Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 7. 8. Still Corners + Jerry Spin v Meetfactory

Jel jsem na koncert tramvají a tupě koukal z okna. Na jedné zastávce jsem nepřítomně zíral na vysokého dlouhovlasého zrzka, jak se líbá s vysokou dlouhovlasou zrzkou. Když tramvaj zastavila, oba se líbali během nastupování do ní. Pak se líbali po cestě. Když jsem vystupoval z tramvaje poblíž klubu Meetfactory, oni, líbaje se, vylezli spolu a vyrazili se mnou. Zrychlil jsem nervózně krok, abych jim unikl. Před klubem jsem si oddechl - setřásl jsem je. Pak jsem se otočil a rozhlédl se kolem sebe. Samá ruka v ruce, objímané pasy, tváře zabořené v cizích zátylcích a v mých osamělých očích se zračilo jen jedno přání: snad k tomuto úvodu do tantrických orgií bude hrát alespoň slušná hudba. Tak tak, na Still Corners, jinak již zavedené dream-popové duo, jsem šel naslepo, tak nějak se filmově zasnít a izolovaně vlnit někde v koutě, protože stejně jinak v tuhle roční dobu není coby.

U předkapely, kterou si táhli Still Corners spolu po celou dobu jejich turné, jsem si ale říkal, zdali jsem ten večer zkrátka nevsadil na špatného koně. Tahle dvojice, skládající se ze sympatické, usazené klávesačky a nesympaticky pozitivního kytaristy-zpěváka v sobě měla až příliš takové té energie pouličních buskerů, kterou nesnáším (disclaimer: v tomhle případě 'nesnáším' neznamená, že bych to zakazoval (narozdíl od třeba ska); já rád nesnáším některé věci a hýčkám si to). Bavíme se o takovém tom rozverném tepání do neduhů mezi námi s rádobyvtipnými promluvami mezi songy, ve kterých měl frontman přesně tu zaměnitelnou dikci současných mladých písničkářů, kteří se snad narodili všichni najednou ve stejné děloze. Pro ty, kteří pláčou u Hansarda s Irglovou, by zde mělo být dostatek potravy k satisfakci, ale na druhou stranu: máme skutečně chtít nějakou satisfakci pro lidi, co pláčou u Hansarda s Irglovou? (disclaimer: já rád nesnáším, některé věci a hýčkám si to, zároveň to neznamená, že bych je zakazoval, Hansard s Irglovou jsou v tomto případě výjimka). Když jsem za polovinou jejich setu utíkal ven na cigaretu, měl jsem pocit, že za sebou slyším, jak spustili cover Everybody's Talkin' od Harryho Nilsona, což dávalo perfektní smysl a já byl rád, že jsem byl pryč.

U headlinerů večera se sál již, k mému překvapení, téměř úplně zaplnil a patrně se na tom dle jistých znaků spolupodílela i skutečnost, že ono pondělí bylo prvním dnem pražského Pride Week. Still Corners vystupovali mimo jiné v rámci desetiletého výročí jejich patrně zásadního alba Strange Pleasures a tentokrát v počtu tří kusů, kdy si k sobě přisvářeli i živého bubeníka, kterého jsem celou dobu jenom tak nějak pociťoval, protože se mi schovával za sloupem. Už od počátku měla pro mě kapela podivné charisma. Zpěvačka Tessa Murray vypadala zvláštně uměle, křehce, jakoby leskle s tvářemi vyzařující povědomý Zagorová-vibe. Mlčenlivý kytarista svým projevem a nepřístupnou image zase upomínal na takové ty správně arogantně interpolovské kytarovky. Bubeník byl sloup. Celý projev byl pro mě až překvapivě dobře fungující fúzí popu a pouštních výpadů kytarových sól, kdy všechno bylo samozřejmě reprodukováno v táhlých ozvěnách. Vše se ale zvládlo bezproblémově ukočírovat čitelnou popovou strukturou písní kralovanou tenounkým hlasovým projevem zpěvačky. Dobře se do toho propadalo, až mě překvapilo, jak je dav před pódiem po většinu času spíše netečný a příslibu oné tantrické orgie nakonec nedostál.

// 10. 8. Kalle + Jan Váňa ve Skautském institutu

Jako skaut se sice nikdo nerodí, ale pokud se jím někdy někdo stane, rozhodně jako skaut chca nechca umírá. Takže i já, jakožto kdysi dlouholetý svojsíkův chovanec, jsem si vědom některých vlastností, které ve mně z tohoto období zbyly a rády se projevují. Jednou z nich je ta spontánní nadšená energie do toho dělat hned všechno a pak případně řešit pro budoucí poučení, kde se to vlastně posralo (sprostý slovo! 10 dřepů!). Skautský institut je čtyřpatrová budova na samotném Staromáku s velkým vnitroblokem obklopeným pavlačemi, v jejichž okapech hnízdí vlaštovky. Nevím, za jakých podmínek ji holky a kluci se šátky od města dostali, ale rozhodně ty podmínky nestály v cestě tomu, aby v baráku byla kavárna, či sem tam nějaký koncert pod širým nebem. A toho dne to byli Kalle.

