Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Special Providence

Special Providence

Sorgh24.11.2012
Po rozmlsaném říjnu, kdy jsem si dopřál několik příjemných koncertů, nastává trošku chudší listopad. Avšak i on mi na svém sklonku nabídl bonbón, který se neodmítá.

Maďarští poděsové Special Providence již v našich krajích dá se říci zdomácněli. Může za to nejeden koncert, díky němuž se s jejich pojetím hudby mohla seznámit celá řada hudebních fajnšmekrů. Já se s nimi potkal na jednom ročníku tasovské Besedy U Bigbítu, kdy mě zcela rozšlehali a nechali dva dny vykynout. Poté už nebylo cesty zpět a já dodnes věřím v jejich fúzi metalu, jazzu a elektronických diskorytmů. Nyní v listopadu si rezervovali jeden večer ve Staré Pekárně a tak jsem se na ně zašel podívat.

Ač se jako záčátek akce uváděla osmá hodina, chvilku to přece jen trvalo, než se čabajky chopily svého nářadí a zaplnily sklepní prostory sonickým karnevalem všech možných chutí. To byl čas si zatím dopřát dva kousky vymazlené Plzně. Hlavním záměrem koncertu bylo seznámení posluchačů s aktuálním albem nazvaným Soul Alert, které se v bezprostředním revíru malého klubu vyjímalo zcela jinak než při násleších u domácí aparatury. Opět se mi potvrdilo, že kapela doslova na dosah ruky osloví člověka zcela jinak než při halových koncertech nebo právě při domácím poslechu. Jde mnohdy o intimní kontakt, který může znamenat celoživotní oddanost nebo stejně urputné odmítnutí.

Tohle je zaručeně ten první případ. Kluci si vystoupení náramně užívali. Byla pochoutka pozorovat jejich nonverbální komunikaci, jen pomocí úsměvů, gest a hry těl nerozlučně spjatých se svými nástroji. Nejspontánněji působil upovídaný bubeník Ádám Markó s klávesovým šamanem Zoltánem Csérym, kteří si hráli jako malí kluci a posluchači jim to žrali i s navíjákem. Samý smích a spontání radost na pohled i poslech. Hraní jim dávalo energii a oni ji předávali nám, posluchačům.
Náročnost hry naopak sálala z Attily Fehérváriho, basového kouzelníka, který snad nejvíc voněl jazzovou poruchou. Jeho strunové kreace byli zkrátka neuvěřitelné, jiný by v tom labyrintu strun o prsty přišel, ne však on. Vždy je zavčas vysvobodil, aby vzápětí zprudka natahoval tětivu pomyslného luku. 

 

Tak, jak to píšu, celá situace možná vyznívá jako sranda, ale já cítil nesmírné vypětí z celé jeho osoby. Dřina i slast, pot, krev a poté nirvána, takové to bylo. Zmínit musím i celou sadu baskytar, které střídal song po songu, stejně jako ošlapané krabičky s efekty. Protikladem k těmto živlům byl kytarista Márton Kertész, který s chladným nadhledem vykrajoval sóla a ani za nic se nenechal rozptýlit k nějakým zbytečným pohybům a gestům.

Special Providence projeli aktuální album a svůj set zakončili po půl desáté, když ještě stihli zahrát několik přídavků. Obecenstvo je prostě nenechalo odejít lacino, museli se vypotit až do sucha. Za to sklidili upřímný a nadšený aplaus, který rozhodně nezněl falešně. Myslím, že jsme je v Brně neviděli naposledy.



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lister / 26.5.16 10:19

Ač normálně jsem moc línej něco psát, po návštěvě koncertu a přečtení tohoto reportu mám jakési nutkání se taky vyjádřit: Koncert byl skvělý. Nemůžu říct jestli je v mých TOP 5, protože mám za sebou už pěknou řádku hudebních představení, od Deep Purple (v komplet sestavě), přes Twisted Sister až třeba po Nightwish a Powerwolf. Směle ale řadím tento koncert ke všem zmíněným, které byly rozhodně jedny z nejlepších, co jsem zažil. Nelituju ani trochu toho, že jsem dal přednost Sólstafir před AC/DC, ač jsem měl možnost jít i na ně. A teď k reportu. Milý autore, i když s tebou souhlasím v názoru na Fjaru (je to fajn skladba, ale mají spoustu podobně dobrých), naprosto mi uniká tvé rozhořčení nad obecenstvem. Koncert Sólstafir není jak koncert Pepíčka Zímy nebo smyčcového kvarteta, kde by hlasité projevy byly poněkud nemístné. Druhý den jsem byl v Rudolfinu na Pražském jaru, být tam atmosféra jak v Akropoli tak znechuceně odcházím (samozřejmě nebyla), ale na Sólstafir? Důvod proč sem rockové kapely jezdí je přesně tahle atmosféra, přesně ty hlasité projevy a nezřízený řev, protože to je to, co ukazuje kapele jak je oblíbená a nutí ji to se vracet. Kdyby na koncertech Sólstafir byla ta komorní atmosféra jak popisuješ, tak sem jezdí jednou za 5 let maximálně. Navíc, kdyby neměli rádi hlasitou a bouřlivou atmosféru, nejezdí na Brutal Assault. Milovníci komorního poslechu nechť ať si pustí alba do kvalitních sluchátek a zavřou oči, rozčilovat se nad tím, že na rockovém koncertě je atmosféra jak má být je poněkud nemístné.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

maar / 3.12.12 10:19odpovědět

... když mě ty perfekcionistický věci tak strašně nudí:-( To je prostě tak vycizelovaný, až bych řekl, že to udělal třeba Cloudkicker celý na počítači. Mě nejvíc baví, když je slyšet, že to jsou lidi a na něco hrají, ne když to celý funguje absolutně bezchybně strojově, k tomu jsou jiný žánry ne?:)

Monika / 25.11.12 12:21odpovědět

Myslím, že jestli někdo může být označen jako "nadžánrový", jsou to právě oni..

Jirka D. / 24.11.12 18:34odpovědět

Byl to fajn večer. Kluci se evidentně nedomluvili, jestli budou hrát rock, jazz nebo disco. Kompilát všech těchto vlivů ale fungoval, chvílemi to zavánělo Yes, pak zase jazzem a hlavně to celé bylo absolutně v pohodě. Jejich bezprostřednosti a radosti z hraní skládám poklonu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky