistra Kima Bendixe Petersena… ale jen lehce.

Belgičtí špinavci na to šli pěkně zostra a otěže své mašinérie nepolevovali. Silou buldozeru hrnuli před sebou mohutné vály, které způsobovaly v zátylcích kyvný pohyb. Cvičenější krčiska se rozlétla a rozvířila ve vzduchu odéry oblíbených kondicionérů. Ke konci jejich setu jsem se už nervózně (a hlavně nenápadně) díval na hodinky, protože jsem se dostal do bodu, že tady už jsme přece byli. Možná kdybych lépe studoval jejich tvorbu mohl jsem mít, jak se říká, naposloucháno a tím pádem se skladbám lépe věnovat a ocenit jejich prezentaci. Takhle jsem se lapil do kolotoče, který jsem si první tříčtvrtku doby náramně užíval a závěrečnou třetinu už jen dožíval s toporným úsměvem. Naštěstí měli Belgičané za ušima a na rozloučení vyloupli cover Die In Fire od Bathory. Ten rozechvěl komplet všechny a způsobil největší divočinu pod podiem. Leč dav zlákán touto laskominou nehodlal pustit kapelu hned z podia a vykřičel si ještě nějaký ten přídavek. Za mě už nepatřičný akt, ale když to tak veřejnost chtěla… proč ne.

Dvě kapely, ostré lokty metalových žánrů a příjemný pocit v útrobách. Jednoduchý, ale účinný večírek, který je hodný zapamatování a zamotání uzlíku na kapesníku, že v Písku jsem se nerochnil naposledy. Nechci slibovat, ale snažit se budu určitě.