Těžko se popisuje, jak kouzelné je dívat se z terasy na tři patra pavlačí obklopené lidmi, kteří sledují interpreta hrajícího hluboko pod nimi, takže udělám výjimku a přikládám tentokrát fotografii místa činu během vystupování předinterpreta. Tím byl nějaký Jan Váňa a byl to písničkář. K těm se od pondělí (viz report výše) můj vztah nezměnil, takže jsem jeho vystoupení spíše přežil. Uznávám, že dramaturgická volba, kdy dalších 25 minut bude hrát konstantně a mezi písničkama bude držet hubu, za což se div neomlouval, byla na jeho žánr příjemně progresivní, takže když jsem vypadl z textů, tak jsem si mohl jenom dlouhé minuty poslouchat celkem příjemné brnkání kytary, ale to nemění nic na tom, že já ty kavárníky s kytarou a příslovečným kloboukem před sebou z nějakého interního nastavení nedokážu moc vystát, ačkoli jsou vlastně zastánci a důležitými atributy světa, který mám jinak rád. Přičemž aspekty tohoto světa vlastně docela dobře popsal Váňa ve svém závěrečném recitálu. Takže víte jak to je: nesouhlasím s tím, ale budu všemi silami bojovat za svět, ve kterém tohle může existovat. Ale už tu s tímhle Váňou trávíme zbytečně moc času, protože jsme stejně chtěli mluvit o Kalle.

//

Ty já viděl naposledy někdy snad před pěti lety na festivalu Söulbonding, kdy mě zaujali, podtrhl jsem si je souhlasnou vlnovkou a od té doby jsme se sobě nějak záhadně vyhýbali. A teď jsem měl před sebou tak neuvěřitelně hotovou kapelu se suverénním projevem a jasným vědomím, co chtějí vlastně hrát. Tentokrát měli s sebou vzácně doprovod na živé bicí, za kterými seděl bubeník z Manon Meurt (kterému jsem tam nevěda zagroupil, když jsem měl na sobě jejich tričko) a možná to mi po chvíli pomohlo k tomu jejich tvorbu k něčemu výstižně přirovnat. Kalle totiž zní jak Sólstafir kolem alb Svartir Sandar a Ótta, kdyby se z nich úplně odendal metal a nahradil mužský zpěv ženským. Jsou to stejné melancholické plochy, stejně vzrůstající písně, stejným způsobem se převalující samply. A vzlhedem k tomu, že Sólstafir od Ótty dál už hrají pendrek, tak jsem byl po dobu koncertu zahrnut krásnou kombinací nadšení a vděku, že někdo nese pochodeň těchto nálad dál. Když po koncertě aplaudovali kapele lidé ze všech stran i výšek a já viděl její členy, jak se po nich spokojeně rozhlížejí, říkal jsem si, jak bych to jiné kapele nepřál víc. 

// 13. 8. Earth Tongue v Kasárnách Karlín

Tuhle dusnou neděli byla Praha plná znavených účastníků Prague Pridu, kteří se vtipně mísili s opálenými, neméně zřízenými navrátivšími z Brutal Assaultu. Celé město mělo tím takovou zvláštní medovou poloviční rychlost. Pořadatel, který na večer takového dne vysype z rukávu koncert málo známé stoner-rockové dvojice, musí holt zahrát všechna esa, aby mu na plácku před pódiem někdo zbyl. Takže se to zkoušelo přes doporučené vstupné (které bohužel stále mnoho lidí čte jako "aha, takže zdarma") i exotiku v novozélandském původu kapely. Jako největší pojistka pak zabralo to, když se vystoupení rozložilo prostě doprostřed živorodého dvora karlínských kasáren, kde jeho součástí pak bylo mnoho lidí zkrátka chca nechca.

Earth Tongue jsou pouhé dva nástroje - kytara a bicí. I to jim mimochodem zvládli ztratit na letišti, takže hráli na vypůjčené werky. Dvojka jede svojí fúzi mezi sedmdesátkovou psychedelií, sludgem a stonerem. Dívčí nečesaný vokál střídá nasraný bubeníkův řev, který působí ve vtipném kontrastu s tím  jak sympaticky a roztomile jeho autor vypadá a naživo působí. Neustále se zasekávající rytmy a jejich neočekávané obměny měly tendenci místy záměrně iritovat a vzhledem k tomu, že se mi na koncertech hýbe tělo tak nějak nezávisle na mozku, byl jsem tak sem tam srandovně pomotanej. Tenhle jejich přístup k hudbě kulminoval v tom, kdy u jednoho ze svých songů dvojice nezkoordinovala začátek, takže ho museli dát znovu od začátku, nicméně si myslím, že by to nikdo z přítomných nepoznal, kdyby na to sami neupozornili. Celé vystoupení provázela taková ta trochu vyčerpaná, ale vděčná přátelská nálada. Zemští jazykové se snažili o nějaké casual promluvy k publiku o tom, jak se jim tu líbí, jak dobrý jim někdo udělal drink a že jsou rádi, že jsme na ně dorazili a reakce byly takové roztomile unavené, ale vlastně i to bylo na tom hezké. Dokonce si publikum vytleskalo přídavek, které prý kapela normálně nedělává a hned za tohle vykročení mimo svoje zásady dostala pohlavek ve formě náhle praskajícího repra, se kterým se nakonec, navzdory přání účastníků, rozhodla raději nepokračovat. V tu dobu už bylo večerní dusno stejně ve vzduchu tak hmatatelné, že nebylo lepšího nápadu než počkat na blížící se bouřku, která za krátkou dobu skutečně přisla.

// 14. 8. Research Reactor Corp. + Autor + Bibione v Klubu 007

Tenhle rok je pravidlo, že když vidím někde na soupisce Bibione, tak by museli hrát s něčím fakt hrozným, abych se nezastavil. Zasloužili si to prostě tím únorovým křtem jejich EP, což byl prostě jeden z jejich nejlepších letošních večírků, který si víceméně pamatuji. A navíc ještě tentokrát po dlouhé době hráli na strahovskym kopci, kde jsem poslední dobou povážlivě chyběl, protože tamní produkce teď často spoléhá spíš na tradičnější punky, HC, neřku-li přímo ska, na což nemám buňky. Tenhle večírek prý vzniknul z podnětu, kdy bubeník australský kapely Research Reactor Corp. byl na návštěvě v Česku u někoho z Hluch Crew a vypadlo z něj, že jeho fotr je z Ostravy. Pak se stalo něco mezi tim asi a skončilo to tak, že jim tenhle promotér udělal koncert. Mimochodem co je to s tim Českem a Austrálií? Já hrozně často narážím na to, že někdo má nějakého příbuzného v Austrálii, odletěl žít do Austrálie, je asi v Austrálii. Byla tady nějaká tajná tendence ten srandovní parakontinent plíživě kolonizovat nebo vede mezi náma a klokanama nějaký tajný tunel z Rudolfínské štoly? Ptám se!

Každopádně v onen horký den se to do Sedmičky scházelo jak švábi na pivo, takže moje uspěchanost ve snaze stihnout první hrající Bibione, jež měli začít již v půl osmý, musela vypadat docela komicky, protože začali asi o dvacet minut později, kdy se navíc ještě lidi těžko přemlouvali k tomu slézt z večerního vzduchu do temného myslivcova sklepení. Možná tím, jak byli všichni trochu z dlouhého dne zvalchovaní a tím, že to byla první kapela, tak tentokrát Bibione vyzněli asi nejvíc pohodově a punk-rockově, oproti jejich předchozím, spíš dravějším setům. Jako jasně a nezahráli Kafe je kyselý, což se nedělá, každopádně kdykoli začala kytara surfovat či Maggie vřískat (kdy tentokrát jí to fakt sedlo až jsem místy očekával kdy odpálí amp), tak všechno spoko. Ale holt první kapela večera to nemá na tomhle světě jednoduchý.  

Autor je rakouské uchopení přímočarého mixu hardcore post-punku se zpěvačkou a byl to diktát jak idiot. I když  před pódiem začalo být celkem záhy na chcípnutí, tak se to tam začalo již decentně promíchávat, a to často i s onou vokalistkou, který to na jevišti nebylo moc schopný udržet. Hudebně je to klasika - songy kolem minuty a půl, bicí jak když prcaj psi, strašně nasranej vokál a naprosto jasně vyložený všechny karty. Tady akorát oním přidaným elementem byla ta post-punková vyechovanost onoho vokálu a některé songy vyloženě zajely až někam k zakouřené melancholii, ale fakt jen proto, abychom se tam na chvilku ochladily, než se to zas vrátilo k těm pěstem.

Pokud ozvláštnění u Autor zajišťoval onen ozvěnovitý zvuk, tak u RRC. to byly rozšafné klávesy. Už při prvních tónech bylo jasný, že tohle bude pomilováníhodná píčovina. Zkrátka hodně odpíchnutej hardcore punk s tanečními klapkami a zpěvákem, který mi enormně připomínal postavu Trevora z videohry GTA V (a to snad trochu i možná charakterově). Jako srovnání mě během poslechu napadli možná trochu nintendo-corový Horse the Band, akorát tohle bylo daleko více intenzivní a neučesaný, přičemž ty debilní syntetický melodie vyloženě hejbaly s tím tělem samy. Najednou horka nebylo, vesele se strkalo a skákalo a kdo se o víkendu postil, tomu mohl někdo klidně i skočit do ksichtu. Zkrátka dobro.